„Už se mi někde jinde stalo, že jsem učil i někoho staršího, než jsem já sám.“

„Studenti mají nějaké představy, já také… Tak snad jim mohu pomoci.“

„Když jsem doma ve Vídni, nechci svůj čas věnovat vyučování. Chci ho mít pro sebe, pro svou rodinu. A pochopitelně také na cvičení.“

Rakušan ruského původu Fedor Rudin, vnuk skladatele Edisona Denisova, působí jako houslista i jako dirigent. Má za sebou působení u prvního pultu Vídeňských filharmoniků, koncertuje po světě. S houslemi ho v nadcházející sezóně čeká debut s Norským rozhlasovým orchestrem pod taktovkou Petra Popelky, ale také s orchestrem v jihoanglickém Bournemouth nebo s Deutsches Kammerorchester v berlínském sále Philharmonie. V Německu vystoupí také s Pražským komorním orchestrem. S taktovkou bude asistentem dirigenta Teodora Currentzise pro jeho nový evropský orchestr Utopia. Projekty komorní hudby ho poprvé zavedou jak do hamburské Elbphilharmonie, tak do pražského Rudolfina… V Česku byl však už nyní v srpnu. Působil jako lektor na Letní hudební akademii Kroměříž a v rámci doprovodných programů tam také zahrál pod taktovkou Tomáše Netopila s PKF-Prague Philhamonia.

Organizátoři Letní hudební akademie Kroměříž se netajili skutečností, že o vás jako o lektora byl obrovský zájem.

Ano, nebylo možné přijmout úplně všechny. Letos jsme dělali pro naše kurzy předběžnou selekci. Víte, během týdne akademie jsou čtyři lekce pro každého minimem, takže víc studentů není možné mít.

Máte asi něco, co k vám ty mladé přitahuje…

Většina těch, kteří letos přišli, byli jiní než loňští účastníci. Ovšem loni byla asi trochu jiná situace – tím, že jsem převzal třídu Jana Mráčka. Na druhou stranu je pravda, že některé znám už z předchozích let, některé vlastně vyučuju pravidelněji. Samozřejmě, že jde o jiný proces, když se s někým potkáte poprvé, než když někoho znáte a víte, jak přemýšlí, jak pracuje. Pak je možný jiný přístup. – Přitahuje…? No, on to je zároveň učební proces i pro mě. Rád pracuju s dalšími houslisty, ale ve skutečnosti vlastně ani nemám tolik žáků… Vždycky je to výměna informací a zkušeností. Studenti mají nějaké představy, já také… Tak snad jim mohu pomoci.

V čem všem?

Trošku i v technice, protože aspoň v nějakých věcech mám asi víc zkušeností. Znovu musím připomenout, že ve čtyřech lekcích toho zas tolik neuděláme. Takže cílem je přijít s co nejvíce informacemi, které jsou studenti schopni převzít a přijmout, a to pro dlouhodobé uvažování o takových podnětech. Myslím to tak, že na akademii máme k dispozici sice krátký čas, ale pak se na tom všem dá pracovat celý příští rok. O takový pohled se pokouším a doufám, že jim to může pomoct.

Přinášíte spíš obecnější podněty, nebo se snažíte najít v každém z nich nějaký moment, který můžete výrazně ovlivnit?

Každý student nebo žák je jiný. Samozřejmě, že existují problémy, které mají všichni hráči na smyčcové nástroje a jejichž řešení jsou podobná. Jde o technické záležitosti, většinou například spojené s legatem… Prostě nějaké věci, ve kterých má nějaký nedostatek, nějaké slabé místo, vlastě každý. Znám nějaká cvičení, která třeba mohou pomoci. Ale obecně – někdo přijde s houslovým koncertem, který už hrál s orchestrem, a jde nám o to, skladbu trochu doladit. Mohu přispět nějakými detaily. Ale někdo si třeba přinese úplně novou skladbu. A může to být někdo, kdo ještě není tak pokročilý. Takže třeba strávíme polovinu hodiny na nějakých dvou řádcích. V takovém případě se snažím jim ukázat, na které věci by se třeba mohli v budoucnu soustředit. Takže s každým opravdu pracuju trošku jinak. Někdo přinese repertoár odpovídající jeho momentálním možnostem, někdo přijde na kurzy zase s něčím, co bych já sám třeba nedoporučil… Je to jeho volba. V takovém případě se snažím přinést to nejlepší, co mohu.

