„Kabeláčův obsahově naléhavý sborový cyklus a cappella sbor tlumočil s obrovským nasazením i vnitřním ponořením.“

„Naši interpreti i pořadatelé mají vůči Rudolfu Karlovi obrovský dluh.“

„Koncertní cyklus Hudební odboj proti Protektorátu v Berlíně se na poli zahraniční propagace české hudby stal bezpochyby významnou událostí.“

Hudební společnost „musica reanimata“, založená v Berlíně počátkem 90. let minulého století, se od svého počátku programově zaměřuje na připomínání a znovuobjevování hudebních skladatelů, perzekvovaných nacistickým režimem (převážně, ale nejenom, židovského původu). Svoji velmi záslužnou činnost realizuje pořádáním odborných konferencí, edičními aktivitami, ale především několikrát do roka konanými tzv. Gesprächskonzerte – tedy komentovanými koncerty, v nichž se střídají hudební čísla s dialogem odborníků na pódiu. Ten letošní třetí, který ovšem už měl svým rozsahem podobu malého festivalu a uskutečnil se ve dnech 14.–16. června, byl věnován Rudolfu Karlovi, Petru Ebenovi a Miloslavu Kabeláčovi, tedy třem českým skladatelům, kteří – byť každý jiným způsobem – byli s nacistickým terorem konfrontováni v době existence „Protektorátu Čechy a Morava“. 

Tato akce, kterou tvořily celkem čtyři koncerty, nesla výmluvný název Hudební odboj proti Protektorátu. Nešlo v ní ale jen o pronásledování těchto hudebníků, ale – i pro nás, české účastníky – o jejich „znovuobjevení“, protože s výjimkou Petra Ebena jsou druzí dva i u nás prakticky zapomenuti, alespoň z hlediska živého provozování jejich děl. 

Již úvodní koncert celého cyklu v pátek 14. června v Pamětním kostele císaře Viléma (Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche) v samém srdci Berlína přinesl dramaturgické překvapení i mimořádný zážitek. Tento kostel, z jehož původní podoby se po bombardování z konce války zachovala pouze mohutná věž a kostelní loď k ní byla znovu přistavěna v 60. letech v tehdy i v Německu aktuálním brutalistickém stylu, se stal ideálním prostorem pro varhanní díla Leoše Janáčka (varhanní sólo z Glagolské mše), Miloslava Kabeláče (Dvě fantazie a Čtyři preludia pro varhany) a dvě části z Nedělní hudby Petra Ebena. Přesvědčivým interpretem všech těchto děl byl Sebastian Heindl, navzdory svému mládí (*1997) již od loňského roku titulární varhaník a ředitel kůru tohoto kostela. Oním „překvapením“ pak byla světová premiéra Šesti mužských sborů na slova Jiřího Wolkera Miloslava Kabeláče z let 1939–1942. Šest Wolkerových básní (Hoj, Rekruti, Vězeň, Hoře, Rekonvalescent a Kázání na hoře) podle vlastních skladatelových slov z roku 1947 „zachycuje běh událostí a osud našeho národa v těch pohnutých časech“. Prvního provedení díla se ujali další mladí interpreti, německý mužský sbor ze severoněmeckého Schwerinu s pozoruhodným názvem ffortissibros za řízení taktéž mladého Benedikta Kanterta. Sbor dvaadvacetei mladých mužů, který vznikl z bývalých studentů schwerinského gymnázia teprve před pěti lety, ale již zaznamenal řadu domácích i zahraničních úspěchů. Kabeláčův obsahově naléhavý sborový cyklus a cappella tlumočil s obrovským nasazením i vnitřním ponořením (i s velmi pečlivou českou dikcí), takže právě toto dílo se stalo největším zážitkem úvodního koncertního večera (a doufejme, že se ho brzy ujme i některé české sborové těleso). 

Sobota 15. června, tentokrát v sále Wilhelma von Humboldta v berlínské Státní knihovně na slavné třídě Unter den Linden, byla již monotematicky věnována dvěma českým skladatelům formou „komentovaných koncertů“. Na tom odpoledním zazněla díla Rudolfa Karla (1880 Plzeň – březen 1945 Malá pevnost Terezín), prokládaná rozhovorem předsedy společnosti musica reanimata Albrechta Dümlinga s autorkou tohoto článku, který provázelo též promítání zčásti unikátních fotografií z rodinného archivu. Tento skladatel, poslední žák Antonína Dvořáka (a také například přítel a spolužák Václava Talicha), patřil v meziválečných letech k nejvýznamnějším osobnostem československého hudebního života. Učil na pražské konzervatoři, organizoval koncerty (za uspořádání festivalu bulharské hudby v Praze v roce 1928 ho bulharský král vyznamenal Řádem za zásluhy), ale především komponoval. Kromě řady symfonických, komorních a vokálních děl obohatil významně i českou operní tvorbu, především veleúspěšnou pohádkovou operou Smrt kmotřička, která měla po světové premiéře v Brně (3. února 1933) jen do konce sezóny premiéru v dalších třech českých divadlech včetně pražského Národního, kde se ovšem naposledy hrála v roce 1970! (Karlova operní prvotina Ilseino srdce z roku 1909 byla uvedena až po válce v roce 1924 s nevalným úspěchem, který ovšem kritika připisovala výhradně konfuznímu libretu). 

Vybaven zkušeností z československých legií v Rusku na konci první světové války a především svým bytostným a spontánním vlastenectvím se Rudolf Karel záhy po německé okupaci Československa zapojil do domácího odboje. Zprostředkoval informace různým odbojovým skupinám, ve svém venkovském domě na Křivoklátsku skrýval či jinak pomáhal pronásledovaným osobám. Počátkem roku 1943 však byla tato jeho činnost odhalena a on sám v březnu 1943 zatčen gestapem. Navzdory tvrdým výslechům nejprve v „Pečkárně“ a poté ve věznici na Pankráci, kam byl převezen, žádná jména nevyzradil. A dokonce si uchoval tolik duševní síly, že i v pankrácké věznici, kde se mu dostávalo značné podpory ze strany spoluvězňů i lékařů, zkomponoval (zčásti na malých lístcích toaletního papíru) svoje dvě poslední velká díla – další pohádkovou operu Tři vlasy děda Vševěda a dechový Nonet (obě skladby byly zinstrumentovány a provedeny po druhé světové válce). Osudovým se Rudolfu Karlovi stal v únoru 1945 převoz do Malé pevnosti v Terezíně, jejíž režim byl i v porovnání s pankráckou věznicí nesrovnatelně tvrdší. Zde se po krátké době nakazil úplavicí a po tzv. odvšivovací akci (prováděné vynesením všech vězňů, i nemocných, bez oblečení na mrazivý dvůr) 6. března 1945 zemřel… A i když bezprostředně po válce byla některá jeho díla uvedena a v roce 1947 vyšla také první (ale zatím jediná) monografie o něm z pera Otakara Šourka, frekvence Karlova díla v poválečném hudebním životě se stále zmenšovala (zpočátku jistě i vlivem kulturní politiky Zdeňka Nejedlého, který programově potíral vše „dvořákovské“, tedy i jeho žáky), až vymizela docela… A přestože mu v roce 1998 Václav Havel (za jeho zásluhy v odboji) udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy a v roce 2004 pražské Národní divadlo koncertně provedlo jeho operu Ilseino srdce, mají naši interpreti i pořadatelé vůči tomuto skladateli obrovský dluh.

V hudební části koncertu čeští interpreti Jan Dušek (klavír) a Ondřej Holub (tenor) připomněli nejprve Karlova příležitostná, pro povzbuzení vlastní i spoluvězňů na Pankráci sepsaná krátká, ale velmi působivá dílka s výmluvnými názvy: Píseň svobody, Pankrácký valčík, Pankrácký pochod a další. A poté nabídli průřez Karlovou klavírní i vokální tvorbou: árii hlavní postavy Iva z operní prvotiny Ilseino srdce, písňový cyklus V záři helénského slunce, který Rudolf Karel napsal v roce 1921 – i pod vlivem nové lásky ke své druhé manželce Olze – na verše J. S. Machara ze stejnojmenné sbírky. V obou těchto číslech programu se výborně uplatnil Holubův lyrický tenor a jeho vynikající smysl pro zpívané básnické slovo. V rozlehlé dvacetiminutové klavírní skladbě Tema con variazioni, op. 13 z roku 1910 pak Jan Dušek naplno rozvinul svoje zralé pianistické umění a také zkušenost s Karlovou hudbou, kterou v minulých letech jako komplet nahrál pro archiv Českého rozhlasu (dvouruční skladby, čtyřruční za spolupráce s Danielem Wiesnerem). Což je zatím třetí a poslední připomenutí skladatele v naší současnosti. Snad tedy impulz z Berlína dolehne k těm správným uším i u nás…

