KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Dvě hymny.
Pietari Inkinen se loučil english

„Naštěstí rozvolnění restrikcí umožnilo zaimprovizovat a udělat pěkný koncert, který by se za běžné situace v této podobě neuskutečnil.“

„Příklad, že lze tuhle stokrát slyšenou skladbu zažít úplně nově, slyšitelně obmytou živou vodou.“

„Technologie zmůžou mnoho, ale živý zážitek z hudby a z osobních setkávání nic nenahradí.“

Pražští symfonikové v úterý uzavřeli kapitolu, kterou s nimi jako šéfdirigent po pět sezón psal Fin Pietari Inkinen. Na programu mimořádného koncertu ve Smetanově síni Obecního domu byla symbolicky dvě díla, ikony finské a české hudby, nejprve Sibeliova Finlandia a pak Dvořákova Novosvětská symfonie. Právě její provedení nemohlo snad být ani lepší.

Hodinový program, první skutečné vystoupení Symfonického orchestru hlavního města prahy FOK po měsících opatření proti pandemii, po týdnech izolace a kulturního půstu, přilákal početné publikum. Sál byl v podstatě plný. Pořadatelé lákali publikum sloganem „FOK & Novosvětská naživo“, ale ještě silnějším momentem byla skutečnost, že se loučil šéfdirigent, mimochodem právě letos na jaře čerstvý čtyřicátník. Poslední měsíce společné práce, které měly vyvrcholit v polovině června provedením Bacha, MozartaStravinského, kdy měl Inkinen vystoupit také jako houslista, jim překazila vládní opatření proti šíření celosvětové pandemie. Bezmocné „nerozloučení“ by bylo divnou tečkou, ale naštěstí rozvolnění restrikcí umožnilo zaimprovizovat a udělat pěkný koncert, který by se za běžné situace v této podobě neuskutečnil.

Pietari Inkinen využil příležitost na sto procent. Sibeliovu Finlandii – skladbu z roku 1899 povzbuzující národní uvědomění tehdy ještě „ruského“ Finska, symfonickou báseň plnou vznešené nálady a malebné krásy – obdařil s orchestrem temnými barvami i vroucností, aniž by jen náznakem přeháněl patos, který je přítomen a který by mohl svést interpretaci na scestí. Už v tomto čísle programu naznačil, že tento večer nebude znít hudba zběžně a rutinně, ale v podrobných nuancích a uměřených gradacích, provázaně a hladce; že bude znít spontánně a přitom do detailu promyšleně.

Dvořákova Devátá byla pak skutečným svátkem. Inkinen si od samého začátku šetřil výraz a energii hudby až pro finále. Hudba zněla krásně zdrženlivě, nerámusila, ale uměla náhle přidat. Přicházela řada lehkých a líbezných míst i přirozená zrychlení, první věta dostala logické členění, ale nic nebylo vyhrocené. Largo znělo měkce a kulatě, hudební fráze vyrůstala jedna z druhé, agogika šla ruku v ruce s dynamikou. Ani Scherzo nebylo naštěstí ve výrazu usilovné, ale vyznělo v rozumné dynamice, se zřetelnými protihlasy a s krásnými intermezzy naprosto ideálně. Finále pak bylo skvěle muzikální, mělo dvořákovskou atmosféru místy skoro až „rusalčí“, logická tempa a gradace… Pietari Inkinen dirigující zpaměti měl přehled nad celou čtyřvětou formou i nad potřebným výrazem, uplatňoval ve zřetelné symbióze intuici i rozum a dovedl hudbu ke krásnému konci. Ať už jsme ji jen dlouho neslyšeli, nebo byla opravdu tak mimořádně formována od dirigentského pultu, zněla symfonie úplně vyčištěně, spíše poeticky než zápasivě, celkově k potěše.

Novosvětská se dá zahrát různě. Přehnaně energicky i jako prázdně dunící. Pokud by z tohoto konkrétního večera vznikl záznam, měl by jedinečnou hodnotu. Jako dokument doby, kdy publikum ještě muselo mít otravné textilie přes obličej, jako zachycení okamžiků uzavření jedné kapitoly a loučení, ale úplně nejvíc jako příklad toho, že lze tuhle stokrát slyšenou skladbu iniciovat i zažít úplně nově, slyšitelně obmytou živou vodou. Sibeliova a Dvořákova hudba zazněly ten večer jako dvě krásné národní hymny.

Ředitel FOK Daniel Sobotka dal trochu nahlédnout „pod pokličku“. Koncert se zrodil před pouhými třemi týdny, Inkinen žije v Basileji a švýcarská pravidla jsou striktnější než u nás, musel proto podstoupit test a vrátit se do 72 hodin, alternativou k letadlu byla hodně rychlá jízda autem, nebyl jistý hotel… Podařilo se však – a stálo to za to. Snad i panu šéfdirigentovi. Publikum mu každopádně na konci připravilo spontánní ovace vstoje. Ať už to bylo uznání a poděkování za pět let práce pro FOK, vědomá reakce na opravdu krásný koncert, nebo jen čirá radost z možnosti slyšet opět živě symfonickou hudbu, byly to v každém případě srdečné a intenzivní okamžiky. Daniel Sobotka se vyjádřil o koncertě jako o „poděkování a oslavě“ a zmínil i to, co je nám všem společně zřetelně jasné: Minulé měsíce ukázaly, že technologie zmůžou mnoho, ale živý zážitek z hudby a z osobních setkávání nic nenahradí.

Pietari Inkinen měl letos v létě nově dirigovat celou Wagnerovu operní tetralogii Prsten Nibelungův, a to přímo v Bayreuthu. V důsledku pandemie se však tamní festival, ohlášený původně na dobu od 25. července do 28. srpna, neuskuteční. Určitě se neraduje, dirigent bez tvoření živé hudby není nic. Alespoň že se tedy podařilo něco v Praze.

Foto: Petr Dyrc

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky