„Mysterium času je skrytým trumfem moderní české hudby.“

„Šlo o zcela legitimní provedení.“

„Beethovenova hrdinu a Kabeláče propojili Kadlec a Ivanović pojmem ´tlak´.“

Marko Ivanović a Petr Kadlec v koncertech pro studenty, organizovaných Českou filharmonií, dělají velkou a dobrou práci. V uplynulém týdnu zašli hodně daleko, když na této platformě prezentovali dokonce Kabeláčovo Mysterium času. Možná, že skladbu úplně všichni v publiku plně nestrávili, ale zpřítomnění odkazu tohoto autora posluchačům je každopádně možné vnímat jako záslužné. A už vůbec není k zahození, že byli s jeho hudbou konfrontováni mladí hráči České studentské filharmonie.

Orchestr tvoří členové Orchestrální akademie České filharmonie i někteří regulérní mladší filharmonici a pak řada dalších mladých talentovaných hudebníků, včetně studentů pražského hudebního gymnázia. Museli při zkouškách udělat spoustu práce, protože nelehkou, při podrobném pohledu strukturálně komplikovanou kompozici nejenže spolehlivě zahráli, ale dokázali, že z ní opravdu vyzařoval muzikální náboj. Mysterium času je sice racionálně koncipováno, ale nikoli abstraktně, matematicky a odtažitě. Patří v hudbě k tomu vzácnému, co si i přes důsledně strohý, konstrukčně promyšlený gradační postup ponechává sdělnou emocionální sílu. Působivost bezmála půlhodinového díla je mimořádná – imponující, jedinečná. Jde o skrytý trumf moderní české hudby. Ohlas na ojedinělá zahraniční provedení z poslední doby dává tušit, že čas této skladby přijde.

Marko Ivanović dokázal orchestru vtisknout takovou míru své představy a vůle, že šlo o zcela legitimní provedení. Mysterium času začíná a končí v pianissimu, ale během zhruba dvaceti minut velmi pozvolna navozuje pocit zrychlování a pomalu získává na intenzitě, až dosáhne naléhavého dynamického vrcholu. Není zdlouhavé, ani nastavované. Vršení a zahušťování je téměř nepostřehnutelné. Opadávání zpět k výchozímu bodu je už rychlejší, ale stejně logické a krásné. Lehce znepokojivou, nekompromisní, závažnou, ale přes všechnu náročnost vlastně docela libozvučnou skladbou procházejí neúprosné údery tympánu a vzdálené názvuky chorálu… První polovina programu předtím patřila předehře Egmont. Zazněla podobně soustředěně, odhodlaně.

Beethovenova hrdinu a Kabeláče, v padesátých i následujících letech režimem trápeného, propojili Petr Kadlec a Marko Ivanović přes pojem „tlak“. Své koncerty pro mladé publikum koncipují přiměřeně edukativně. Ve vyzkoušené shodě si předávají slovo, navazují jeden na druhého. Jsou přirození, nepoučují. Nenásilně přibližují hudbu a její kontext, něco jen naťuknou, protože víc je k přečtení v tištěném programu. Lehoučce poučí, dají podnět k zamyšlení, mile pobaví. Nechávají postupně zaznít pár ukázek, které vhodně okomentují a zařadí do souvislosti. Zapojují publikum aktivně. Nejen otázkami, ale i hudebně. Při poslechu celého díla, k němuž vždy vše jasně směřuje, pak vlastní zkušenost tomu, kdo se soustředí, pomáhá.

Moderátor se zdatně hovořícím dirigentem se nebáli rozhýbat posluchače ani v případě Kabeláčovy skladby: zpívalo se hlavní téma – nedlouhá melodie nazvaná mezi řečí „obscesivní“. Své řekli do mikrofonu během přípravy na poslech díla i někteří hráči, když byli vyzváni, aby pro ukázky navrhli místo, které mají nejraději, případně nejméně rádi… Zvítězil pozitivní přístup. A při provedení zvítězila pak naplno hudba. Lépe chápaná, skvěle zahraná… Pánové dělají koncerty v řadě Čtyři kroky (do světa klasické hudby) opravdu šikovně.

Foto: Petr Chodura, archiv České filharmonie

Facebook X E-mail WhatsApp