Týž den večer se odehrál druhý komentovaný koncert, věnovaný tentokrát Petru Ebenovi (1929–2007), jehož se jako spolumoderátor zúčastnil skladatelův nejmladší syn David, muzikolog, pedagog a vedoucí známého vokálního souboru Schola Gregoriana Pragensis (spolu s ním koncertem provázela hudební publicistka Bettina Brand; a také zde jsme díky Davidu Ebenovi mohli zhlédnout některé unikátní fotografie z rodinného alba). I když Ebenovo jméno (zčásti jistě i díky popularitě jeho synů) je hudební veřejnosti dostatečně známé a jeho především varhanní díla se často uvádějí u nás i v zahraničí, o jeho životním příběhu a především mládí v Protektorátu se všeobecně mnoho neví. Mladý Petr, stejně jako jeho bratr Bedřich, byli – dle nacistické terminologie – „položidé“ (otec byl židovského původu, matka křesťanka) a jako s takovými s nimi bylo zacházeno. Nejprve byl do koncentračního tábora deportován jejich otec Wilhelm (Vilém). Petr byl jako patnáctiletý vyloučen z německé školy a musel tvrdě fyzicky pracovat. Ale ani to jeho ani jeho bratra neuchránilo od deportace do koncentračního tábora Buchenwald, kde na Velký pátek 1945 měli oba doslova existenciální zážitek: spolu s dalšími vězni byli nahnáni do baráku se sprchami, o nichž ale netušili, co z nich začne proudit… Naštěstí to byla skutečně voda, a tak válečné utrpení nakonec přežili nejen oni dva, ale i jejich otec a po válce se celá rodina šťastně shledala. Ale ani za další totality, komunistického režimu v Československu, neměl skladatel na růžích ustláno. Především proto, že byl hluboce věřící a vytvořil mnoho duchovních děl. A také varhany, vnímané především jako církevní nástroj, byly tehdy soudruhům podezřelé… Ale, jistě i vzhledem k obrovskému ohlasu jeho skladeb v zahraničí, nemohl být bez dalšího „zakázán“. Několik desetiletí působil jako pouhý asistent na katedře hudební vědy na filozofické fakultě Karlovy Univerzity (kde vyučoval především praktické hudební předměty) a až po sametové revoluci byl jmenován profesorem skladby na pražské HAMU. 

Hudební část Ebenovi věnovaného koncertu se tentokrát omezila na hudbu instrumentální, v jejímž provedení se spojili čeští i zahraniční interpreti. Nejprve zazněly poslední dvě věty (Elegie a Toccata) z díla Suita balladica pro violoncello a klavír z roku 1955, v němž autor deset let po válce reflektuje své válečné zážitky. Emocionálně kontrastní hudbu s velkým zaujetím tlumočili přední německá violoncellistka mladé generace Simone Drescher a švýcarský klavírista střední generace Robert Kolinsky. Jakkoliv jeho příjmení zní česky, není českého původu, ale protože část svého studia strávil v Praze u Jana Panenky, i ve své současné hudební kariéře se zajímá o českou hudbu a propaguje ji ve své vlasti i jinde v Evropě (je například zakladatelem a uměleckým vedoucím festivalu Martinů Festtage v Basileji a angažuje se také ve prospěch hudby Miloslava Kabeláče – o tom více dále). Tentýž klavírista také spolu s mladou českou houslistkou, žijící ovšem v Berlíně, Markétou Janouškovou provedli druhé číslo programu, Starozákonní fresku pro housle a klavír „Saul u věštkyně v Én-Dóru“. V této skladbě z roku 1993 Petr Eben v působivé hudební zkratce ztvárnil příběh prvního izraelského krále Saula, zavrženého Bohem pro neuposlechnutí jeho příkazu, který, zmítán pochybnostmi o svém budoucím osudu, žádá o odpověď věštkyni; její proroctví je však tragické, neboť Saulovi zvěstuje blízkou smrt. Jako poslední pak na tomto koncertě zazněl Ebenův Smyčcový kvartet „Labyrint světa a ráj srdce“ z roku 1981, inspirovaný stejně jako pozdější varhanní skladba (z roku 2002) stěžejním dílem Jana Amose Komenského. V něm obě vnější, dramatické věty tvoří kontrast k prostředním klidným větám – obraz rozporu mezi chaotickým „labyrintem světa“ a posléze v Bohu nalezeným „rájem srdce“. K provedení této skladby byli do Berlína pozváni další vynikající čeští interpreti a jeden z našich elitních komorních souborů, Kvarteto Martinů (Lubomír Havlák – zakladatel souboru, původně Havlákova kvarteta, Adéla Štajnochrová, Martin Stupka, Jitka Vlašánková). Jejich strhující intepretace dávala tušit, že dílo dobře znají; ostatně ho také nahráli na CD u labelu Supraphon. 

Závěrečný koncert celého cyklu, uskutečněný jako matiné v neděli 16. června opět ve Státní knihovně, byl věnován Miloslavu Kabeláčovi (1908–1979); tento koncert uváděli hudební redaktoři rozhlasové stanice Deutschlandfunk Elisabeth Hahn (která se Kabeláčem zabývá dlouhodobě) a Stefan Lang. I život tohoto skladatele byl negativně poznamenán dvěma totalitními režimy, které musel zažít. V očích toho nacistického byla jeho hlavním „hříchem“ skutečnost, že jeho manželka, klavíristka Berta Rixová, byla Židovka, s níž se ovšem skladatel, navzdory nátlaku úřadů i propuštění z místa hudebního režiséra v rozhlase, odmítl rozvést. Hrozil mu osud mnoha jemu podobných, totiž nucené pracovní nasazení v trestném táboře, jemuž ale unikl díky svým přátelům, kteří ho „ze zdravotních důvodů“ v roce 1944 schovali v nemocnici v Náchodě, daleko od Prahy. Jeho manželka sice začátkem roku 1945 dostala příkaz k transportu do Terezína, ale také jí se podařilo protektorát přelstít a až do konce války se ukrývat na venkově – k prvním poválečným vánocům Kabeláč své manželce věnoval bezeslovnou Ukolébavku pro mužský sbor, která také zazněla při úvodním koncertu 14. června. Další totalitě, té komunistické, byl zase skladatel nepohodlný svými liberálně-demokratickými postoji, takže až politické uvolnění v Československu v 60. letech přineslo umělci první domácí i zahraniční satisfakce (na festivalu Pražské jaro byla například v roce 1968 v provedení Symfonického orchestru SWF uvedena jeho Sedmá symfonie). Ale normalizace v 70. letech opět jeho dílo vyřadila z koncertního provozu, a tak až po roce 1989 a v letech následujících se jméno Miloslav Kabeláč zase začalo objevovat (v poslední době se například jeho dílu věnují klavírista Jan Bartoš nebo dirigent Jakub Hrůša). Přesto až do současnosti zůstává stále neuvedena více než polovina titulů z oficiálního soupisu děl. 

Z nich jsme v Berlíně mohli slyšet několik komorních skladeb z válečných let (tři z nich vznikly příležitostně, v nuceném úkrytu v Náchodě, takže neobdržely opusové číslo): Dvě skladby pro housle a klavír, op. 12 (1942), Hudbu k loutkové hře pro housle, violoncello a klavír (1944), Ukolébavku pro housle a klavír (1944), Větu pro housle a klavír (1944) a rozsáhlou Sonátu pro violoncello a klavír, op. 9 (1941–1942). I jejich interpretace se ujali umělci z předchozího koncertu – houslistka Markéta Janoušková, violoncellistka Simone Drescher a klavírista Robert Kolinsky. Posledně jmenovaný, jak jsme již zmínili, se propagaci hudby Miloslava Kabeláče věnuje systematicky. Nejen prováděním jeho děl, ale také založením mezinárodní Nadace Miloslava Kabeláče, která působí jak v zahraničí, tak u nás a má už na kontě pozoruhodné množství koncertů s Kabeláčovou hudbou.

Koncertní cyklus Hudební odboj proti Protektorátu v Berlíně se na poli zahraniční propagace české hudby stal bezpochyby významnou událostí a společnosti musica reanimata za něj patří veliký dík. Především proto, že jej věnovala nikoliv, jak je v zahraničí obvyklé, „klasikům“ české hudby Smetanovi, Dvořákovi apod., ale autorům československé a české moderny 20. století. A tím i přinejmenším dva z nich (Karla a Kabeláče) výrazně připomněla a „znovuobjevila“. Doufejme, že toto připomenutí padne na úrodnou půdu i v našem hudebním životě.

…………..

Celý cyklus koncertů natáčela německá celoplošná rozhlasová stanice Deutschlandfunk a bude jej vysílat v pořadu Musik-Panorama 9. září 2024 od 21:05.

foto: archiv projektu / autorky; Bettina Brand