„U Beethovena by si člověk přál o něco střídmější, laskavější a zdrženlivější zvuk a méně okázalé tempo.“

„Mariettina píseň má nádherně vyklenutou melodii a Ailyn Pérez ji vrhla do publika jako první, bez okolků a naplno.“

„Patří mezi ty pěvkyně, jejich hlas se se Straussovými písněmi snoubí ideálně.“

Beethovenova Sedmá a před ní pěvecké umění americké sopranistky Ailyn Pérez. První lednový abonentní koncert orchestru PKF-Prague Philharmonia byl v úterý rozdělen do dvou polovin, které se vzájemně nijak nepřetlačovaly. Šefdirigent Emmanuel Villaume je zastřešil nejen muzikalitou, ale také vehemencí.

Sedmá symfonie Ludwiga van Beethovena je v nadsázce nazývána apoteózou tance. Je energická, vitální, optimistická a místy snad až extatická. Je tak napsána a zamýšlena. Přesto se zdálo, že té energie v ní bylo, zejména ve třetí a čtvrté větě, skoro až moc. Dojem vznikal v součtu tempa, dynamiky a výrazové mohutnosti. Byl to Beethoven zápasivější než jindy, ambiciózně pozitivní, naléhavý, zahraný bezchybně, ale hodně prvoplánově. Klasicistní kultivovanost a uměřenost šly trochu stranou, převládalo dosažení hladiny velkého symfonického zvuku a směřování vpřed. PKF v tomto případě nesledovala dobově poučenější interpretační linii, ale spíše tu romantičtější. V celkovém dojmu se sváří nadšení ze strhujícího provedení s rezervovanějším pohledem, který by si přece jen přál o něco střídmější, laskavější a zdrženlivější zvuk a méně okázalé tempo.

Z vystoupení Ailyn Pérez je dojem jednoznačnější. Sólistka, která zpívala a zpívá mimo jiné v Mnichově Donizettiho, v Miláně a Londýně Verdiho a v Metropolitní opeře Pucciniho, pražské publikum nadchla. Koncert vcelku nezvykle bez jakýchkoli předeher nebo jiných úvodních skladeb otevřela – a hned naplno, třemi bezprostředně za sebou následujícími áriemi z oper Ericha Wolfganga Korngolda – z jeho Mrtvého města, Kathrin a Zázraku Heliany. Byla to krásná intenzivní porce chytlavé hudby a velkého pěveckého umění, bylo to potěšení z invence a instrumentace pohybujících se na hraně mezi operou a operetou, verismem a modernou. Mrtvé město, dílo třiadvacetiletého skladatele, někdejšího zázračného dítěte, v té chvíli už jeho třetí opera, dodává zajímavý hudební kontext Puccinimu, Straussovi, Wagnerovi i Janáčkovi. Jde o dráždivě barevnou, italsky romanticky exaltovanou a německy moderně naléhavou hudbu – a PKF ji tak hrála. Mariettina píseň má nádherně vyklenutou melodii a Ailyn Pérez ji vrhla do publika jako první, bez okolků a naplno. Nesla se nádherně nad orchestrem. Ailyn Pérez má velmi nosný hlas a zajímavou barvu, která ji občas stahuje intonaci pod tón… Zázrak Heliany z roku 1926 je Korngoldovou čtvrtou operou. I v ní, jak jsme slyšeli, není nouze o výrazné kantilény a omamný zvuk orchestru. Posledním operním dílem je příběh německé dívky a francouzsky mluvícího vojáka – Die Kathrin. I ta je naplněna áriemi s potenciálem hitů.

Po intermezzu v podobě intenzivně postromanticky znějícího Adagietao z „Raju utraconego” – Ztraceného ráje – od Krzysztofa Pendereckého se sopranistka vrátila na pódium k druhému hlavnímu úkolu večera. Byly to Čtyři poslední písně Richarda Strausse, z nichž celé tři se zabývají smrtí. Skladatel se jimi v roce 1948 symbolicky rozloučil se světem, a to způsobem mimořádně lyrickým a v té době už hodně konzervativním. Ale jejich „nemodernost“ mnohonásobně vyvažuje jejich vokální linka, krása, která z nich zaznívá, vzácný klid, smíření a vyrovnanost. Orchestr podpořil takové vyznění v náladě a tempech stoprocentně. A Ailyn Pérez? Patří mezi ty pěvkyně, jejich hlas se se Straussovými písněmi snoubí svým kouzlem, barvou a výrazem ideálně. Nezpochybnitelná událost!       

Foto: Milan Mošna

Facebook X E-mail WhatsApp