„Celý večer elánem, energií i cílevědomým vedením taktovky utáhl dirigent Vojtěch Spurný.“

„Hráli technicky skvěle a virtuózně ve velmi precizní souhře, ale nadto byla v jejich provedení příjemným překvapením jednota energie hráčů celého orchestru.“

„Lukáš Vondráček je interpretem, který dokáže udržet maximální vnitřní umělecké soustředění po celou dobu trvání koncertu.“

Zámecká jízdárna ve Valticích se v sobotu 12. října proměnila ve slavnostní prostor, který naplnila hudba mnoha emocí – radostných a odlehčených, ale i závažnějších a dramatičtějších. Hudba plná energie v mimořádně kvalitním provedení. Beethovenův 5. klavírní koncert, Haydnova Symfonie “S úderem kotlů“ a další skladby a v nich klavírista Lukáš Vondráček, mezzosopranistka Alexandra Yangle, orchestr PKF-Prague Philharmonia a dirigent Vojtěch Spurný… Hvězdně zazářili na závěrečném gala koncertě Lednicko-valtického hudebního festivalu a dokázali, že i „malé festivaly“ co do počtu pořádaných koncertů se mohou považovat za velké co do kvality nabízené hudby.

Existuje prý státní vyhláška, která stanovuje, jaký počet koncertů musí festival pořádat, aby mohl být oficiálně považován za „velký festival.“ Ve skutečnosti to ale není nebo by neměl být počet koncertů, co dělá festival „velkým,“ nýbrž jejich kvalita. Lednicko-valtický hudební festival si tak může bez výčitek nechat svoji „šťastnou osmu“ pořádaných koncertů – a přesto budou vyprodané sály svědčit o jeho úspěšném a naplněném poslání. Na závěrečném gala koncertě v sobotu 12. října své příznivce a posluchače uctil mimořádně kvalitním výběrem skladeb i interpretů. Nabídl Haydnovu Symfonii č. 94 „S úderem kotlů,“ Beethovenův Klavírní koncert č. 5 Es dur „Císařský“ a vedle nich výběr árií od Gioacchina Rossiniho a Wolfganga Amadea Mozarta. K jejich provedení si pozval špičkové umělecké osobnosti: klavíristu Lukáše Vondráčka, mezzosopranistku Alexandru Yangel a orchestr PKF – Prague Philharmonia. Celý večer svým elánem, energií i cílevědomým vedením taktovky utáhl dirigent Vojtěch Spurný. Posluchači, kteří naplnili Zámeckou jízdárnu do posledního místa, rozhodně neodešli zklamáni nebo netknuti, naopak, ještě dlouho do noci měli (v dobrém!) o čem diskutovat…

Koncert zahájila árie z Mozartovy komické opery La finta giardiniera „Va pure ad altri in braccio.“ Árie plná divoké energie je v kostce pěkným shrnutím náplně a zápletky Mozartovy opery – a vlastně i mnoha jiných oper. Jde o odvážné, často bláznivé skutky z lásky, které je schopen vášnivě zamilovaný člověk podstoupit, avšak i poté bývá často zkoušen, dokonce ze strany milovaného. Bývají to dramata plná žárlivé touhy a často až směšně se komplikujících situací. A Mozartova hudba, která je vždy důmyslná a plná energie a nikdy nemá „too many notes“ (jak se hájil ve Formanově filmu), to dokáže zábavně a trefně vystihnout. PKF – Prague Philharmonia začala hrát pod taktovkou Vojtěcha Spurného v tempu až troufale živém, takže posluchači byli okamžitě vtaženi do hudebního dramatu nejen této árie, ale pro celý večer. Někdo by mohl mít obavu, jestli orchestr udrží svůj energický tah až do konce, ale dirigent nepovolil orchestru ani o kousíček uhnout. Krásně si společně pohrávali s kontrasty, s pozvolnými i prudkými změnami dynamiky a s akcenty, které dávají hudbě „šmrnc“ a výmluvnost. Do toho se skvěle zapasovala zpěvačka Alexander Yangel znělým a pěkně posazeným hlasem s drobně a energicky se chvějícím vibratem, výraznou artikulací a přiměřenými gesty v hereckém projevu.

