„Skladba sice velice umně navodila atmosféru šlechtického dvora, co ale chybělo, byly stoly obložené ústřicemi na másle.“

„Charismatická Chantal Santon-Jeffery, jejíž hebký hlas působil měkce a příjemně i ve vysokých polohách, působila na pódiu uvolněně a šťastně.“

„Jednalo se o dramaturgicky objevné kusy, které zároveň obsahovaly hudebně hezká a hravá místa.“

Pátý večer letošních Letních slavností staré hudby nás zavedl do Pařížských hudebních salónů 18. století. Přenesli jsme se v čase nejprve do domu finančníka Alexandra Le Riche de la Pouplinièra a následně do sídla prince Louise François de Bourbon Contiho. Nejvýznamnější pařížské orchestry té doby působící v těchto salónech zastoupili v prostorách Trojského zámku sopranistka Chantal Santon-Jeffery, flétnistka, dramaturgyně a dobrá duše celého festivalu Jana Semerádová, houslisté Stéphanie Pfister a Vojtěch Semerád, violoncellista Bruno Cocset a cembalistka Béatrice Martin.

Úvodem chci vyjádřit velkou úctu a respekt všem vystupujícím za podání profesionálního výkonu v teplotně vskutku nepříznivých podmínkách. Počasí pondělního večera spíše připomínalo salóny Benátské, ne-li dvůr marockého sultána. Vzhledem k tomu, že optimistické klimatické vyhlídky nám během několika příštích dekád slibují podnebí severní Itálie a ty pesimistické podnebí severní Sahary, nemístnost takových příměrů začíná blednout.

Zaposlouchat se do tvorby méně i více známých barokních komponistů jsme se mohli díky spolupráci festivalu s Francouzským institutem v Praze a s Centrem barokní hudby ve Versailles, které poskytlo hráčům party.

Úvod koncertu nazvaného „V zahradách múz“ patřil výběru kusů ze sbírky Récréation de musique od Jean-Marii Leclaira, francouzského houslového virtuosa a tvůrce mnoha náročných kompozic pro tento nástroj, díky nimž je považován za zakladatele francouzské houslové školy. Stejně jako mnoho dalších francouzských skladatelů z 18. století se Leclair inspiroval zpěvným italským stylem, který kombinoval s více formálně ukotvenou, harmonickou složkou, zvláště v sonátách a koncertech. Drobné – a jak z názvu vyplývá, tak odpočinkové – kusy pro ansámbl při své absenci sólisty působily kompozičně poněkud nudně, jelikož právě psaní pro sólový nástroj je Leclairova silná devíza. Skladba sice velice umně navodila atmosféru šlechtického dvora, co ale chybělo, byly stoly obložené ústřicemi na másle a dobrým vínem, stejně jako polohlasná konverzace plná předstíraného smíchu mezi dvorními dámami – zkrátka jednalo se o výsostně kulisovou hudbu, při které je větší potěšení ji hrát než poslouchat. Obyčejnost kompozice vyvážil vytříbený interpretační přístup.

V árii Viens, Hymen (Přijď, Hyméne) z opery-baletu Les Indes galantes od Jeana-Philippa Rameaua se poprvé představila charismatická Chantal Santon-Jeffery, jejíž hebký hlas působil měkce a příjemně i ve vysokých polohách. Na pódiu působila uvolněně a šťastně: nejedná se tu sice o hudební kvalitu, ale takové vyzařování pohody dokáže skvěle umocnit celkový dojem.

Po něžné árii zůstala na pódiu pouze cembalistka Béatrice Martin. Se sbírky skladeb pro cembalo, kterou Rameau nazval Nouvelles suites de pièces de clavecin, vybrala umělkyně poslední dvě. Pomalou a nádhernou L‘enharmonique a rychlou bravurní L’egyptienne. Pro první z nich Béatrice zvolila velice pomalé tempo, hudební zápis bylo třeba opentlit bohatou ornamentací, což se dělo s velkou grácií. Harmonické „opovážlivosti“ francouzského skladatele (například skok z A dur do C dur bez jakékoliv přípravy, tedy tzv. chromatická terciová příbuznost, v barokních časech velmi zvláštní a exotická) interpretka dobře a vkusně zdůraznila. Rychlou, běhavou a harmonicky zcela průzračnou L‘egyptienne zahrála v jednom tahu v dobrém kontrastu k předchozí části.

