Daniel Kfelíř: Ivanu Kusnjerovi jde jako pedagogovi o přirozenost
„Je to náš národní poklad. Ale stejně tak se snažím vstřebávat německý repertoár i italské belcanto a francouzské lyrické opery…“
„Pan Kusnjer mi s árii Voka pomáhal. Nikdo lepší už mi poradit nemohl…!“
„Přirozenost zvuková i přirozenost emocí, přirozenost frází, muzikalita… přirozená barva hlasu… Jde mu o krásné vedení volného hlasu.“
Pražské Národní divadlo pořádá v neděli večer koncert k letošním sedmdesátinám svého dlouholetého sólisty Ivana Kusnjera. Vedle jubilanta zazpívají Dana Burešová, Alžběta Poláčková, Eva Urbanová, Martin Šrejma, Luděk Vele, František Zahradníček a další pěvci. S nimi vystoupí i dva mladí barytonisté – Lukáš Bařák a Daniel Kfelíř, kteří se počítají mezi Kusnjerovy pěvecké žáky na Hudební a taneční fakultě AMU. Druhý z nich tam ukončil na konci léta magisterské studium a před týdnem získal jako vítěz v kategorii Junior laureátský titul na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz shrnuje svůj pohled na soutěžení a na český repertoár a zamýšlí se nad tím, co všechno mu dalo studium u Ivana Kusnjera.
Jak vnímáte Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech?
Jako jednu z nejdůležitějších a nejvýznamnějších soutěží tady v Česku. Tím, že je mezinárodní, mám šanci se poznat s různými jinými národnostmi a různými jinými pěveckými školami. Je zajímavá i tím, že si člověk uvědomí konkurenci, že může projevit soutěživost a bojovnost, že si může vyzkoušet větší motivaci. A tím, že to je soutěž Antonína Dvořáka, a já mám český repertoár rád, tak je pro mě unikátní soutěž.
Pěkně jste uspěl, jste rád?
Ano. Strašně si vážím toho, že jsem tento rok mohl být v juniorech.
Árii Voka ze Smetanovy Čertovy stěny, se kterou jste byl ve finále a pak i na koncertě vítězů, jste si vybral sám?
Ano, jako milník v tom, co bych mohl z českého repertoáru zpívat. Je to krásně lyrická árie, ve které se dá vyjádřit spousta emocí a kontrastů. Právě s tím vším si rád výrazově hraju. Pan Kusnjer mi s tou árii pomáhal, měl jsem ji u něj na hodinách, pracovali jsme na ní spolu. Nikdo lepší už mi poradit nemohl…!
Dá se tomu rozumět tak, že jsou pro vás české opery něčím výjimečným? Že byste je chtěl hodně zpívat? Máte k nim blíž než k něčemu jinému a dalšímu?
Samozřejmě k nim mám blízko. Už jenom kvůli českému jazyku ano… Je to náš národní poklad. Ale stejně tak se snažím vstřebávat německý repertoár i italské belcanto a francouzské lyrické opery… V tomto smyslu vnímám všechno podobně a do všeho se snažím vniknout, jak nejvíc lze. České opery jsou krásné a pro mladé barytonisty velmi náročné. V českých operách je pro začínajícího barytonistu těžké najít ten správný part, díky kterému by se potom jeho hlas mohl dál rozvíjet. Je to náročné i kvůli hutnější orchestraci i kvůli češtině. Takže jde možná spíš o úkol pro vyzrálejšího barytonistu, ale jsou to krásné věci… A pan Kusnjer mě k nim velmi inspiroval. Ať už to byl Vok, nebo třeba Tausendmark z Braniborů v Čechách, nebo Vladislav z Dalibora…
Co vám k těmto áriím váš pedagog Ivan Kusnjer řekl nejpodstatnějšího? Co vám mohl jako učitel dát na rozdíl od všech ostatních?
Tohle mohu říct jedním slovem: je to přirozenost. Přirozenost zvuková i přirozenost emocí, přirozenost frází, muzikalita… A s tím souvisí i výslovnost a dikce a díky tomu i přirozená barva hlasu. Jde mu o krásné vedení volného hlasu. A o tohle všechno se snažím opírat…
Jak dlouho u něj studujete?
Šest let. Je pro mě obrovským vzorem. Začal jsem u něj studovat ve svých osmnácti a těch šest let znamená pro mě jako pro pěvce obrovský vývoj.
Jeho dikce…
… se určitě nějakým způsobem na žáka přenese.
Nejde o nápodobu.
Ne, samozřejmě že ne, jde o nějaký typ… Myslím, že to je dobře.
A jistě se ještě dál budete vybarvovat i do vlastního směru.
Určitě. Na AMU jsem teď v září dokončil magisterské studium a do toho druhým rokem pokračuji mistrovským studiem ve Vídni na státní škole Universität für Musik und darstellende Kunst u sopranistky Margit Klaushofer, u Christopha Mayera a u režiséra Michaela Sturmingera. Tam budu ještě rok, možná dokonce dva, protože ta škola mi má opravdu co dát. Dává mi jiný úhel pohledu, je tam větší tým lidí… Víc úhlů pohledu, víc různých typů, víc pěveckých škol, širší záběr… to všechno je moc dobré.
Dostal jste se tam reálně k opeře?
Byl jsem například obsazen ve Schlosstheater v Schönbrunnu do Straussovy Ariadny na Naxu, tam jsem zpíval Harlekýna. Pracovali jsme s různými korepetitory, s panem Mayerem jako dirigentem… To byla obrovská škola. Němčina, všechno do detailu… To bylo moc dobré. O detailech to vždycky je, na nich všechno stojí.
A jaké máte divadelní zkušenosti v tuzemsku?
Moje domovská scéna je Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Musím děkovat panu řediteli Martinu Otavovi a panu Tomáši Ondřeji Pilařovi, který byl šéfem opery, protože jsem už jako student dostával postupně příležitosti. Od malých rolí mi pomáhali získávat zkušenosti, abych si věci ozpíval, abych si ochodil jeviště. To už je nějakých pět let… Jsem jim za to moc a moc vděčný. Formovali mě a nastavili mi pěknou cestu.
A jinde?
Například jsem zpíval Figara v Mozartově Figarově svatbě v Opavě s panem dirigentem Vojtěchem Spurným. A teď vcelku nedávno jsem měl debut v pražském Národním divadle v Lazebníku sevillském jako Fiorello. Spolupracoval jsem také na několika projektech s režisérkou Magdalenou Švecovou, například v Českém Krumlově… I jí bych chtěl hodně poděkovat, ta mě už formovala dokonce na konzervatoři v Plzni, kde mi jako moje paní učitelka předala řadu divadelních zkušeností.
Umíte si představit, že přijedete do Karlových Varů do hlavního soutěžního oboru?
Určitě ano.
Příští rok?
To určitě ne, až za několik let. Chtěl bych na sobě ještě pracovat. Je tam nějaká daná věková hranice a já mám ještě dost času. Rád chodím na soutěže až v okamžiku, kdy mám árie na vystoupení opravdu vyšperkované, aby všechno bylo co nejvíc do detailu udělané. Chci si dávat záležet – a to právě potřebuje všechno dostatek času. Nespěchám.
———
O karlovarské pěvecké soutěži čtěte ZDE a ZDE.
Foto: Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka, Petr Veber, Fb Daniela Kfelíře, archiv KlasikyPlus
Příspěvky od Petr Veber
- Dvořákova Stabat mater z roku 1983. Těžko překonatelná
- Promluvy pod golgotským křížem. Zelenkovo chrámové oratorium jako koncertní událost
- Protestantská hudba v saském příhraničí aneb Pašije jako kázání
- Pohledem Petra Vebera (63)
Václav Luks po dvaceti letech. Od Bacha a Zelenky k Mozartovi - „Moje drahé dětičky!“ Česko získalo dopis Bedřicha Smetany
Více z této rubriky
- Pěvecká soutěž Operalia letos v bulharské Sofii
- Lívia Obručník Vénosová: Maryša je příběh o tom, čeho se muži dopustili na ženách
- David Butt Philip: Můj hlas mi řekl: „Buď tenorem!“
- SOČR hostí mladé z ‚Ježkárny‘
- Jan Čmejla: Před soutěží jsem u klavíru seděl i deset hodin denně
- Leif Ove Andsnes: Janáčka jsem si zamiloval dřív, než jsem znal jeho jméno
- Antje Weithaas: Chci posluchačům nabídnout emocionální cestu
- V Klatovech se představily muzikantské naděje
- Anna Pawlicová absolutní vítězkou letošní Mickovy houslové soutěže
- Javus Quartett hostem pražského Festivalu EuroArt