„Sbor i orchestr měl vynikající spoluhráče – vokální sólisty.“

„Deset ran egyptských zachycuje Händel kupodivu především pomocí žalmových textů.“

„Václav Luks očividně nenechává žádný detail náhodě, jde gestem a celým tělem neustále s hudbou.“

Václav Luks opět potěšil, v této sezóně poněkolikáté, objevným uvedením hudby, kterou běžně neslýcháme. Respektive vlastně vůbec nikdy. Händelovo oratorium Izrael v Egyptě, které v úterý zaznělo v pražské Dvořákově síni, je moc pěkným příkladem stylu, do kterého se skladateli vešla jak světská hudba s duchovními náměty, tak duchovní hudba psaná pro světské účely. Královský dvůr, církev, šlechta, platící publikum – ti všichni byli posluchači velkolepých hudebních architektur, mnohem méně niterných než Bachovy, ale přesto také krásných, čistých, zdařilých a působivých.

Collegium 1704 a jeho sbor ohlásilo uvedení biblického anglického oratoria právem jako výjimečnou událost. Nastudování a provedení tomu plně odpovídalo. Sálem zněla hudba plná energie, naléhavosti, síly a patosu, velkolepá tak, jak velkolepě je vnímána – ve starozákonním popisu – i sama událost vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví a jejich odchod, s Hospodinovu pomocí, po dně Rudého moře a přes horu Sinaj směrem na východ do zaslíbené země. Sbor i orchestr měl vynikající spoluhráče – vokální sólisty, jimiž byli Hannah Morrison, Helena Hozová, Benno Schachtner, Krystian Adam, Tomáš Král a Jaromír Nosek. Dílo je však zcela zřetelně převážně sborové.

Zajímavou informací bylo, že k němu patřil – jako prolog – nářek nad mrtvým Josefem: Egypťany uznávaným předchůdcem lidu, který se v Egyptě stal izraelským národem, byl tam zotročen, ale nakonec pod Mojžíšovým vedením vysvobozen. Händel použil na toto místo partitury svou starší pohřební kantátu či hymnus, Funeral Anthem. Těžko soudit, jestli nás obecně sdílený souhlas s jejím pozdějším vypuštěním či vypouštěním o něco neochuzuje. Oratorium každopádně nemůže začít recitativem, a tak dirigenti volí nějaké náhradní řešení. V Luksově verzi dílo začíná nedlouhou obřadnou potemnělou instrumentální předehrou, introdukcí ke zmíněnému anthemu. A pak spolu se dvěma sólisty vstupujeme do vyprávění o tom, jak egyptští panovníci po Josefově smrti začali Izraelity zotročovat.

Událostem předcházejícím exodu Izraelitů z Egypta se podle Bible říká „deset ran egyptských“. Krev místo vody, přemnožení žab, komárů a much, mor, vředy, krupobití, kobylky, tma a pobití prvorozených… – to vše bylo Hospodinovým nátlakem na Egypt, aby „jeho lid“ propustil. Händel zachycuje tyto dějové momenty v prvním dílu oratoria kupodivu především pomocí žalmových textů, zatímco v druhém dílu používá pro převládající chvalozpěvy naopak zejména texty z epické knihy Exodus. Vybrané pasáže mu každopádně slouží velmi dobře a i hudebně je tu vytvořen základ pro velký dosah. V prvních dějových kapitolách se ozývá řada charakteristických obratů, podporujících a dokreslujících text, je tu přítomen spád a závažnost, nicméně jako zajímavější se přece jen jeví druhá část oratoria – výpravnější, slavnostní, radostná. Jsou tu rychlé polyfonní plochy, fugy a složitěji vrstvené gradace a vrcholy, je tu často přítomen archaizující zvuk trubek a trombonů.

V kontrastu přicházejí komornější dvojzpěvy – dvou sopránů, dvou basů… Obě sopranistky (průzračně zpívající Hannah Morrison a Helena Hozová) i oba basisté (pánové Král a Nosek, témbrově příbuzní, ale odlišitelní a odlišní) spolu krásně ladili – v měkkosti, akcentech i ozdobách. Ostatně i kontratenorista a tenorista přinesli krásně čisté témbry. Také ztišené, zklidněné sborové partie vycházely nádherně. Izrael v Egyptě je dílem předcházejícím jen pár let před Mesiášem a občas se spojnice v pojetí oratorního žánru dají asi vyposlouchat. Zároveň je v tomto oratoriu, premiérovaném v roce 1739 v King’s Theatre na  Haymarket, přítomno jakoby víc z hudby ke korunovačním a podobným slavnostem…

Václav Luks očividně nenechává žádný detail náhodě, jde každým gestem a celým tělem neustále s hudbou, předjímá a prožívá. Má kontrolu nad nastavením, nasvícením a výrazem – obrazně i doslova řečeno – každého tónu, každé fráze, i toho úplně už posledního akordu v hudební větě. Po celý večer, jak jsme u něj zvyklí, byl naléhavě, až excitovaně při věci, strhával kolegy kupředu. Není to nadbytečné. Takovému vedení nelze odolat – a na hudbě je to pak znát. Výsledek působí dokonale, ale přitom ne falešně autoritativně.

Samotný závěr oratoria přinesl krásné okamžiky ve střídání tenorového sóla a sborového chorálu a ty úplně nejkrásnější při dvojím vstupu andělského sopránu, znějícího shora z balkonu a integrovaného do sborového kontrapunktu. Nijak vnějškový nápad, korunující souznění interpretů s duchem díla. Provedení celkově tak komplexní, že by se dalo snad rovnou natáčet. 

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp