„Dirigent Jakub Kydlíček adekvátně podněcoval aktéry sólových výstupů a v práci s orchestrem v plném zvuku byl mnohdy vehementní.“

„Snad nejvíce na očích byla hrdinská sóla koncertní mistryně.“

„Oba sólové nástroje, hoboj Anety Ondryskové a flétna Vojtěcha Čermáka, hrály velmi kultivovaně a báječně souzněly v duetech.“

Letošní, už 32. ročník festivalu Svátky hudby, Václav Hudeček a jeho hosté, pokračoval v úterý 21. listopadu druhým koncertem. A naplnil koncertní sál Pražské konzervatoře do posledního místa. Pravda, sál má kapacitu pouhých 333 míst, ale konal-li by se jinde, bylo by jistě zase vyprodáno. V úterý vystoupil na podium Barokní orchestr Pražské konzervatoře, který vedl Jakub Kydlíček. Sóla měli hobojistka Aneta Ondrysková, flétnista Vojtěch Čermák a houslový virtuos Václav Hudeček. Kdo čekal jen nadšený výkon a srdečné ovace, byl překvapen.

První skladbou programu byla Předehra k opeře Zaïs od Jeana-Philippa Rameaua, kterou uvedl dirigent večera Jakub Kydlíček krátkou moderací, v níž ostatně zmínil celý program. Doplnil tak obsažnou tištěnou programovou brožurku s utajeným autorem textu. A přidal poutavou legendu o charakteru Rameauovy předehry, která je s programním záměrem komponována jako vznik čtyř živlů z chaosu. A povedlo se. Jen trochu váhám, zda to dramaturgicky byla opravdu ta nejvhodnější skladba na úvod. Nicméně v prostorách konzervatoře nemohlo jít o nic jiného než, přinejmenším, vydařený studentský hudební žert. Ono totiž zahrát chaos tak, aby zněl autenticky, na to už se musí něco pořádného umět.

Po tomto vydařeném extempore přišla skladba, která dala báječnou příležitost k prezentaci zdatnosti nástrojových sekcí a sólistů z orchestru. Vzhledem k tomu, že šlo o kompozici, která se na repertoáru hudebních těles objevuje vzácně, šlo opět o objevný a progresivní počin. Motto koncertu Mozart a Salieri došlo k plnění ve skladbě druhého jmenovaného. Byl to opus Antonia Salieriho s titulem 26 Variazioni sull´aria La follia di Spagna. Dirigent Jakub Kydlíček adekvátně podněcoval aktéry sólových výstupů a v práci s orchestrem v plném zvuku byl mnohdy vehementní. Orchestr hrál s nasazením a zodpovědně, což se zobrazilo v pěkném zvuku souboru. Třebaže 26 variací není kompaktním dílem uměřeného klasického střihu, ale výrazem experimentování skladatele ohledně symfonických možností. A je to jeho pozdní dílo, považované za jedno z jeho nejvýznamnějších. Atraktivitu skladby udržoval orchestr pěkně vedenou dynamikou, s níž modeloval kontrasty mezi sólovými výstupy měnících se nástrojů a souborovým zvukem. Stejně umně pracoval Kydlíček i s proměnami tempa. Posluchač si tedy rozhodně povšiml jednotlivých sólistů. Zvláště klarinetistek, které opakovaně odbíhaly z orchestru, aby hrály ze zákulisí. Ale snad nejvíce na očích byla hrdinská sóla koncertní mistryně.

Po přestávce byla na programu další skladba Antonia Salieriho Koncert pro flétnu hoboj a orchestr C dur. Orchestr se předvedl ve své další poloze. Jeho zvuk byl ucelený ve svižném allegru, v doprovodných pasážích decentní, pulzující, s dramatickým děním v pomalé střední větě. V rychlejších středních částech zněly působivé ataky lesních rohů. Oba sólové nástroje, hoboj Anety Ondryskové a flétna Vojtěcha Čermáka, hrály velmi kultivovaně a báječně souzněly v duetech. Nástup a sólové kadence hoboje v Largu zapůsobily jako malé zjevení, kterému dodala pozemskou střízlivost přidávající se flétna. Společně držená prodleva navodila až mýtické vytržení. Jejich hravá a švitořivá dueta v finální větě potěšila ucho posluchače. Jejich pódiové chování a evidentní srozumění skrze oční kontakt v nástupech duet a předávání melodie, umocnilo příznivé prožití Salieriho koncertu.

Genium loci se připomnělo v pauze mezi skladbami, kdy o sebe třeskly žestě. No řekněte, kde se vám poštěstí tohle uslyšet? Orchestr vyměnil k poslední skladbě koncertu sólistu. Václav Hudeček měl sólo v Koncertu pro housle a orchestr č. 5 A dur, KV. 219 Wolfganga Amadea Mozarta, zvaném Turecký. Své vystoupení uvedl několika větami o Mozartovi a Salierim, pohnutkách a ideích festivalu Svátky hudby, který má na zřeteli podporu mladých hudebníků, a poté s neutuchající bravurou hrál Mozartův pátý koncert, který mnohokrát pódiově uvedl a nahrál pro gramofonové společnosti. Za potlesk poděkoval Capricciem B dur op. 1: č. 13 Niccola Paganiniho.

******