„Haydn důkladně studoval Händelova oratoria – a pochopil, že chce-li se od něj odlišit, musí najít svůj vlastní styl.“

„Jestliže Haydnova oratoria uzavírají skladatelovo celoživotní dílo, Wolfgang Amadeus Mozart psal své oratorium Betulia liberata jako patnáctiletý.“

„Orff vytvořil opulentní hostinu hudebních obrazů poskládaných v kantátovou koláž, která od doby svého vzniku v roce 1937 až do současnosti strhává svou spontánností a živelností.“

Stanice D-dur Českého rozhlasu vysílá výhradně klasiku, a to 24/7, tedy nepřetržitě. Hudbu vybírají, ohlašují a přibližují konkrétní lidé s jedinečným zázemím, preferencemi a vkusem. Ve všední dny „od čtyř do osmi“ je v projektu Klasika na dosah dokonce prostor pro nenápadné vzdělávání. Stanice s hudebním názvem je pro portál KlasikaPlus.cz synonymem pro „samou hudbu“. Pravidelně proto nahlíží do jejího vysílání. Co tedy D-dur nabízí v týdnu od 6. 2. do 12. 2. 2023?

Dlouhá byla cesta od „pravýkřiku“ k Orffově přeslavné kantátě Carmina burana! Představuji si, že hudba mohla vzniknout někdy v pravěku, třeba za dob lovců mamutů, tedy zhruba před 25 tisíci lety. Když po dlouhých týdnech půstu tlupa konečně ulovila mamuta, všichni se okamžitě nacpali (kdoví kdy se jim to zase povede!) a pak zmoženi lovem, kuchtěním a nakonec samotnou hostinou ulehli kolem ohně. Kolem nich se povalovaly zbytky mamutích stejků, rezaté zbytky ochlupené kůže a kosti, prostě typický člověčí nepořádek, jak jej známe z dnešních sídlišť. Ticho bylo přerušováno jen svistotem větru a kolektivním chrápáním lovců, jen pobíhající malý klučina ještě nevybil svou energii. Jak tak poskakoval, zakopl o ohromné kly mamuta. S odřenými koleny vstal a popadl dvě kosti. Vzteky s nimi chtěl praštit o zem, když se náhle zarazil – a praštil jimi o sebe. Ozval se zvláštní zvuk. Hle, první pra-bubeník! Zopakoval to. Nejdřív jen tak, bezmyšlenkovitě, ale pak se mu povedlo udeřit třikrát po sobě se stejnými pomlkami. Zalíbilo se mu to. Začal do rytmu poskakovat a možná si k tomu něco začal broukat…

Hudební paleontologové nacházejí staré píšťalky až ze starší doby kamenné, tedy před 80 až 100 tisíci lety, ale co vědí o zpěvu? Nejspíš se vyvíjel souběžně s řečí, pračlověk už musel mít dostatečně vyvinutý mozek a také připravený fonační systém – tedy hlasivky.

Přeskočme desítky tisíc let. Hudba, kterou posloucháme dnes, uprostřed Evropy a vlastně posledních téměř 300 let na celém světě, má svůj mlhavý počátek (který ovšem byl jen jakýmsi pomyslným milníkem na cestě prolínání starořímských vokálních projevů s vlivy i mimoevropskými, například byzantskými) v 5. a 6. století v dobách významných papežů Lva I. a Řehoře I. „Velikého“. Tomu se připisuje reforma křesťanského ritu a sjednocení mnoha tehdejších liturgických zpěvů, byť patrně ne zcela právem. Ale právě po něm se soubor těchto zpěvů začal nazývat gregoriánským chorálem, který se stal vedle hudby lidové a hudby vznešených vrstev jedním ze tří kořenů evropské hudby.

Cesta od melismat starého gregoriánského chorálu k dnešní kantátové a oratorní hudbě byla už mnohem kratší než ta od pravýkřiku. Myslím na to vždycky, když poslouchám velkolepé vokálně symfonické kompozice, ať na texty vycházející z biblických pramenů, vyprávějící starodávné příběhy ve formě jakési duchovní opery – oratoria, nebo na světské texty v podobě různých podob kantáty. Několik z nich si můžeme vychutnat ve druhé polovině tohoto týdne na stanici Český rozhlas D-dur.

Trojici oratorií napsal Josef Haydn v závěrečné etapě svého života. Když po smrti knížete Esterházyho, u nějž sloužil 28 let, přesídlil do Vídně, využil nabytou svobodu ke dvěma dlouhým pobytům v Anglii. Pro londýnského pořadatele koncertních řad Salomona zkomponoval dvanáct „londýnských“ symfonií, ale také řadu dalších skladeb, mezi nimi i šest mší. Důkladně studoval Händelova oratoria – a pochopil, že chce-li se od něj odlišit, musí najít svůj vlastní styl. Hledal zajímavý textový podklad. A když v roce 1798 poznal Miltonův epos Ztracený ráj, nechal jej přeložit do němčiny a upravit pro kompozici následně velmi slavného oratoria Stvoření. Pomocníkem mu byl Gottfried van Swieten, který Haydnovi připravil také text Jamese Thomsona The Seasons. A tak v roce 1801 Haydn dokončil další velkolepé oratorium s názvem Čtvero ročních dob. Na stanici Český rozhlas D-dur zazní v podání Gunduly Janowitz, Petera Schreiera, Marttiho Talvely a Vídeňského pěveckého spolku, Vídeňské symfoniky řídí Karl Böhm. (Čtvrtek 9. 2., 20:15)

