„Vůbec největší poklonu si zaslouží hoboje, které svou úlohu hrály naprosto famózně.“

„Role vypravěče se ujala Laurie Anderson, která současně hrála na elektrifikované housle a obsluhovala další elektronické podkresy.“

„Skladba je vypointovaná k samému závěru, kdy pilotka ztrácí kontakt s pevninou a nakonec utichá. Stejně tak do ticha odešla i hudba.“

Filharmonie Brno odstartovala další ze svých abonentních cyklů, tentokrát s názvem „Klasicky i moderně“. Klasickou část přestavovala Dvořákova Šestá symfonie, tu moderní skladba Američanky Laurie Anderson s názvem Amelia, která zde zazněla v české, potažmo světové premiéře. Filharmonii Brno řídil její šéfdirigent Dennis Russell Davies, který v čele orchestru stojí již druhým rokem. Svou Amelii představila sama autorka, která si přivedla ještě jednoho hosta. Tím byl albánský violoncellista Rubin Kodheli.

První koncert abonentního cyklu „Klasicky i moderně“ zahájila i při páteční repríze průvodním slovem ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová. Provedla krátký „úvod do díla“ a nastínila původ i osudy obou skladeb. Poté už se velení ujal šéfdirigent Davies a slovo převzal Antonín Dvořák.

Symfonie č. 6 D dur má běžný čtyřvětý půdorys a vznikla během pouhých sedmi týdnů na podzim roku 1880 na objednávku Hanse Richtera, dirigenta Vídeňských filharmoniků. Je poměrně typicky dvořákovským úkazem: nápaditá a zpěvná melodika, přehledná forma, prvky lidové hudby a jasný, byť vynalézavý harmonický plán. První věta Allegro non tanto je psaná ve ¾ taktu s tempovým údajem: čtvrtka = 132. Vstup do symfonie tvoří synkopované akordy v lesních rozích a violách, které tímto způsobem podkreslují hlavní téma. To se mezitím odvíjí jako dialog mezi vysokými (flétny a hoboje) a hlubšími nástroji (violoncella s fagoty). První věta má sonátovou formu, tudíž obdobný průběh také symbolizuje její závěr.

Druhá věta vytváří vůči první prudký kontrast. Plyne ve velmi pomalém tempu. Úvod je svěřen dřevěným dechovým nástrojům, které se na sebe vrství s jedinou hudební myšlenkou. Je tedy plejádou, i když jen kratičkých, sólových výstupů jednotlivých hráčů. Poté myšlenka splyne a vedení převezmou smyčce. I dále jsme však svědky krásných ploch, kde skladatel ponechal prostor pro „sólové“ vystoupení různých nástrojů (například lesního rohu). Na rozdíl od první věty, která dýchala uvolněným tancem, ta druhá byla nesmírně poetická a díky sólům také v mnoha ohledech intimní.

Pokud by až doposud někdo nepoznal Dvořákův rukopis, třetí věta usvědčí skladatele z jeho českého původu. Scherzo Dvořák vepsal do rozverného furianta, čili tradičního lidového tance, který je charakteristický střídáním přízvuků dvoudobého a třídobého metra. V Dvořákově verzi je třetí věta skutečně hravým tanečkem a příležitost předvést své umění zde velmi výrazně dostává violová sekce. Zatímco housle si v celkem pohodovém tempu užívají hlavní melodie, violy pod nimi, v doprovodu klarinetu a fagotu, stíhají osminové běhy ve zběsilém tempu (presto). V této větě také slyšíme Dvořákovu oblíbenou hříčku se střídáním durového a mollového podkladu téže myšlenky.

Čtvrtá věta se vrací k sonátové formě. Ani ona nezapře českého autora – místy má jakoby polkový charakter. Samotný závěr musí jistě patřit k nejoblíbenějším místům žesťové sekce. Proč? Protože tam je, výjimečně, nikdo netlumí. Konečně si mohou zahrát naplno, a dokonce je to žádoucí. Celá symfonie tak dynamicky vyeskaluje do mohutného a triumfálního závěru.

