„Partituru Kabeláčova Mysteria času obdařili trpělivou službou jejímu poselství.“

„Dvořákův Othello jako mistrovský kus světového romantika.“

„V případě Berliozovy Kleopatry byla dirigentovým trumfem sólistka, Stéphanie d´Oustrac.“

Rok a den, téměř doslova, a Jakub Hrůša je už podruhé dirigentským hostem Berlínských filharmoniků. Poté, co loni dirigoval tři české klasiky, připravil na prosinec 2019 do německé metropole nekonvenčnější a sofistikovanější program. Berlioz a Dvořák, ale od nich nic obvyklého – Kleopatra a Othello. Na závěr Bartókův Podivuhodný mandarín a na úvod Kabeláčovo Mysterium času. Sestava docela odvážná. Ale dobře přijatá.

Kabeláčova symfonická meditace na půdorysu volné passacaglie, tedy varírování základního motivu, je z druhé poloviny padesátých let a z Hrůšových opakovaných zahraničních uvedení se zdá, že – když bude konečně nabízena – by ji svět mohl postupně vzít na vědomí jako něco, co stojí za mnohem víc než jen zdvořilou pozornost. Soudě podle pátečního večera, druhého ze tří totožných abonentních programů v sále Filharmonie, Berlínští filharmonikové byli ochotni dát do provedení vše a zahráli bezmála půlhodinovou kompozici strhujícím způsobem. Počínaje skutečně neslyšným vstupním pianissimem, přes postupné, dlouhé, skoro neznatelné narůstání dynamiky a tempa a komplikování struktury až k osudově vyhrocenému vrcholu a přes přiměřeně kratší opadávání zpět k poslednímu dlouhému tichému spočinutí obdařili partituru trpělivou službou jejímu poselství.

Čas, věčnost, vesmír… a tam někde i člověk s tlukoucím srdcem, to jsou pojmy a představy, které při poslechu vyvstávají s neodbytnou naléhavostí. Jakub Hrůša se za dílo staví celou vahou osobnosti, s naprostým přesvědčením, a je to znát nejen na jeho projevu a na průběhu skladby, ale i na dopadu, který má. Nutí poslouchat bez dechu a až fyzicky odpovídat na nepřestávající tep, držený tympány a dalšími nenápadnými hlubokými údery. Mysterium času působí ryze hudebními prostředky, je mistrovsky vystavěné a instrumentované, má definitivní proporce. A pokud si posluchač uvědomí, že skladba vznikla v době tuhého komunismu jako svého druhu alternativní a vlastně i vzpurná odpověď na ideologii marxismu-leninismu, ocení ji ještě víc. I s „nádechy“ na několika místech, kde se struktura proměňuje po pozvolném gradování větším krokem, dokázal dirigent udržet jednotný tah. Podněcoval jednotlivce a skupiny k novým a novým proměnám motivického jádra, k novému zahušťování kombinací, kdy se přínosy sól propojují s vysokým tektonickým nadhledem. Po celou dobu uplatňoval až nesmlouvavě rázné gesto, aniž by tím ale znějící hudbě ubral na měkkosti. Ve svém sále, který jim umožňuje neslýchané dynamické detaily, zahrají Berlínští filharmonikové i tak nerepertoárové číslo s nádherným výsledkem. Kabeláč, jeho opravdovost, závažnost, dokonalost a působivost, to by první Hrůšův trumf.

Druhým byla Dvořákova koncertní předehra Othello, svým programem svrchovaně epická. V této orchestrální interpretační třídě hudba plná odkrývaných citů, minuciézně detailních proměn, výrazových a dynamických nuancí v každí frázi… a zároveň téměř symfonická báseň s velkolepými dějovými a emocionálními gesty až k závěrečné výbušné tečce. Nikoli masivně rustikální kompozice skladatele se zázemím lidového muzikantství, ale mistrovský kus světového romantika. I za tuto partituru se Hrůša staví vědomě a provedením dal jasně vědět, že právem.

V případě vokální scény či kantáty Cléopâtre (česky většinou jako Smrt Kleopatry) od mladičkého Hectora Berlioze byla dirigentovým trumfem vedle díla samého především sólistka. Monolog z posledních okamžiků egyptské panovnice, která si dobrovolně bere život, prožívala, vyprávěla a hrála mezzosopranistka Stéphanie d´Oustrac úchvatně, v širokém spektru vzrušených výkřiků i tichých vzpomínek, výčitek a úvah. S Hrůšou už s tímto výjevem slavili úspěch na dalších evropských pódiích. Je obdařena nesmírně příjemným hlasem, který ji do posledních záhybů techniky i výrazu poslouchá a který je zárukou dojemné, až divadelní a zároveň básnivé působivosti.

Závěrečná suita z baletu Podivuhodný mandarín je místy kouzelná, ale vzhledem k době vzniku převažuje poloha expresionistická, až agresivně brutální. Pasáci nutí dívku, aby sváděla muže. Chtějí je okrást. Když do pokoje přichází záhadný mandarín, situace se komplikuje. Muže nelze ovládnout ani zabít. Jen po dívce mlčky vztahuje ruce. Až když ji obejme, zeslábne a podlehne… Je možné hledat sdělení, která jsou v příběhu obsažena. To asi u scénického provedení. Na čistě hudebním pódiu je to ale především svého druhu „koncert pro orchestr“ – a tak také suita zazněla. Jako barvitý, neúnavně stupňovaný gejzír. Jakub Hrůša vystupňoval své fyzicky vyhrocené, ale nijak samoúčelné dirigování, filharmonici dosáhli strhujících okamžiků. Čtyři trumfy – a jeden další neokázalý dirigentský triumf.

Charakter práce s Berlínskými filharmoniky a dramaturgii programu svého druhého hostování u nich Jakub Hrůša podrobně přibližuje v rozhovoru, který poskytl KlasicePlus už dříve v letošním roce. 

Foto: Frederike van der Straeten, Berliner Philharmoniker, archiv KlasikaPlus