„Opera se původně jmenovala Poliuto a byla napsána podle hry Pierra Corneilla pro neapolskou operu. Na poslední chvíli ale neapolský král zakázal dílo inscenovat s tím, že tak posvátné téma je pro jeviště nevhodné, že mučedníky oslavujeme v kostelích, ne v operách.“

„Režisér Cezary Tomaszewsky přidal do příběhu rok 1915, kdy došlo v Arménii ke genocidě.“

„Operní publikum – a zdá se, že zejména premiérové – má vycizelovanou schopnost být lakmusovým papírkem úspěchu.“

První premiérou sezony v Theater an der Wien, který stále ještě působí v náhradních prostorách v MuzeumsQuartier, byla opera Gaetana Donizettiho Les Martyrs (Mučedníci). V pondělí 18. září 2023 se rozezněl pod taktovkou francouzského dirigenta Jérémie Rhorera ORF Radio-Symphonieorchester Wien a na scéně polské architektky Aleksandry Wasilkowské se objevila inscenace polského režiséra Cezaryho Tomaszewského. V hlavních rolích pak vynikající pěvci jako Roberta Mantegna, John Osborn, Mattia Olivieri, David Steffens, Nicoló Donini či Patrick Kabongo. Spolupracoval Arnold Schoenberg Chor se sbormistrem Erwinem Ortnerem. Představení bylo přijato rozporuplně a publikum dávalo své pocity energicky najevo.

Gaetano Donizetti psal své opery v době, kdy tento žánr zastával hlavní úlohu v tehdejším show businessu. Bylo to 19. století, pro které byla opera vrcholem společenských událostí. Navíc tu mezi sebou soupeřily dva operní styly – italský a francouzský. Emigrovat jako operní skladatel a Ital do Francie, to bylo víc než rizikové. Gaetano Donizetti to riskl a vyhrál. A mohla za to právě opera Les Martyrs (Mučedníci). Vlastně se původně jmenovala Poliuto a byla napsána podle hry Pierra Corneilla pro neapolskou operu. Na poslední chvíli ale neapolský král dílo zakázal inscenovat s tím, že tak posvátné téma je pro jeviště nevhodné, že mučedníky oslavujeme v kostelích, ne v operách. Snad i proto byl skladatel přijat v Pařížské opeře s nadějemi. Poliuta přepracoval na čtyřaktovou operu podle francouzského libreta Eugèna Scriba a přidal balety podle francouzské tradice. Opera byla přejmenována na Les Martyrs a byla uvedena v dubnu 1840.

V dnešní době se na operních jevištích dílo příliš neobjevuje. Uvedení v Theater an der Wien odpovídá odvaze zdejší dramaturgie objevovat a uvádět díla, která něčím překvapují. Les Martyrs bezesporu k takovým patří. Opera má ve svém příběhu napětí, které poněkud koresponduje s příběhem Quo Vadis od Henryka Sienkiewicze. Tajní křesťané v katakombách, římský velitel konvertující ke křesťanství a mučednická smrt. Až na to, že tady to je v Arménii v roce 259 n. l. a hrdinou je Polyeucte, hlavní soudce města, který konvertoval na popud svého přítele Néarqua, vůdce křesťanů. Polyeuctovou ženou je Pauline, dcera guvernéra Félixe. Její první láskou byl Sévère, římský vojevůdce, pokládaný za mrtvého. Nyní se objevil v Arménii s posláním zničit tu „bezbožnou sektu“, tedy křesťany. Mezi těmito figurami se rozbíhá emoční napětí a následný boj. Pauline překonává někdejší lásku a rozhoduje se pro manžela, dokonce přestupuje na křesťanství. Sévère se ji snaží zachránit, ale je spolu s křesťany předhozena lvům.

Režisér Cezary Tomaszewsky šel ještě dál a posunul děj do další dimenze. Přidal do příběhu rok 1915, kdy došlo v Arménii ke genocidě ze strany tehdejší Osmanské říše, dnešního Turecka. Genocida, o které se taktně mlčí. V průběhu předehry se objevují na oponě nápisy a pak i obrazy vyvražďování; stylizované postavy hadrových panáků, viselci. Ti se stále vracejí. K tomu se všude povalují jakési neforemné vycpané kusy, kusy lidských těl. Čtyři neidentifikovatelné postavy v hadrech chodí mátožně po scéně a sbírají je, jsou i na hromadách, později se s nimi hraje. Další tři podivné postavy v rudě zářících flitrových trikotech kusy přenášejí, trhají je a zneucťují. Takové akce se dějí na pozadí jednajících pěvců, bez vazby na operu. Scéna i kostýmy Aleksandry Wasilkovské hýří rudou barvou, ta je i na oblečení Polyeucta a Pauliny. Dokonce i Sévère má po celou dobu rudě namalovaný obličej. Rudá je symbolem zla, násilí. Křesťané naproti tomu jsou v pleťově růžových, vycpaných trikotech, mají neúměrně zvětšené části těla (například ruce) a působí jako nazí. Hodnostáři Arménie jsou v obdobách tógy, Pauline má neforemně rozšířené rudé šaty a namalovaný pás přes ústa. V posledním jednání ona i její manžel mají tuniku světlou, jen v dolní části ještě červeně zbarvenou. Červená je neoddělitelná od scény, pracuje s ní video Krysztofa Kaczmarka i světla Jędrzeje Jęcikowského.