Symfonie „S úderem kotlů“ Josepha Haydna dobře navázala na „teatralitu“ první árie. I Haydnova hudba mluví, je plná gest a života a nápaditého humoru. Představa Haydna jako spořádaného, mírného a v jednom kuse úslužně komponujícího skladatele nám v kontrastu s tak živou a vtipnou hudbou může připadat scestná. A mylná představa jeho hudby jako něčeho „málo komplikovaného“ nebo málo virtuózního, a proto málo záživného – a tím potom i méně uváděného – se rozplynula hned, jak začal orchestr hrát. Provedení Haydnovy hudby totiž klade na interprety nemalé nároky, vyžaduje přesnost a lehkost hry, průzračně čistou intonaci a perfektní souhru jednotlivých skupin. Do toho se přidává hra barev orchestru a práce s kontrasty a frázováním a s porozuměním Haydnovu záměru v jednotlivých úsecích hudby – práce ležící na bedrech dirigenta.

Vojtěch Spurný dokázal z Haydnovy oblíbené symfonie dostat maximum. PKF hrála nejen technicky skvěle a virtuózně ve velmi precizní souhře, jak bychom popravdě od orchestru takového jména očekávali, ale nadto byla v jejich provedení příjemným překvapením jednota energie všech hráčů. Od začátku do konce hráli s chutí a maximální koncentrací, takže se všechny záměry skladatele i dirigenta mohly zdařit. První věta Adagio. Vivace assai zněla se svěží lehkostí a dala dobře vyniknout dynamickým i myšlenkovým kontrastům. Efekt druhé věty Andante, kterou všichni pozorně poslouchají od prvních not s očekáváním velkého „surprise“, se zdařil na výbornou. Kdyby někdo při kolébavých osminách ve smyčcích začal klimbat, byl by se s úlekem při jednotném fortissimu orchestru s úderem kotlů opravdu rázem probudil. Stejně tak zábavné a efektní bylo i provedení třetí věty, která nabídla řadu vtipných momentů, i finále, které znělo ve skvělé souhře jako virtuózní bouře.

Závěr první půle patřil opět zpěvačce Alexandře Yangel, která zazpívala bravurně dvě árie Gioacchina Rossiniho. V první z nich, ve známé „Una voce poco fa“ z Lazebníka sevillského, předvedla ve vší parádě barevný a bravurně koloraturní hlas a ve druhé – „Nacqui all´affanno“ z komické opery La Cenerentola – zase posluchače upoutala skvělým operně-dramatickým přesvědčivým projevem, perfektní čistotou intonace ve všech obtížných virtuózních částech a pronikavou zvučností hlasu, který dokázal naplnit celou jízdárnu. Vše zpíváno s přehledem, jako by to nebyl žádný oříšek; posluchači si její výstup mohli s nadšením užít a ocenit bouřlivým potleskem.

Vrcholem večera však byl Klavírní koncert č. 5 Es dur Ludwiga van Beethovena v provedení výjimečného klavíristy Lukáše Vondráčka, který svou koncertní kariéru sólového pianisty zahájil de facto už ve čtyřech. Provedení díla se právem řadí k vrcholům mistrovství; hloubka výrazu a nároky na interpretovo porozumění jsou zřejmé každému… Když skladba dostane porozumění všech zúčastněných, stává se prostorem plným dramatického a poutavého hudebního vývoje. Při hře Lukáše Vondráčka jsme museli od začátku do konce obdivovat v první řadě jeho neuvěřitelnou technickou přesnost a neomylnost a způsob, s jakým vnímá a tvoří každý tón a odlišuje jeho barvy a dynamické stupně přesně dle umístění a kontextu tónu ve frázi, hlase nebo kompozici. Jeho dynamické, artikulační i expresivní možnosti jsou někdy až ohromující. Nejen, že technická dokonalost provedení nebyla ani jednou narušena zaváháním, ale nad to je Lukáš Vondráček interpretem, který dokáže udržet i maximální vnitřní umělecké soustředění po celou dobu trvání koncertu. Každou frázi záměrně a s rozmyslem v uměleckém uchopení odlišuje v jejím výrazu a významu. Jeho hra je upřímně poutavá a svou emotivností se dokáže dotknout nejen mysli, ale i srdce.

První Allegro bylo ve své komplikovanosti skvěle dramaticky vystavěno, druhá věta Adagio un poco moto byla neobyčejně soustředěná, místy až niterně zahloubaná; o to více pak může vyniknout živost a humor zabalený do slavnostního hávu v Rondu. Je také třeba pochválit i práci orchestru, který nechal sólistovi skvěle vyniknout. Beethoven se tak stal nezapomenutelným zakončením gala večera, který znovu připomněl, jak zaznělo v úvodním proslovu ředitele festivalu, že hudba je nositelkou krásných emocí, že sbližuje a rozumíme jí, aniž víme proč, ale že také může dělat život plnější prostřednictvím naplněných snů…

Foto: LVHF