Výkon Filharmonie Brno naplnil všechny výše popsané perličky skladby. Když začneme od konce: ve finále orchestr dosáhl skutečně majestátního a plného zvuku, který zcela korespondoval s myšlenkou vygradování celé třičtvrtěhodinové kompozice. Byl to dokonce zvuk tak mohutný, že v prostoru relativně malého Besedního domu to bylo na některé možná až příliš (objevily se tam nějaké zacpané uši). Dle mého názoru byl však zvuk přiměřený slavnostnímu charakteru finále a orchestr se rozezněl v krásné barevné škále. Zvláštní uznání by si zasloužili v podstatě všichni hráči na dřevěné dechové nástroje, zmiňovaný lesní roh a violová sekce, která se v běhavé pasáži třetí věty opravdu blýskla. Vůbec největší poklonu by však měly obdržet hoboje, které svou – v Dvořákově pojetí vždy výjimečnou a výsadní – úlohu hrály naprosto famózně. Kaňkou na celkové vyznění skladby byla bohužel poměrně častá rytmická nesouhra. Zejména hlubší nástroje byly v mnoha případech trochu „líné“. V první větě by snad orchestru mohlo pomoci, kdyby dirigent, který v zájmu tahu fráze dirigoval tzv. „na jednu“, alespoň občas gesto nalomil ve prospěch třídobého schématu. Zejména pro synkopované pasáže by tak tempo získalo jasnější kontury. Z orchestru je nicméně také třeba vyzvednout řadu skutečně zapálených a energických výkonů, které u orchestrálních hráčů zas tak často nevídáme.

Po přestávce přišla na řadu ona moderna. Skladba inspirovaná životním osudem americké pilotky Amelie Earhart, která se při letu kolem světa ztratila nad Tichým oceánem a jejíž osud je dodnes záhadou, měla premiéru již v roce 2000, a to právě pod Daviesovou taktovkou. Pro brněnské provedení však skladatelka Laurie Anderson do kompozice zasáhla a přidala několik nových částí. Z tohoto pohledu lze provedení označit za světovou premiéru.

Jedná se vlastně o moderní melodram, který je fúzí klasické, atonální, minimalistické i filmové hudby. Vedoucí úlohu má pochopitelně vypravěč, který líčí cestu Amelie Earhart takřka den po dni, a to na základě jejích pilotních deníků a telegramů jejímu manželovi. Této role se ujala sama Laurie Anderson, která současně hrála na elektrifikované housle a obsluhovala další elektronické podkresy. Partnerem v sólových částech jí byl zmiňovaný Rubin Kodheli. Violoncellista původem z Albánie vystudoval hudbu v Belgii, Německu i v USA a mimo sólové dráhy se věnuje také kompozici. Poslední složkou aparátu byla samozřejmě brněnská filharmonie, byť značně zredukovaná, pod vedením Dennise Russella Daviese.

Skladba sestává z výpravných částí, které podkreslují střídavě či současně všechny instrumentální složky přítomné na pódiu. Tyto části jsou pak střídány kratšími či delšími instrumentálními intermezzy. Plochy orchestru mají poměrně klasický ráz a trochu hraničí s minimalismem a filmovou hudbou. Země, nad kterými Amelia přelétá, jsou v doprovodu stylizovány. Velmi nápadné to bylo zejména u arabského světa.

Těžko z jednoho poslechu posoudit, zda v případě předem připravených zvuků záleží na přesné souhře, nebo se vlastně jedná o malou aleatoriku. V části India však bylo poměrně zjevné, že se „živá“ složka musí trefit do podkladu, který neúprosně udržoval tentýž rytmus. Tato pasáž patrně nebude patřit k těm interpretačně nejoblíbenějším, ale Filharmonie to zvládla na jedničku. Skladba je vypointovaná k samému závěru, kdy pilotka ztrácí kontakt s pevninou a nakonec utichá. Stejně tak do ticha odešla i hudba.

Celý příběh pochopitelně Laurie Anderson přednášela anglicky, divákům však byly k dispozici titulky. Bezmála třičtvrtěhodinová skladba plyne poměrně přirozeně a poutavým příběhem si přivlastňuje pozornost posluchače. Přestože stojí na pomezí několika různých směrů hudby, tedy pochopitelně není tradiční, ale ani vyloženě krajně inovativní, vysloužila si poměrně bouřlivé ovace. Publikum bylo zjevně s koncertní náplní i výkony všech přítomných umělců nadmíru spokojeno – dočkali jsme se dokonce částečného standing ovation.

Foto: Jan Prokopius