„Gesta dirigenta Ticciatiho ve vzduchu průběh hudbu doslova malují.“

„Režisérka se nerozpakuje ve vztahu prince a Rusalky explicitně naznačit jako určující erotiku.“

„Rozverné detaily pohádku ilustrují, ale neodvádějí ji jinam, ani ji neponičily.“

Ne úplně běžná opera, No Ordinary Opera, to je slogan spojený s festivalem v Glyndebourne na jihu Anglie primárně kvůli umístění divadla uprostřed pastvin a zahrad, ale i v souvislosti s nejvyššími uměleckými ambicemi. Tamní inscenace Rusalky to potvrzuje. Vrátila se letos během deseti let od premiéry do programu už potřetí. Je moderní, ale přitom nádherně pohádková – a Robin Ticciati, hudební ředitel Glyndebourne, dělá za dirigentským pultem s London Philharmonic Orchestra s Dvořákovou partiturou pravé divy.

Čtvrteční představení bylo čtvrté z jedenácti, Rusalka se v divadle pro 1200 diváků hraje od 29. června do 21. srpna, vedle pěti dalších titulů. Režisérka Melly Still našla k opeře klíč na pomezí poetické a realistické pohádky, na pomezí snovosti a exprese, a to blíže k druhému z pólů. Rusalka je opravdu vodní bytost, u prince na zámku skutečná divoženka, v závěru bludička, která mrtvého prince ještě dlouho zoufale a marně objímá. Opera začíná barvitě, až rozverně, se spoustou scénografických, choreografických i režijních nápadů a detailů – ale končí posmutněle, téměř v černobílé… a velmi jednoduše a oproštěně. O to účinněji.

Robin Ticciati dokáže modelovat hudbu nádherně. Netaktuje, neukazuje, jeho gesta ve vzduchu průběh frází názorně ukazují a doslova malují. Nejsou však jen nějakým zbožným přáním, plasticita hudebního děje, skutečného základu celé inscenace, se neodehrává jen v jeho hlavě, ale orchestr ji do detailů mimořádně logických proměn a těch nejjemnějších dynamických odstínů pozorně a zažitě realizuje a vrchovatě naplňuje. Dvořákova hudba vyznívá velmi romanticky, značně kontrastně rozkročena do různých výrazových oblastí, ale vždy přiměřeně; všechna zpomalení a pozastavení jsou dechberoucí a všechny zemitější momenty plnokrevné, uspokojivě konkrétní.

Britská sopranistka Sally Matthews, shodou okolností právě v těchto dnech slavící čtyřiačtyřicáté narozeniny, má drsnější projev, k režijnímu uchopení pohádky a jejích postav dobře padnoucí. Dokáže být v hlubším rejstříku důrazná, dokáže se dotknout dramatického patosu, ale uchvátí i mimořádně tichými tóny. Árii o měsíčku zpívá méně než polohlasem, ale zněle a s velkým emocionálním přesahem, nesmírně pomalu, vleže na zádech s pohledem upřeným na oblohu… a orchestr ji doprovází vlasově jemnými tóny, které nejsou úplně impresivně snové, ale přesto krásně jemné a citlivé.

Režisérka postavu vymodelovala od hravé a roztoužené vodní nymfy – jedné z víl, z nichž dlouhé ocasní ploutve dělají svérázná milá strašidla – přes nadpřirozenou bytost, která je přes všechnu snahu po štěstí přece jen v lidském těle především uvězněna, až po zavrženou potrhanou chuděrku, dokončující příběh, který byl od samého začátku asi předurčen k nezdaru… Nerozpakuje se ve vztahu prince a Rusalky explicitně naznačit jako určující erotiku; obdobně jasně se nebojí vyhrotit přítomnost cizí kněžny, která dvojici vyruší na začátku intimní chvilky. Také zvrat na konci slavnosti je značně barvitý, koná tam nejen vodník, ale záplavu rudých růží rozmetává i Rusalka, zvířátko zahnané do kouta. V posledním dějství režie oproti libretu – ale nápaditě a ústrojně – kuchtíkovi a hajnému přidává po scéně s ježibabou dlouhé setkání s vílami, které pro ně nekončí úplně dobře; z lesa neprchají, ale odcházejí krásně omámeni, ovšem jen ve spodkách a trochu zkrvaveni…

Běloruský basista Alexander Roslavets, s charakteristickým vyšším témbrem v hlasu, nebyl ten večer velebně zpívajícím vodníkem, který příběhu dominuje; nebyl ani démonem, ani milujícím „tatíčkem“, ale jednou z pohádkových bytostí. Cizí kněžna, kterou zpívala Ruska Zoya Tsererina, využila ostřejší hlas k zachycení veskrze nepříjemné postavy, provokativní a ironizující. Ježibaba – Patricia Bardon – zahrála a zazpívala svou roli jako zemitou: ani hodnou, ani zlou, hlavně trochu cynickou. Zpívalo se česky, docela dobře, ale anglické titulky, spíše informativní, většinou poetiku textu bohužel nevystihovaly ani z poloviny. Tohle omezení si však publikum evidentně neuvědomovalo – představení mělo vynikající ohlas. Právem.

Nezapomenutelné jsou dlouhé bílé víly snášející se na neviditelných tazích z provaziště, ale i znázornění pohybu ve vodě s pomocí černě oděných tanečníků, kteří nosí plavce na rukou. Neodolatelně rozehraná byla scéna s kuchaři na zámku, Rusalka učící se chodit na vysokých podpatcích, vodník laškující s vílami a víly snažící se dotknout jeho zvýrazněného mužství, ale třeba i dvojice gayů mezi smíšenými tanečními páry. Jsou to však jen rozverné detaily, které pohádku ilustrují a neodvádějí ji jinam, ani ji neponičily. Zůstala pohádkou, asi ne pro děti, ale ty stejně do tohoto divadla nechodí. Pohádkou s věcným poselstvím o dvou stranách lásky, o její kráse i bolesti, hudebně expresivnější, než jsme zvyklí… nicméně přesto operní pohádkou úchvatnou, působivou, dojemnou.

Rusalka v Glyndebourne není letošním objevem, ale obnovené uvedení připomnělo, že šlo v roce 2009 – a ještě stále jde – o velmi zdařilý projekt s opravdu nadčasovou, trvalou platností. Festival ohlásil, že z letošního uvedení vznikne filmové zachycení pro vydání na DVD. Žádoucí bude pro opakované zhlédnutí možná ne úplně a jen z důvodu pěveckých výkonů (o mimořádné hlasy nejde), ale primárně a naprosto určitě kvůli zcela výjimečnému zážitku z komplexního výsledku v měřítcích hudebního divadla. Takovou Rusalku – na takové scéně, s takovou choreografií, režijním promyšlením a takovým hereckým propracováním – jen tak někde vidět nebo jen tak hned zopakovat opravdu nelze.

Z letošního festivalu v Glyndebourne čtěte na KlasicePlus ještě reflexi inscenace  Massenetovy Popelky  

Foto: Glyndebourne Productions Ltd. – Tristram Kenton