Intimně komorní linie dramaturgie pokračovala i v dalším čísle programu, při kterém se violoncellista Bruno Cocset se svým barokním nástrojem představil v Sonátě č. 4 B dur pro violoncello a basso continuo. Napsal ji Jean-Baptiste Barrière, který šel na zkušenou do Itálie, aby se tak stal prvním Francouzem soustavně komponujícím pro tento nástroj. Podobně jako se Leclair po studiích v Turíně stal otcem francouzské houslové hry, jak bylo již zmíněno. Krátká a náročná sonáta kombinovala výrazné melodické kontury s bravurními akordickými běhy. Bylo zřejmé, že Bruno Cocset má zcela jasnou a vyhraněnou představu o interpretaci barokní hudby. Vyzdvihl bych především až nesnesitelnou lehkost a nenápadnost, s kterou se ujímal náročných běhů. To mělo bohužel občas za následek akustickou a dynamickou nevyváženost s doprovodným cembalem. Krom toho se během interpretace objevilo až přespříliš perkusivních kazů při nárazu smyčce o hranu violoncella. Zápal a rázovitost projevu pana Cocseta tedy nevyšla v Troji zcela ideálně, nicméně všem milovníkům svérázné a přemýšlivé interpretace – Cocset je také vášnivý badatel a akademik – bych doporučil jeho nahrávky se souborem Les Basses Réunies, který založil. Například nahrávka Canzon od Girolama Frescobaldiho.

Před i po přestávce zazněly árie de facto neznámých skladatelů. Louis-Nicolas Clérambault, varhaník a tvůrce mnoha komorních kantát: mezi nimi také Orphée, ve které pěvkyně zpívá roli hned několika postav, jelikož tyto kantáty byly psány právě pro nevelké salóny. Druhým skladatelem byl Jean-Joseph Cassanéa de Mondonville, houslový virtuos a plodný tvůrce motetů. Na koncertě zazněla část z heroického baletu Les Fêtes de Paphos. Jednalo se o dramaturgicky objevné kusy, které zároveň obsahovaly hudebně hezká a hravá místa.

Zajímavým kontrastem se stala Triová sonáta od jediného Němce v programu – Johanna Schoberta. Náhlý výlet do raného klasicismu postavil program do nového světla a kontextu. V pomalé větě byl jasně znát emotivní a dramatický duch barokní hudby, svižné a jednodušší pasáže v sobě obsahovaly klasicistní kompoziční formule, které u vokálních děl na programu z podobné doby nebyly tak zjevné. Schobert se stává zajímavou postavou díky mozartovské badatelské práci. Ta Schobertovi přičítá zásluhu na tom, jakým způsobem „malý Wolfík“ (jak krásně napsala Jana Franková v programu koncertu) komponoval své rané cembalové koncerty.

Závěr patřil dvěma áriím ze dvou komických oper Françoise-Andrého Danicana Philidora. Namísto „vypalovaček“ se jednalo o dvě idylické, klidné árie. Šlo také o hezké završení dramaturgie, která si u předchozích skladeb pohrávala s italskými, případně německými vlivy na francouzskou barokní hudbu, aby skončila u žánru čistě francouzského – tedy opéry-comique. Škoda jen intonačních přetrvávajících nepřesností mezi houslemi. Chantal Santon-Jeffery nádherně vynesla výšky v krátké kadenci před samotným závěrem druhé z árií. Publikum dle potlesku, stejně jako hráči dle širokých úsměvů, nehodlalo opustit prostory Trojského zámku bez přídavku. V tomto zajímavém a bohužel neohlášeném „překvapení“ Vojtěch Semerád odložil housle a ujal se role operního pěvce a v opravdu povedeném duetu s Chantal. Jednalo se o překvapení nečekané a velmi pěkně interpretované.

Francouzské hudební pochoutky v rámci pondělního večera dozněly, ale v rámci festivalu se s nimi ještě setkáme. Na závěrečném koncertě, který se uskuteční 6. srpna v Rudolfinu na koncertě nazvaném „Večer pro krále“.

Foto: Letní slavnosti staré hudby – Zdenka Hanáková