Věk vašich žáků byl v Kroměříži kolem dvaceti?

Je to různé, ale všichni byli mladší než já. A říkám to tak, protože už se mi někde jinde stalo, že jsem učil i někoho staršího, než jsem já sám. Je mi třicet…

Když vyučujete mezi rokem, tak je to ve Vídni?

Já nemám žádné stále učitelské místo, nevyučuju pravidelně. Takže když učím, tak na některém z mistrovských kurzů, i když – nedělám je ani moc často, možná dvakrát třikrát do roka. Ale některé houslisty znám z vídeňského univerzitního orchestru. Pár studentů mě už požádalo, jestli bych je neučil soukromě, ale to moc nechci. Snažím se věci si v životě vybalancovat – a učit privátně znamená učit ve Vídni. Ale když jsem ve Vídni, čili doma, tak chci raději odpočívat. Cestuju tak moc, že doma prostě už nechci čas věnovat vyučování. Chci ho mít pro sebe, pro svou rodinu. A pochopitelně také na cvičení.

Díváte se zvnějšku – přináší Tomáš Netopil jako zakladatel a umělecký garant do kroměřížské akademie něco specifického?

Samozřejmě. Každá událost a každá organizace závisí na lidech, kteří jsou v ní zapojení, kteří pro ni pracují. Na kroměřížské akademii se mi líbí, že na ní mohu být v kontaktu s lidmi, jako je Tomáš Netopil a další lektoři. Užívám si a opravdu oceňuji atmosféru podobné výměny s velkými a skvělými hudebníky. To, že s nimi mohu mluvit o hudbě a hudbu také tvořit. Atmosféra je v Kroměříži velice osobní. Jsou i akademie, už jsem to zažil, kam jako lektor přijedete, dostanete nějaký rozpis hodin… a nikdo s vámi ani nehovoří. Učitel houslí tam je každý týden jiný – a je to velmi neosobní. Dá se to dělat i tak, ale zjišťuju, že takový typ projektů mi dává čím dál tím menší smysl. Pokud něco dělám, tak to dělám i z osobních důvodů. Kroměříž mi smysl dává.

Váš kalendář prozrazuje, že budete mít v nadcházející sezóně koncert v Praze.

Ano, v dubnu příštího roku mě čeká koncert v Rudolfinu – pro Český spolek pro komorní hudbu. S Petrem Jarůškem a dalšími členy Haasova kvarteta a s řadou dalších muzikantů – s houslistou Daliborem Karvayem, s cellistkou Michaelou Fukačovou, s violistou Pavlem Niklem… Na programu budou nonety, oktety a sextety od Olliho Mustonena, Dmitrije Šostakoviče a Petra Iljiče Čajkovského… Do Prahy ale jedu už také v prosinci, protože mě čekají koncerty s Pražským komorním orchestrem v Německu.

Chystáte Mozarta?

Ano, houslový koncert, který se hraje méně, Sukovu Smyčcovou serenádu a jednu z Koželuhových symfonií – od Mozartova současníka, který se tak často nehraje a – mimochodem – není vůbec snadné získat noty.

A vaše dirigování? Je to úplně jiný svět než hra na housle, nebo se vám oba světy propojují?

Ano i ne. V něčem to je stejné, protože důvod, proč provozujeme hudbu, je stejný, i výsledek je stejný. Také příprava je vlastně podobná nebo stejná. Ale proces zkoušení, ten je odlišný, protože dirigent má ve své práci obsaženo mnohem víc mentálních a psychologických momentů. Jako sólista nestrávím s orchestrem tolik času jako dirigent. Dirigování orchestru je jiné. I když – v něčem je vždy totéž: vždycky jde totiž o porozumění partituře.

Začal jste dirigovat jako houslista, tedy s houslemi v rukou, nebo bez houslí?

Když jsem začal dirigovat, tak opravdu bez houslí. Hrát a dirigovat v jednom okamžiku současně… Dělám to také, ale to je něco mezi. Ještě něco třetího, samostatný obor.

Předpokládám, že se napřesrok vrátíte do Kroměříže, když vám tamní letní akademie dává smysl a když vás baví učit.

Samozřejmě. Je to potěšení. Ostatně, nemám tam ani daleko z Vídně, jenom dvě hodiny autem. Pokud bude možnost, tak bych se rád vrátil.

Foto: Nikolaj Lund, Fb Fedora Rudina, LHAK