Zřejmě toto výtvarné posunutí scény i celého jevištního vizuálu vedlo publikum k odmítnutí inscenace. Znamenalo to přesun do zcela jiné dimenze, poznamenané dekadencí, féerií, dadaismem či surrealismem. Ve výsledku akce na pozadí narušují hlavní dění na jevišti, dokonce se mnohdy dostávají do popředí. Nemyslím si, že bučení souviselo s nesouhlasem s myšlenkou akcentovat genocidu Arménů, navíc den před vypuknutím akcí v Náhorním Karabachu o nich publikum ještě nemohlo vědět, spíš se domnívám, že šlo právě o onen chaos a narušování linie romantické opery, kterou chtělo publikum sledovat primárně. Jednoznačně tady platí, že méně by bylo více.

Gaetano Donizetti byl hudebník a podnikatel. Zdroje uvádí jeho pětasedmdesát oper a mnoho dalších hudebních opusů, jejichž hudba odpovídala tehdejšímu vkusu. Opera je melodická a vášnivá, árie jsou protkané krkolomnými koloraturami a vysoké tóny zdobí jejich vrcholy. V případě této opery byla postava Polyeucta psána na tělo konkrétnímu tenoristovi. Je zajímavé, že v opeře se vyskytuje jen jediná žena, manželka hlavního hrdiny. Hudební materiál je hutný a opakující se, sólové koloratury efektní, sladká lyrika duetů střídá tempově dechberoucí ansámbly. Je to přehlídka exkluzivního pěveckého umění a překvapivě se všichni účinkující svých úkolů zhostili brilantně. Jistě také díky vycizelovanému nastudování a přesnému vedení francouzského dirigenta Jérémie Rhorera, který dbal na barevnost instrumentace a na krásu kantilén a dynamických vrcholů. ORF Radio-Symphonieorchester v uplném obsazení hrál s plným a plastickým zvukem.

Pokud jde o hlavní postavy, ty režie nechala jednat střídmě a logicky, zjevně v úctě před jejich pěveckými úkoly. V roli Pauliny se představila sopranistka Roberta Mantegna, původem z Palerma, působící poněkud staticky a neforemně v nepadnoucí róbě a s rudým pásem přes obličej po celou dobu děje. Zato její zpěv byl okouzlující – pevné, přesto měkké i zářivé tóny s jiskřivými koloraturami, u kterých se tajil dech. Polyeucta zpíval John Osborn, americký tenor, s vylehčeným, kovově znějícím hlasem. Nejvyšší tóny bral falzetem, který však ovládal tak mistrně, že měly téměř identickou barvu, jako plný hlas. Jeho sok Sévère byl obsazen italským barytonistou Mattiou Olivierim, který se hodně snažil o heroické herecké projevy, až to přeháněl, ale jeho hlas je barevný a přesvědčivě hutný. Otce Pauliny, guvernéra Felixe, zpíval David Steffens, rakouský basista, plným a sonorním hlasem. Zajímavou postavu vytvořil Patrick Kabongo v roli Néarqua, vůdce křesťanů. Mladý francouzský tenorista tmavé pleti působil v této roli přirozeně a zpíval příjemným volným tenorem. Účinkující tvořili vyrovnaný tým. Inscenaci dotvářel Arnold Schoenberg Chor se sbormistrem Erwinem Ortnerem – výborně sezpívaný i v jevištně netradičních situacích (na schodech v hledišti proti sobě). Poslední obraz se zcela vymykal charakteru inscenace, sólisté i sbor působili jako soudobí bezdomovci, když jako křesťané v cirku očekávali příchod lvů – neurovnaný obraz, vymykající se charakteru inscenace.

Po představení vybuchlo hlediště v nadšené ovace. V momentě, kdy nastoupil na jeviště inscenační tým, to začalo v hledišti bučet a nadšení se změnilo v nepřátelství. Tým rychle opustil scénu a nastal opět jásot. Operní publikum – a zdá se, že zejména premiérové – má vycizelovanou schopnost být lakmusovým papírkem úspěchu. Naštěstí Donizettiho hudba i přes staletí promlouvá zcela jednoznačně a prosazuje se i přes jakékoli režijní zásahy. A tak to asi má být.

********

Foto: Werner Kmetitsch