„Orchestr bojuje ze všech sil o přežití a netuší, jestli zbankrotuje tento, nebo až příští měsíc.“

„Šikovný dirigent z něj dokáže dostat výkon plně srovnatelný s většinou regionálních orchestrů.“

„Představovat plány na rok 2025 je bohužel poněkud předčasné.“

Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně, nejstarší těleso svého druhu na našem území, bojuje o přežití. Navzdory všem zásluhám i svému renomé se momentálně nachází ve velmi nepříznivé ekonomické situaci, a proto se „nástupnický“ rozhovor s Janem Duškem, jeho novým ředitelem, točí především kolem těchto problémů, zděděných po předchůdcích.

Od právě započaté koncertní sezóny 2024/25 jste ředitelem Západočeského symfonického orchestru v Mariánských Lázních. Jste především výkonný umělec, klavírista a skladatel, i když v minulých čtyřech letech jste už také působil jako hlavní manažer hudební společnosti Lieder Company. S jakými pocity jste přijal ředitelskou nabídku? 

Na tom, že jsem se stal ředitelem Západočeského symfonického orchestru, má jistou zásluhu můj dlouholetý přítel, klavírista Martin Kasík, který mě k přihlášce do konkurzu tak trochu přesvědčil. K Mariánským Lázním má Martin pochopitelně velmi blízký vztah díky proslulému Chopinově festivalu, který nyní po profesoru Ivanu Klánském vede a jehož je západočeský orchestr každoročním partnerem, hrajícím na zahajovacím a závěrečném koncertě.

Pocity byly velmi různorodé, protože orchestr, jak je všeobecně známo, prakticky nepřetržitě balancuje na hraně své pomyslné (existenční) smrti. Zcela zásadním problémem jsou pochopitelně finance, kterých v české kultuře není nikde, až na hrstku institucí, mnoho. Pro nejstarší český orchestr, působící nepřetržitě už od roku 1821, a navíc v malém, ale mezinárodně proslulém městě, je jich až hanebně málo. Pracujeme se zhruba třetinovým rozpočtem oproti všem ostatním českým orchestrům. A navzdory tomu nehrajeme výrazně hůř než leckteré daleko lépe financované orchestry.

Považuji to pochopitelně za čest stát v čele instituce s tak dlouhou tradicí, ačkoliv zcela na rovinu přiznávám, že postoj některých politiků ke kultuře, tradici a její podpoře mě velmi trápí, možno říci až pohoršuje. Náš orchestr vnímají bohužel spíše jako nechtěné dědictví, s kterým si nevědí rady. Jako pacienta, kterého drží při životě z úcty k jeho věkovitosti, ale i když existují možnosti, jak ho výrazně ozdravit, raději ho nechávají skomírat a přežívat takříkajíc „na přístrojích“. Zároveň však všichni cítí, že „odpojit ho“ by znamenalo velkou, možná až mezinárodní ostudu. Rozhodující činitelé bohužel v mnoha případech – ne ve všech! – ke kultuře nebo umění nemají žádný vztah a nechápou potřebnost této sféry veřejné činnosti. Takže orchestr bojuje ze všech sil o přežití, marně prosí o léky (tedy finance), kde se dá, a netuší, jestli zbankrotuje tento, nebo až příští měsíc.

Jak už jsme řekli, Západočeský orchestr Mariánské Lázně existuje nepřetržitě už od roku 1821, je tedy naším nejstarším orchestrem. Jaké je podle vás – vzhledem k této dlouhé historii – jeho umělecké postavení na současné hudební mapě České republiky? Je v něčem výjimečné? 

Jak už jsem zmínil, jedná se o velmi tradiční orchestr, který v minulosti neměl úplně nejlepší pověst. Kamarádka mi dokonce říkala, že jí během studií na konzervatoři prarodiče říkali: „Jestli nebudeš cvičit, skončíš v Mariánkách.“ (smích). To bylo dáno především extrémně nízkým platovým ohodnocením hráčů, kteří tím pádem jednak rozhodně nepatřili k české špičce, ale především museli mít další dvě až tři zaměstnání, aby se vůbec uživili. Současní hráči jsou na tom v ohledu nutnosti dalších příjmů velmi podobně, ale myslím, že jejich umělecká úroveň je výrazně lepší. Bohužel překonat zakořeněné negativní povědomí o kvalitě orchestru je velmi těžké. Na pomyslné hudební mapě naší vlasti tak orchestr stále zůstává víceméně na chvostu zájmu, ačkoliv v současnosti je schopen velmi kvalitně provádět i náročná symfonická díla de facto všech stylových období. Ostatně i respektovaní čeští i světoví dirigenti se k němu rádi vracejí a zpětná vazba od nich i od sólistů je velmi dobrá. Například dirigent Dario Salvi, s kterým jsme před zhruba čtrnácti dny realizovali nahrávku pro společnost Naxos, ihned po skončení práce přišel s návrhy na další spolupráci. A podobně je tomu i s dalšími umělci.

