„V této sugestivní atmosféře vtiskl Karvay svému velmi pěknému tónu nostalgické barvy přesnou míru nesentimentální citovosti.“

„Iversen citlivě střídal výrazové polohy od lyrické přes dramatickou a vášnivou až k pijácké ve zpěvu ‚Ego sum abbas‘ v části ‚In Taberna‘.“

„Jestliže autor o realizaci své skladby poznamenal, že ‚účinek závisí na stručnosti vyjádření a jeho opakovatelnosti‘, lze konstatovat, že Tomáš Brauner této představě naprosto vyhověl a vtiskl skladbě jak monumentalitu spojeného účinku sboru a orchestru, s mimořádným přihlédnutím k bicím nástrojům, tak poetiku v projevu dětského a ženského sboru.“

Závěr abonentní sezóny orchestrální řady FOK vypukl 14. června 2023 večer ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Či spíše explodoval po parádní přípravě v podobě brilantního provedení prvního houslového koncertu Bély Bartóka se sólistou Daliborem Karvayem. Pódium i emporu k provedení kantáty Carmina Burana Carla Orffa pak zaplnili pěvečtí sólisté, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Český filharmonický sbor Brno a Dětský pěvecký sbor Radost Praha. Dirigoval Tomáš Brauner.

Provedení vysoce emotivní první věty Koncertu pro housle a orchestr č. 1 Bély Bartóka dokonale demonstrovalo empatii Dalibora Karvaye pro lyrické vedení celé desetiminutové plochy autorovy milostné písně. Bartókův sofistikovaný plán pro gradaci emocí začíná osamoceným hlasem sólových houslí, který poznenáhlu přijme doprovod – nejprve dvou houslí primů, poté další dvojice houslí z druhé řady, následně dvou viol a poté mírného zvuku orchestru. V této sugestivní atmosféře vtiskl Karvay svému velmi pěknému tónu nostalgické barvy přesnou míru nesentimentální citovosti.

Orchestrální plénum vstupovalo do dění s teatrální tvořivostí, v níž promlouvaly do smyčcové harmonie hlasy dechových nástrojů, které se ujímaly dynamické dominance. Dvojice harf jako by v závěru věty přinesly jistou míru prozření a orchestr nechal odeznít sólové housle v pohybu do výšek. Drsný nástup sólového nástroje ve druhé větě přinesl spolu se zrychlením tempa kontrastní polohu hudby. Břitké motivy s ojedinělým virtuózním arpeggiem proměnil Karvay v dalším běhu v melodické úryvky jako reminiscence na minulé lyrické dění. Brilantně vyhrál sestupné škály a ve finale přidal opět na vroucnosti houslového témbru. Suverénní Tomáš Brauner vedl orchestr s jistotou a přehledem. Jako přídavek zahrál Karvay Chaconnu z Partity č. 2 BWV 1004 Johanna Sebastiana Bacha.

Po přestávce koncertu došlo na událost večera, kterou se stalo provedení kantáty Carla Orffa pro sóla, sbor (sbormistr Petr Fiala) a orchestr na slova středověké světské poezie Carmina Burana. Orchestr za mocné podpory sboru zahájil kantátu hřmotně, v majestátním tempu a krevnatě, aby následnou osudovou motoriku v části Fortuna plango vulnea odlehčil v oddíle Veris leta facies. Tam vnesly dřevěné dechové nástroje a ženský sbor úlevný oddech a připravily nástup povzbudivé barytonové árie v jasné dikci Auduna Iversena. Jeho znělý hlas přicházel i v mnohých dalších částech kantáty až do čísla 22, Tempus est iocundum. Iversen citlivě střídal výrazové polohy od lyrické přes dramatickou a vášnivou až k pijácké ve zpěvu Ego sum abbas v části In taberna. Před tímto číslem přišlo krátké vystoupení tenoristy Martina Šrejmy, který neměl na práci nic jiného, než se zdařile vcítit do role opékané labutě, která žehrá na svůj osud v čísle Olim lacus colueram. Rozsáhlá plocha kantáty s neúnavnou rytmikou dostávala impulsy ve střídání mužského a ženského sboru, někde členěných, a nasazení dětského sboru (sbormistr Jan Pirner). Ten vystoupil ve třetím oddílu kantáty Cour d´amours jako předzvěst sopránového sóla. Zpívala ho Slávka Zámečníková, která snadno prošla proměnou lyrického a koloraturního sopránu v Amor volat undique s omamně vzrušujícím drženým tónem v závěru árie až po sólo v části Dulcissime, které zaznělo jako skutečně průzračné. Příjemná výslovnost jejího oblého sonorního hlasu, v sousedství dívčího obsazení dětského sboru, patřila k nejpůvabnějším okamžikům kantáty. Závěrečný návrat k úvodnímu zpěvu o Štěstěně, která vládne světu Fortuna imperatrix mundi v nezměněném nasazení skvěle znějícího orchestru, precizního sboru a virtuózních hráčů baterie bicích nástrojů, přinesl skvělou a vzrušující gradaci.

Jestliže autor o realizaci své skladby poznamenal, že „účinek závisí na stručnosti vyjádření a jeho opakovatelnosti“, lze konstatovat, že Tomáš Brauner této představě naprosto vyhověl a vtiskl skladbě jak monumentalitu spojeného účinku sboru a orchestru, s mimořádným přihlédnutím k bicím nástrojům, tak poetiku v projevu dětského a ženského sboru. V poutavě vypracované agogice, kterou doprovodil příkladně pulzujícím rytmem prosvětleným vyváženými cézurami, dosáhl magického účinku provedení. Závěr orchestrální řady Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK byl tedy skutečně grandiózní.

******

Foto: Petr Dyrc