„Skladba Raduj se III vznikla na objednávku České filharmonie a v roce 2021 ji premiéroval Jakub Hrůša.“

„Stěžejní skladbou večera byla Glagolská mše Leoše Janáčka.“

„Dirigent Tomáš Netopil se chopil interpretace s energií a jistotou a dal dílu švih.“

Velikonoční festival v Brně se v neděli 7. dubna uzavřel posledním koncertem. Filharmonie Brno s dirigentem Tomášem Netopilem uzavřeli cyklus devíti koncertů, které zněly brněnskými chrámy.

První skladbou, která zazněla, byla orchestrální ciaccona Raduj se III soudobého skladatele Slavomíra Hořínky. Ten ji psal paradoxně v době covidové a navázal na své dvě předešlé skladby, Chairé (Raduj se I) z roku 2005 a Clarae ad Agnentem (Raduj se II) z roku 2020. Nyní zazněla skladba navazující Raduj se III. Skladatel ji napsal na objednávku České filharmonie a v roce 2021 ji premiéroval Jakub Hrůša. Název je převzatý z velikonočního chvalozpěvu Exultet, z něhož převzaté fragmenty skladatele inspirovaly k vytvoření samostatného díla.

Filharmonie Brno skladbu zařadila do svého závěrečného velikonočního koncertu a ke spolupráci přizvala dirigenta Tomáše Netopila. Ten k ní přistoupil se energií i pokorou; jde o dílo meditativní, s přesně vyměřeným půdorysem, který je naplňován krátkými, rytmizovanými úseky. Dirigent si hrál s barvami jednotlivých nástrojů, ty se proplétaly ve vesměs klidném tempu. Svítily první housle Leoše Zavadilíka, zvonky doplňovala flétna Petra Pomkly a pikola Františka Kantora s ostatními dřevy a violoncella s kontrabasy vytvářely bezpečný podklad pro nabývání hudební masy, kterou prosvěcovaly žestě. Sólový vstup neobvyklého heckelphonu (basového hoboje) a lesního rohu Karla Hofmanna měl razanci, která v crescendu gradovala spolu s všemi nástroji do mohutného vlnobití, završeného tympány ve fortissimu. Skladba byla obecenstvem přijata s nadšením a ovacemi.

Stěžejní skladbou večera byla Glagolská mše pro sóla, smíšený sbor, varhany a orchestr na staroslovanský mešní text, kterou napsal Leoš Janáček v Luhačovicích v roce 1926. Filharmonii Brno doplnil Český filharmonický sbor Brno připravený sbormistrem Petrem Fialou a čtyři sólisté. Sopránové sólo zpívala plným a jasným tónem Pavla Vykopalová, altové vstupy zastala sametovým témbrem Jana Hrochová, úderný a vysoký tenorový part zvládal s žesťově kovovou barvou a s udivující jistotou ukrajinský tenorista Eduard Martyniuk a basový part podal sonorním a s velkým hlasovým objemem slovenský pěvec Jozef Benci.

Dirigent Tomáš Netopil se chopil interpretace s energií a jistotou a dal dílu švih. Úvodní fanfára spolu se smyčci začala slibně v dynamických vlnách, měkce a hladivě se o slovo přihlásily violoncella a kontrabasy. Sborové pasáže přinesly hladká piana v a dojímaly například ve sladkém Věruju i v něžném Agneče Božij. Vždy, když se orchestr a sbor stáhl do jemných dynamik, chrám jakoby se rozsvítil a zvuk se nesl v plynulých vlnách do prostoru.

Jenže Janáčkova Glagolská mše je povětšinou ve vyšších dynamikách a rozeznívá se do širokých a mohutných ploch, ve kterých dominují žestě, podporované úsečnými smyčci, plnými dechy a sborovým fortissimem. V takových částech se zvuk nesl prostorou chrámu a vytvořil hutnou, neproniknutelnou masu, jež dotírala na sluchové ústrojí posluchačů.

Vrcholem díla je Postludium, které hrál se suverenitou chrámový varhaník Petr Kolař. Hrál na varhanách na kůru a tady konečně dostalo místo realizace koncertu smysl. Takový zvuk není možné v žádném jiném prostoru pro provozování hudby v Brně zajistit. Plný zvuk varhan působil velebně i naléhavě a důstojně završil skladbu.Následná závěrečná Intrada jakmile začala gradovat, aby ukončila skladbu, opět se prostorem nesla neidentifikovatelná masa hluku. Skladba, kterou Janáček napsal pro Brno, dodnes nemá prostor, kde by se mohla realizovat. Závěrečný koncert v katedrále na Petrově měl samozřejmě opodstatnění, neboť uzavíral celý festival, jehož dramaturgie se orientovala právě na chrámové prostory. Prostor největšího brněnského chrámu nemohl v tomto výčtu chybět.

Foto: Velikonoční festival duchovní hudby / Jakub Joch