Sám jsem měl možnost orchestr slyšet při své dovolené v Mariánských Lázních asi před sedmi lety a musím přiznat, že jsem byl z toho, co jsem slyšel, velmi na rozpacích. Při srovnání s tehdejší úrovní ale dnes mám pocit, že se jedná o úplně jiný orchestr. Daleko lepší a zajímavější. Když se před hráče postaví šikovný dirigent, dokáže z něj opravdu dostat výkon plně srovnatelný s většinou českých, přinejmenším regionálních, orchestrů.

Jak ve svém provozu orchestr spojuje svoje „lázeňské“ povinnosti s ambicemi „řádného“ symfonického orchestru? 

Lázeňské povinnosti orchestru spočívají především v realizaci letních kolonádních koncertů. Ty jsou tak zažitou tradicí Mariánských Lázní, že si někteří lázeňští návštěvníci dokonce prý plánují dovolenou tak, aby je během svého pobytu mohli navštěvovat. „Řádný“ symfonický orchestr hraje z velké míry koncerty ve svém domovském sídle, Společenském domě Casino, který disponuje přenádherným a akusticky skvostným sálem. Kromě abonentních koncertů jako takových se pak konají i koncerty mimořádné. Letošní rok byl pochopitelně do značné míry ovlivněn Rokem české hudby, ale hrajeme i skladby světových velikánů. V neposlední řadě se ale orchestr nebojí pouštět ani do odvážnějších projektů, kterými mohou být kupříkladu světové premiéry (teď v listopadu nás čekají dokonce tři z per Lukáše Sommera, Mikoláše Troupa a Kryštofa Marka), ale třeba i díla meziválečných autorů jako Viktor Ullmann nebo Alexander Zemlinsky (koncert se odehrál 25. října a byl velmi dobře navštíven – pozn. aut.) a dalších. Rozhodně si tedy nezadáme s leckterým jiným orchestrem. Dramaturgie je velmi pestrá a zahrnuje kromě té velké klasiky třeba i filmovou hudbu nebo hudbu z muzikálů nebo operet. Většina koncertů poslední doby tak nejen bývá velmi slušně navštívena, ale zcela právem také končí dlouhými potlesky vstoje.

V současnosti je program abonentních koncertů naplánován do konce tohoto kalendářního roku a připravili ho – s důrazem na probíhající Rok české hudby – ještě vaši předchůdci. Předpokládám, že druhá polovina sezóny v roce 2025 už bude vaším dílem. Jaký tedy je další koncertní plán této sezóny? A jaká je vaše představa o dramaturgickém směřování orchestru v dalších letech? 

Ano, letošní rok byl koncipován jako kalendářní, tedy nikoliv divadelní sezóna. Na rok 2025 jsme připravili program ve stejném duchu, tedy od ledna do prosince, a předpokládáme, že by se druhá část pak od září překlopila i do nové sezóny 2025/26. Nicméně v tuto chvíli se ocitáme do značné míry ve velké nejistotě, zda vůbec do roku 2025 přežijeme. Letošní dotace města nedostačovala ani na pokrytí mzdových nákladů, dotace Ministerstva kultury byla natolik zkrácena, že jsme ze všech českých orchestrů utrpěli procentuálně nejvíce (dostali jsme o třetinu méně než vloni), dotace Karlovarského kraje naštěstí zůstala alespoň v loňské výši. I přes velké škrty a úsporná opatření nám však stále chybí několik milionů, abychom byli schopni dokončit tento rok. Pokud se nám je nepodaří sehnat ať už z města Mariánské Lázně nebo Karlovarského kraje (nebo od nějakého náhle z nebes sestoupivšího mecenáše…), patrně nepřežijeme déle než do konce listopadu.

