„Krásná zvuková plynulost dlouhodechých frází, umně tvořených na sborovém střídavém dechu, byla nepřehlédnutelná.“

„Český filharmonický sbor splnil očekávání a po dlouhé vynucené pauze předvedl výkon obdivuhodné sborové vyspělosti.“

„Koncert byl působivým vstupem do Jihočeského komorního festivalu.“

Hluboká nad Vltavou byla dne 27. června v kostele sv. Jana Nepomuckého svědkem výjimečného koncertního podvečera. Na zahájení 15. ročníku Jihočeského komorního festivalu se uskutečnil koncert Českého filharmonického sboru Brno se sbormistrem Petrem Fialou, jenž patří již mnoho let k umělecké špičce daného vokálního oboru. Po odmlce, způsobené koronavirem, byl koncert špičkového sboru víc než jen vítaným obohacením kulturního života jižních Čech. Shodou okolností to byl po vynucené koncertní pauze první veřejný koncert Českého filharmonického sboru a zároveň první koncert pro akusticky příznivý prostor kostela sv. Jana Nepomuckého v Hluboké. Program večera byl postaven na dílech Antonína Dvořáka, Gabriela Faurého, Georga Friedricha Händela, zvláštní dramaturgické místo měla kompozičně zajímavá skladba a cappella polského skladatele Henryka Góreckého, věnovaná 100. výročí narození Jana Pavla II.

Český filharmonický sbor vznikl před třiceti lety z původně amatérských sborů Foerster a Amicitia. Vedl je úspěšně současný sbormistr a skladatel Petr Fiala, oba sbory – mužský a ženský – tvořily již v osmdesátých letech minulého století přirozenou špičku ve svých kategoriích, technicky i interpretačně. Petr Fiala převedl oba amatérské sbory na profesionální platformu a spojil je do koncertního typu velkého smíšeného sboru. Základem činnosti se tak stala tvorba vokálně-instrumentální, vyžadující permanentní spolupráci se symfonickými orchestry. Přes toto nutné dominantní repertoárové zaměření pěstuje sbor pod taktovkou Petra Fialy nadále komorní tvorbu a cappella (bez doprovodu). Na komorně laděných koncertech účinkuje obvykle Komorní sbor, jenž je přirozeným kvalitativním jádrem velkého filharmonického sboru. Na koncertu v Hluboké zpíval v počtu šestadvaceti členů. Zvukovou barevností v neobyčejně plných a zvukově vyrovnaných forte se tomuto číslu ani nechtělo věřit!

Koncert zahájila půvabná Mše D-dur Antonína Dvořáka ve verzi pro smíšený sbor a varhany, později instrumentovaná autorem pro malý orchestr (opus 86 z roku 1887). Vznikla v Lužanech u Přeštic z popudu mecenáše Josefa Hlávky, Dvořákova ctitele a podpůrce, který ho požádal o mši k vysvěcení kaple na jeho panství v Lužanech. Je to dílo intimně laděné, s výrazem hluboké zbožnosti, muzikantsky ryzí a typicky dvořákovsky působivé svým melodickým tahem. Sbor od vstupu v Kyrii zaujal pozoruhodnou homogenitou zvuku šestadvaceti hlasů, postupně se k dominujícím vnějším hlasům dostávaly do harmonické plnosti také vnitřní hlasy sboru.

V působivém Gloria na sebe upozornila zejména basová skupina nádherně sourodým, barevným zvukem a krásným, kultivovaným frázováním. V Sanctu vynikala dirigentova citlivá tektonika s plným, neobyčejně zvukově homogenním forte sboru v závěru. Krásná zvuková plynulost dlouhodechých frází, umně tvořených na sborovém střídavém dechu, plasticky tvarovaných ve vysoké míře kultivace vokálního projevu byla nepřehlédnutelná v Benedictu.

V Agnus dei zaujala tenorová skupina měkce tvořenou vstupní frází a jejím rozvinutím, na niž plynule navázala altová skupina. Fráze s leitmotivem slov „Miserere nobis“ symbolizovala Fialovu promyšlenou vypointovanost hudebních frází. Agnus dei zapůsobilo právě vyspělou plasticitou širokodechých, báječně vedených frází k dílčím hudebním vrcholům. U Petra Fialy se toto vše děje přirozeně, muzikantsky přesvědčivě, kdy míra kultivace frázování vykazuje – alespoň z mého pohledu – onu přesně vyhmátnutou míru. Nikde nedojde k technické samoúčelnosti či vyumělkovanosti, vše je z pohledu náročného posluchače vedeno k výrazově čisté podobě s porozuměním pro výstavbu hudební formy.

Neobyčejnou dramaturgickou lahůdkou byla skladba a cappella polského autora Henryka Góreckého Totus tuus. Byla věnována 100. výročí narození Jana Pavla II. Kompozice je výrazově působivá a svou tektonikou dává vyspělému sboru ohromnou příležitost ukázat široké spektrum dynamiky. Sbormistr ji využil báječně v dynamické koncepci závěru skladby v mezza voce, ustupující plynule do dynamiky piana a pianissima až po znělé brumendo v závěru.

Gabriel Fauré, osobitý protějšek Franckovy školy, slavný žák Saint-Saënsův, není u nás často zpíván či hrán. Petr Fiala volil Faurého kompozici Requiem z roku 1887, část In paradisum, s doprovodem varhan. Interpretace vyzdvihla Faurého typickou jemnost, zvukovou průzračnost, intimnost, poetičnost. V závěru podvečerního koncertu bylo zvoleno coby vhodné finále Händelovo velkolepé Hallelujah z oratoria Mesiáš. Polyfonní vedení hlasů v této atraktivní části bylo řízeno dirigentem s přehledem, exaktním gestem, s citem pro výstavbu. Zvuk sboru byl v Händelovi krásně plný, zvukově atraktivní, ale důsledně vycházející z měkkých hlasových začátků.

Český filharmonický sbor splnil očekávání a po dlouhé vynucené pauze předvedl výkon obdivuhodné sborové vyspělosti ve vycizelovaných hudebních frázích a ve způsobu jejich vypointování, což vždy vyjadřuje stupeň vyspělosti projevu sboru. Hovořit o pevné intonaci, hlasově technické vyspělosti, suverenitě ve vysokých polohách sopránů či homogenitě zvuku by bylo nošením sov do Athén. Koronavirová pauza zde zjevně nic nenarušila. Chci však vyzdvihnout interpretační umění Petra Fialy, jeho stavbu tektoniky skladeb a smysl pro využití širokospektré dynamiky. Nikdy však ne samoúčelně na efekt, jak někdy bývá u jiných sbormistrů, nýbrž vždy sympaticky střídmé a ve službách výrazu interpretovaných skladeb. Citlivou, muzikální partnerkou byla sbormistrovi doprovodnou hrou na varhany Miriam Zuziaková. Koncert byl působivým vstupem do Jihočeského komorního festivalu, jenž bude pokračovat řadou komorních koncertů v řadě atraktivních míst jižních Čech. Jeho entrée v Hluboké se vydařilo nadmíru dobře. Publikum odcházelo z koncertu zjevně nadšeno.

Foto: Fb ČFS Brno, Wikipedia / Jiří Sedláček (CC BY-SA 3.0)