Jestliže Haydnova oratoria uzavírají skladatelovo celoživotní dílo, Wolfgang Amadeus Mozart psal své oratorium Betulia liberata (Osvobozená Bethulie) jako patnáctiletý. Použil k tomu téměř 40 let staré libreto Pietra Metastasia, které bylo zhudebněno před Mozartem již čtyřikrát. Nové zhudebnění si u mladičkého Mozarta objednal princ aragonský Giusseppe Ximeneas, který otce i syna Mozartovy poznal v Padově při jejich zpáteční cestě do Salcburku z více než ročního italského turné. Oratorium o dvou dílech pro sóla, sbor a orchestr patří k malé skupině Mozartových dramatických skladeb na duchovní texty a na stanici D-dur je připravena nahrávka orchestru a sboru se sólisty dell´Oficina Musicum, který řídí Ricardo Favero. (Pátek 10. 2., 21:35)

20. století samozřejmě přineslo zcela nový přístup k vokálně instrumentálnímu žánru, od malých, komorních kantát až k velkým konstrukcím s obrovským orchestrálním a vokálním aparátem. K té první skupině patří Kantáta pro soprán, tenor, ženský sbor a instrumentální soubor (dvě flétny a dva hoboje, anglický roh a violoncello), kterou v roce 1952 složil Igor Stravinskij na objednávku Los Angeles Chamber Symphony Society. Skladba je typickou ukázkou pozdního Stravinského stylu, s pevnou rytmickou stránkou, strohým, neosobním výrazem, propojením chromatiky s diatonikou. Zpívají Rosemary Hardy (soprán), Ian Bostridge (tenor) a Nizozemský komorní sbor, hraje Schönberg Ensemble, řídí Reinbert de Leeuw. (Sobota 11. 2., 15:26)

Zcela odlišným světem je hudba Carla Orffa. Slavná kantáta Carmina burana na texty ze sbírky středověkých písní a básní nalezených ve sbírce z roku 1230 v benediktinském opatství de Beuren v Bavorsku ovšem strhává svou živelností, vtipem a také v té době nezvyklou orchestrální stylizací, pevnou rytmickou stránkou, vtipnou reminiscencí rozpustilých studentských a pijáckých písní, lyrikou připomínají středověké trubadúry. Použití velkého orchestru s množstvím bicích nástrojů (které upomínají na Orffovu pedagogickou činnost a nové přístupy k hudební výchově, později nazvané Orffova škola či metoda), smíšeného a dětského sboru a sólistů umožnilo autorovi vytvořit opulentní hostinu hudebních obrazů poskládaných v kantátovou koláž, která od doby svého vzniku v roce 1937 až do současnosti strhává svou spontánností a živelností i ty, kteří svět „vážné“ hudby „nemusí“. Zpívají Christiane Oelze (soprán), David Kuebler (tenor), Simon Keenlyside (baryton), Chor der Deutschen Staatsoper Berlin a Knabenchor Berlin, jejichž sbormistry jsou Helmuth E. Sonne a Karl-Ludwig Hecht, hraje Orchestr Komické opery Berlín řídí Christian Thielemann. (Sobota 11. 2., 20:41)

A ještě dvě skladby z nedávné minulosti bych rád připomněl. Významný evropský festival sborového zpěvu Europa Cantat v nizozemském Utrechtu požádal u příležitosti předvedení Händlova Te Deum slovenského skladatele Vladimíra Godára, aby napsal protějšek této skladbě oslavující Utrechtský mír. Autor k tomu říká: „… (Händelova) skladba oslavovala koniec vojny a ja som mal vytvoriť akýsi novodobý pendant. No ja som chcel napísať skôr nejakú meditáciu na túto tému. Uzavretie mieru má totiž pre mňa istú sladko-trpkú príchuť, lebo mier prináša aj deľbu koristi. Hlavnou inšpiráciou boli pre mňa myšlienky Erazma Rotterdamského, ktorý napísal o fenoméne vojny dva dôležité texty. Jeden sa volá Dulce Bellum Inexpertis alebo Vojna je sladká pre toho, kto ju sám neokúsil, no a druhým je práve Querela Pacis, teda žalospev mieru.“ Godárovo stejnojmenné oratorium pro sóla, smíšený sbor a orchestr poprvé zaznělo v Utrechtu 23. července 2009. Na nahrávce zpívají Emily van Evera (soprán), Petra Noskaiová (alt), Tomáš Šelc (bas) a Katedrální sbor sv. Martina, sbormistr Dušan Bill, hraje Solamente Naturali, Miloš Valent (housle), provedení řídí Andrew Parrott. (Neděle 12. 2., 20:10)

Druhou je kompozice Jiřího Gemrota. Tento významný současný český skladatel, dlouholetý hudební režisér Českého rozhlasu, napsal v roce 1994 Mši pro smíšený sbor a capella C dur. Ve studiu na Vinohradech ji natočil Kühnův smíšený sbor se svým sbormistrem Pavlem Kühnem. (Čvrtek 9. 2., 22:43)

Foto: Pixabay, Wikipedia (volné dílo), Fb Iana Bostridge, Archiv KSS