To je však jenom střípek, neboť, jak všichni víme, inflace za tři poslední roky dosáhla bezmála třiceti procent. My však pobíráme dotace stále stejné, respektive nižší než před třemi lety. Je více než evidentní, že pokud máme v letošním roce schodek několik milionů, v příštím bychom se blížili k deseti. A takový schodek se jen stěží podaří vyrovnat. Navíc vedení města Mariánské Lázně se vyjádřilo v tom smyslu, že více než v tomto a předchozích letech nedostaneme. Přednost má infrastruktura nebo třeba oprava zpívající fontány, která po několik měsíců v roce hraje několikrát denně reprodukovanou, z větší části popovou hudbu. Je to sice návštěvnická atrakce, ale kulturně i ekonomicky toho poskytuje pramálo. A přitom její nedávno zahájená rekonstrukce má vyjít kvůli výběru až přehnaně drahých nejmodernějších technologií na více než trojnásobek naší roční dotace! Ano, takto uvažuje vedení města, v němž sídlí nejstarší český orchestr, na který by město mělo být oprávněně hrdé. A to je věru smutné. Dalším nápadem městských úředníků je snížení počtu hráčů orchestru na dvanáct či patnáct, tedy rozměr komorního orchestru. Takové uvažování pochopitelně znamená praktický zánik symfonického orchestru. Patnáct lidí stěží zahraje symfonický repertoár!  A hlavně, kdo takový ansámbl bude chodit poslouchat? (Teoreticky, kdyby to byl opravdu špičkově hrající ansámbl, jako některé světové komorní orchestry, ano, ale ten by zase stál tolik, co současný symfonický orchestr.) Reálně tak hrozí likvidace chronologicky prvního českého orchestru z moci regionální politiky. 

Představovat plány na rok 2025 je tedy bohužel poněkud předčasné. Pokud by se nakonec povedlo situaci zvládnout, podařilo se nám předjednat úžasné sólistické i dirigentské osobnosti a připravit i dramaturgicky nesmírně zajímavý program, který posluchače provede doslova celým hudebním světem, včetně třeba Jižní Ameriky nebo Turecka. Za velký úspěch považuji, že by měla naší rezidenční sólistkou být harfistka Jana Boušková, která by se představila na pěti koncertech. Také by k nám měla zavítat plejáda nejlepších českých houslistů v čele s Ivanem Ženatým, Janem Mráčkem, Jiřím Vodičkou a pochopitelně Josefem Špačkem, které se podařilo získat především díky osobním kontaktům. Z hostujících dirigentů jsme pak pozvali Jiřího Habarta, Philippa Bernolda, Marka Štryncla, Vojtěcha Jouzu, Guida Rumstadta nebo Rafała Kłoczka. Opravdu by bylo na co se těšit, kdyby se orchestr podařilo ekonomicky zachránit.

Současným šéfdirigentem orchestru je Radek Baborák. Jaká je vaše spolupráce a kteří další dirigenti s orchestrem vystupují? 

Radek Baborák je šéfdirigentem od roku 2021 a jeho čtyřleté působení by mělo skončit v červnu příštího roku. V letošním roce ho s orchestrem čekají ještě dva koncerty. Po skončení jeho působení v této roli jsme se dohodli na nejméně dvou koncertech ročně v pozici čestného dirigenta v dalších letech, aby s orchestrem neztratil kontakt. Jeho působení u orchestru určitě přispělo k mnoha změnám, s odstupem se možná ne všechny mohly jevit jako efektivní, nicméně orchestr, jak jsem už zmínil, rozhodně hraje výrazně lépe než před několika lety. Dále orchestr často spolupracuje se svým někdejším šéfdirigentem a ředitelem Martinem Peschíkem, také zve osobnosti mladší generace – kupříkladu dirigentku Alenu Hron nebo dirigenta Chuheie Iwasakiho. Plány na příští rok jsem už zmínil, moc bych si přál, kdyby nezůstalo jen u plánů. O osobě nového šéfdirigenta zatím hovořit nemohu, ale patrně by se jím stal někdo z již zmíněných.

Jak vlastně došlo k té nepříznivé finanční situaci? Z jakých zdrojů je orchestr financován?

Hlavním zdrojem financování je pochopitelně dotace z města Mariánské Lázně. Nevýhodou tohoto města je fakt, že je malé, a logicky je tedy jeho rozpočet ve srovnání s jinými městy, v nichž sídlí orchestr, výrazně nižší. Procentuálně přitom město dává na orchestr opravdu hodně peněz, řádově skoro čtyři procenta svého ročního rozpočtu. Bohužel, z uvedených důvodů, je ale tato částka ve své nominální podobě naprosto nedostačující, nepokrývá ani mzdové náklady, a to má orchestr výrazný podstav – prakticky není koncert, na nějž by se nesháněly výpomoci, hráči nemají tzv. „střídačky“, hrají všichni skoro všechno. Další dotace přichází z Karlovarského kraje, který však jako jediný český kraj dotuje dva symfonické orchestry, což je zase problematické.

Nejnižší dotace přichází z Ministerstva kultury. A ta je pro mě opravdu velkou bolestí. Ministr Baxa zastává názor, že by kulturní instituce měly být financovány především svými zřizovateli, tedy samosprávami. Stát že zajímat vlastně nemusí. Dovolte mi však malý příměr: ministerstvo zdravotnictví se jednak stará o to, aby mělo obyvatelstvo přístup ke zdravotní péči, ale zároveň pracovníci ve zdravotnictví byli alespoň trochu slušně ohodnoceni. Ministerstvo školství se stará o totéž v oblasti vzdělávání. Jenom ministerstvo kultury se stará především o to, aby zaplatily stovky milionů mezinárodním festivalům, které platí vysoké honoráře zahraničním účinkujícím, a ti tak vyvezou velkou část rozpočtu českého ministerstva kultury do zahraničí. Čeští zaměstnanci v kultuře, kteří tu na denní bázi celoročně poskytují kulturní službu obyvatelstvu, pana ministra vlastně vůbec nezajímají. Fakt, že je většina z nich hodnocena hluboko pod průměrnou mzdou, ho evidentně netrápí.

A další příměr mi dovolte ve vztahu k rozdělování dotací Ministerstva kultury mezi orchestry a divadla. Jak jsem zmínil, Západočeský symfonický orchestr je extrémně ekonomický, nejekonomičtější ze všech českých orchestrů. Dostává málo peněz od svého zřizovatele, takže musí být. Ministerstvo kultury ho „podporuje“ tím, že mu dává také nejnižší dotace ze všech českých orchestrů. Na mě to působí tak, jako byste měli dvě veřejné sbírky: pro Švýcarsko a pro Keňu. Švýcarsku, které má samo dost, pošlete deset milionů, a do Keni deset tisíc. Chudým dáme méně, bohatým víc. Tato logika je z mého pohledu alarmující. Orchestry, které dostávají od svých bohatších zřizovatelů několik desítek (ne-li stovek) milionů ročně, dostávají několik desítek milionů i od Ministerstva kultury. My, kteří jsme z donucení ultra-spořiví, pak dostaneme stěží dva miliony. Kromě toho se hodnotí i umělecká úroveň a prezentace těles a je více než evidentní, že umělecká úroveň a prezentace či propagace orchestru s ročním rozpočtem šedesát a více milionů jistě bude výrazně vyšší než u tělesa s třetinovým rozpočtem. A především, ta umělecká úroveň se hodnotí fakticky jen na papíře. Jaké si zvete sólisty, dirigenty, co hrajete za repertoár. Nemyslím si, že by někdy nějaký odborník z Ministerstva kultury navštívil koncert Západočeského symfonického orchestru, aby skutečně ohodnotil reálnou uměleckou úroveň tohoto tělesa. V českém státním rozpočtu je na kulturu poměrně dost peněz, v čem vidím zásadní problém, je zcela neférové rozdělování těchto peněz v duchu „bohatým dávat a chudým brát“.

V neposlední řadě pochopitelně pracujeme na rozvoji partnerství s komerčními společnostmi, ale tam opět narážíme na fakt, že na malém městě jen stěží najdete velkého partnera, který vám dá několik milionů ročně. Kromě toho takové partnery bude zajímat i to, kolik lidí jejich logo nebo reklamu uvidí, a těch je na menším městě logicky méně. Orchestry ve větších městech mají pochopitelně situaci o dost snazší. Drobní živnostníci přispívají orchestru v řádech desetitisíc korun ročně, ale to jsou opravdu v našem rozpočtu spíše drobné. Nicméně i těch si nesmírně vážíme. V poslední době se podařilo dohodnout jistou podporu od Léčebných lázní, tedy společnosti Ensana, která nám alespoň neúčtuje obvyklé komerční nájmy sálu a zkušebny ve Společenském domě Casino, který vlastní, ale pronajímá nám je za výhodnější ceny. 

Co byste si přál, aby se v české kultuře změnilo? Co by Západočeskému symfonickému orchestru opravdu pomohlo?

Moc bych si přál, i když si uvědomuji, že to je přání naprosto utopické, aby si především politici uvědomili, že kultura není něco zbytného, něco, bez čeho se dá bez problémů žít. Kultura nás obklopuje na každém kroku, ať už v podobě architektury, literatury nebo hudby. A je kultura dobrá a špatná, je hodnotná a méně hodnotná. Je kultura, která přetrvá sotva pár týdnů a pak ta, která tu je po staletí či tisíciletí. A pokud něco – tedy například náš orchestr – vydrží více než dvě stě let, tak to patrně nějakou hodnotu mít bude. Čteme díla antických básníků, posloucháme několik set let starou hudbu se zaujetím a nadšením. To je kultura, která má smysl, protože tu byla pro generace před námi a je více než pravděpodobné, že bude i pro mnoho generací po nás. Pokud někdo nemá ke kultuře a umění vztah, neznamená to, že se ho nijak nedotýká. Ale především by ji neměl upírat někomu, pro koho může být třeba i středem jeho života. Umění nás obohacuje a činí z nás „lidi“. Umění je jedna z mála věcí, kterými se odlišujeme od zvířat. Na otázku, co bychom byli bez umění, asi nemusím odpovídat, a moc si přeji, aby se to nikdy nestalo.

Západočeskému symfonickému orchestru by opravdu pomohlo, kdyby se mu podařilo na svou situaci dostatečně upozornit a jeho alarmující ekonomický stav konečně začal po mnoha desetiletích někdo adekvátně řešit. Považuji za více než dehonestující, že je pionýr českých orchestrů trestán jen proto, že se vzhledem ke své historii ocitl zrovna v tak malém městě. A tomuto městu a jeho představitelům bych moc přál, aby si uvědomili, že zdědili nikoliv balvan na noze, ale svým způsobem velmi cenný nehmotný obchodní artikl, který může do jejich nádherného města přilákat třeba díky špičkovým sólistům a dirigentům ještě více návštěvníků nejen z naší vlasti, ale i ze zahraničí. Ostatně ne náhodou byly i Mariánské Lázně spolu s Karlovými Vary a Františkovými Lázněmi před třemi lety zařazeny na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO. A to je titul, který zavazuje! Proto je potřeba investovat nejen do hmotných statků, ale i do nehmotného dědictví, které s nimi úzce souvisí a jaksi je naplňuje. Tedy vdechnout zdejšímu „kulturnímu obsahu“ nový život a adekvátně k němu přitáhnout pozornost. Je to jako pomyslný starý zámek, do kterého mohou po rekonstrukci mířit ročně tisíce a tisíce turistů, kteří utratí nejen peníze za vstupné, ale také si dají oběd, ubytují se, zaplatí lázeňský poplatek a z takového „lákadla“ pak mohou profitovat všichni. Ale nechat pomyslný zámek chátrat, až zcela spadne, je na první pohled samozřejmě mnohem jednodušší…

…………….

Orchestr Západočeského symfonického orchestru Mariánské Lázně působí v tuzemském druhém největším lázeňském městě nepřetržitě již od roku 1821, je tedy nejstarším symfonickým tělesem na českém území. A byl tak svědkem a často i aktérem zdejších návštěv těch nejprominentnějších hostů včetně anglického krále Edwarda VII. nebo císaře Františka Josefa. A dodnes je také jediným profesionálním nositelem živé kultury v Mariánských Lázních, kde pravidelně vystupuje před domácím a zahraničním publikem. V čele orchestru za dobu jeho existence stálo nepřeberné množství dirigentů, do roku 1945 německých, po válce českých. V 80. letech 20. století to byli například Jan Malát nebo Stanislav Bogunia, v prvních porevolučních letech Radomil Eliška, od roku 2021 je šéfdirigentem Radek Baborák. V létě 2024 nastoupil na post ředitele klavírista, skladatel a pedagog pražské HAMU Jan Dušek.