„Budu hrát z Janáčkova díla vedle známých skladeb i věci, které se zas tak běžně nehrají. Pokusím se o takový mix klavírního hraní a slova.“

„Já v mládí Janáčka nesnášel! Rodiče mě v dobré snaze asi ve dvanácti, třinácti letech vzali na Její pastorkyni. Hudba i v orchestru plná disonancí, které mi nedávaly smysl, mě přiváděla k zoufalství. K tomu děj plný nářků, vražda dítěte.To musíte uznat, že to na puberťákovi muselo zanechat negativní stopy!“

„Já se stal vedoucím klávesové katedry na JAMU už ve třiatřiceti, a to díky přání tehdejšího vedoucího katedry profesora Jiřího Skovajsy, který pár dní před svým předčasným odchodem z tohoto světa mě navrhl jako svého nástupce.“

Jan Jiraský patří ke klavíristům, kteří ještě v nedávném čase koncertovali po celém světě, dnes ale již tolik příležitostí nemají a preferují pedagogickou činnost. V letošním roce slaví padesátiny a o hudbě, Janáčkovi a koncertování vůbec jsme si povídali před jeho sobotním účinkováním na festivalu Janáček a Luhačovice.

Příští týden budete hrát na festivalu Janáček a Luhačovice, už jste tam někdy hrál?

Myslím, že dvakrát. Zval mne tam Jaromír Dlouhý, který festival založil a vedl mnoho let. Poprvé v roce 2004, to byl recitál, a o pár let později sólový program v kombinaci s Janáčkovým Zápisníkem zmizelého. Nevzpomenu si, kdo tehdy zpíval Zápisník, ale atmosféru Luhačovic si pamatuji jasně. Už proto jsem byl rád, když se mi ozvala manažerka festivalu Milena Hrbáčová s pozváním a moc se do Luhačovic těším.

Co návštěvníkům festivalu zahrajete?

Budu hrát z Janáčkova díla vedle známých skladeb i věci, které se zas tak běžně nehrají. Pokusím se o takový mix klavírního hraní a slova. Budu povídat o vývoji klavírní tvorby Janáčka od prvotin z období lipských studií, což jsou hlavně Zdenčiny variace, přes cyklus Po zarostlém chodníčku, Sonátu 1. X. 1905 „Z ulice”, V mlhách až po poslední skladbu, Vzpomínku z roku 1928. Přiblížím známé i méně známé okolnosti vzniku a vývoje jednotlivých skladeb, inspirační zdroje a také vliv skladatelova klavíru Ehrbar na jeho klavírní stylizaci. Věřím, že to posluchače zaujme a den poté třeba využijí i festivalový zájezd do Památníku Leoše Janáčka, tedy do jeho brněnského domku, kde si Janáčkův klavír naživo poslechnou.

Je známo, že jste vyznavačem Janáčkova díla, bylo tomu tak vždycky?

To ani náhodou! (smích) Já v mládí Janáčka nesnášel! Rodiče mě v dobré snaze asi ve dvanácti třinácti letech vzali na Její pastorkyni. Nepocházím z Moravy, moravské nářečí ani reálie mi nic neříkaly. Můj absolutní sluch se absolutně neorientoval v bizarních partech pěvců, kteří nejspíš ne vždy perfektně ladili, no a ta hudba i v orchestru, plná disonancí, které mi nedávaly smysl, mě přiváděla k zoufalství. K tomu děj plný nářků, vražda dítěte. To musíte uznat, že to na puberťákovi muselo zanechat negativní stopy! Ale Janáček za nic nemohl a pak na studiích přišlo setkání s Tarasem Bulbou a s klavírním Concertinem, které mne dovedlo k celé skladatelově klavírní tvorbě. Samozřejmě mám dnes i moravskou lidovou muziku, plnou rapsodičnosti a krásných harmonických obratů, mnohem raději než cokoliv ze západnějších koutů naší země.

A další skladatelé? Jaké jsou vaše priority?

Určitě především Bach! To je bezesporu láska číslo jedna, pak samozřejmě Beethoven nebo na druhé straně Chopin. Ale také Smetana. Jako dvacetiletý jsem natočil své první CD právě s klavírními skladbami Bedřicha Smetany a generačně patřím ještě k lidem, ve kterých Má vlast pokaždé vyvolává dojetí. Podobně to mám i s další českou hudbou, ale i světovou. Byl by to dlouhý seznam skladatelů a člověk má většinou nejraději to, co právě hraje. Tedy pokud má to štěstí a může si repertoár vybírat.

Jako mladý umělec jste často sólově vystupoval, dnes už tolik vidět nejste, čím to je?

Mladý umělec má daleko víc příležitostí k vystupování a je to tak dobře. Publikum je zvědavé na nové tváře a na nová jména. Jak jde čas, musíte se profesně zabezpečit, pokud nejste opravdu dravý a nedbáte o svou propagaci. Já se stal vedoucím klávesové katedry na JAMU už ve třiatřiceti, a to díky přání tehdejšího vedoucího katedry profesora Jiřího Skovajsy, který pár dní před svým předčasným odchodem z tohoto světa napsal děkanovi Hudební fakulty JAMU dopis a v něm mě navrhl jako svého nástupce. Bylo to nečekané a pochyboval jsem, že na to mám. Východiskem byl pocit jakési služby. Každopádně jsem měl obrovské štěstí, když jsem mohl brát pedagogickou činnost jako krásné poslání a na úrovni vysoké školy i jako velmi inspirativní práci umožňující kontakt s výraznými osobnostmi. Doufám, že se na mě přenesl aspoň kousek pedagogického entuziasmu a umu mé klavírní profesorky Aleny Vlasákové. Jiřímu Skovajsovi jsem dodnes zavázán, stejně jako naší někdejší rektorce, varhanici Aleně Veselé, která oslavila své sté narozeniny, a to koncertem! Všichni tito tři lidé mě svým skvělým příkladem přivedli k rozhodnutí věnovat se pedagogické práci. Nemohu ale říct, že bych kvůli učení neměl čas víc hrát. Je to spíš moje nechuť přizpůsobit se současné praxi a začít se nabízet, no a tomu pak logicky odpovídá počet koncertů. Nemám ani žádné webové stránky, facebook, žádného agenta, nikdy jsem se nenabízel pořadatelům nebo dramaturgům.

A není to škoda? Hrával jste i na světových pódiích a s dirigenty zvučných jmen. Snad byste mohl i teď vystupovat častěji.

Myslím, že je všechno, jak má být. Koncertování jsem si užil hodně. Mám krásné zážitky z Bachova „temperáku“ v Rudolfinu a leckde jinde, z cyklu osmnácti Mozartových klavírních sonát, z čistě beethovenovských, chopinovských, smetanovských a janáčkovských recitálů na různých festivalech věnovaných těmto autorům. Rád vzpomínám i na pozdní Schubertovy sonáty, při nichž mi někteří posluchači usínali nebo na Brahmsovy paganiniovské i händelovské variace, před kterými jsem já vůbec nespal a cvičil jako šroubek. Nebo těch dobrých třicet skladeb pro klavír a orchestr, které jsem měl to štěstí hrát s desítkami skvělých dirigentů a dirigentek, jako třeba Christian Arming, Jiří Bělohlávek, Douglas Bostock, Jakub Hrůša, Aldo Ceccato, František Vajnar, Gudni Emilsson, Tomáš Koutník, Martin Lebel, Stanislav Vavřínek, Vladimír Válek, Anu Tali, Gabriela Tardonová, Leoš Svárovský, Jiří Štrunc nebo Alexander Schwinck. Zahrál jsem si ve Světové klavírní tvorbě, na festivalech Pražské jaro, Janáček Brno, Moravský podzim, Concentus Moraviae, Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Hukvaldy, Karlovy Vary, Plzeň, Český Krumlov, prostě u nás skoro všude. V zahraničí na krásných místech jako je Stefaniensaal v Grazu, lisabonský Teatro Nacional, darmstadtská oranžerie, holandské královské sídlo v Apeldoornu, National Music Hall v Pekingu, měl jsem i recitály na Sardinii nebo na Madeiře, samozřejmě ve Vídni, v Drážďanech, Katovicích a tak podobně. Vypadá to jako bilancování na konci koncertní činnosti, ale tak to není. I v poslední době dostávám zajímavá pozvání, před pár měsíci jsem hrál recitály v Kanadě, v Edmontonu a Calgary, na jaře také v Bratislavě. Čeká mě recitál pro Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno, koncert s pardubickou filharmonií a recitál na festivalu Janáček Brno. Kdyby po mě ještě někde chtěli, abych jim zahrál, sólově, s orchestrem, nebo komorně, samozřejmě zahraju velmi rád. Můj koncertní kalendář vůbec není přeplněný. Ale aktivně se nabízet nechci, to by se mi hůř hrálo. Přišel bych o ten svobodný pocit, že si mě někde chtějí poslechnout jen tak, sami od sebe. Zní to asi hloupě, nebo přinejmenším naivně, a teď si říkám, jestli tím nevytvářím úplně špatný příklad pro mé studenty.

Když se na JAMU věnujete mladým klavíristům, jak vidíte jejich možnosti uplatnění? Mohou si dnes dovolit to, co jste nejspíš dělal v mládí vy, tedy sedět jako ona pověstná panenka v koutě a čekat, až jim někdo zavolá?

Paradoxně vidím, že jsem měl jako student více možností sólového hraní, než mají dnes oni, i když je dnes svět daleko víc otevřený. Studoval jsem konzervatoř v Pardubicích, protože pocházím z Vysokého Mýta, a na JAMU jsem přišel jako osmnáctiletý, relativně neznámý student, když pominu ceny z beethovenovské a smetanovské soutěže. Přesto jsem brzy získal možnosti hrát s brněnskou filharmonií a dalšími českými orchestry. Situace byla tehdy, v devadesátých letech, úplně jiná. Svět ještě nebyl tak otevřený, orchestry sahaly po talentovaných mladých umělcích jednak z důvodů jakési odpovědnosti k vývoji domácí kultury, ale částečně i proto, aby ušetřily na honorářích. A ze zahraničí se ještě tolik klavíristů nenabízelo, nebyl internet, sahalo se hlavně po jistotě ověřené na vlastní uši. Dnes si domácí pořadatelé mohou dovolit i řadu zahraničních jmen v jedné sezóně, ideálně známých jmen. Naši mladí pak mají možnost si zahrát víc v zahraničí, než doma, pokud se ale dokážou zpropagovat nebo je někdo zastupuje a nabízí. Je to dnes daleko dravější a soutěživější prostředí. Naštěstí tu jsou instituce, které se špičkovými studenty JAMU pravidelně spolupracují, jako například festival Janáček Brno nebo Moravská filharmonie Olomouc, která věnuje jednu ze svých koncertních řad právě spolupráci s JAMU. Studenti s cenami z mezinárodních soutěží se dostanou také na takzvanou prémiovou listinu mladých umělců Nadace Český hudební fond a získají tím nějaké koncerty od kruhů přátel hudby po celé republice. Alespoň tím je podpořena kvalita nezávisle na slávě, selfmanagementu a pestrobarevných životopisech.

Filharmonii Brno máte pár metrů přes ulici, přesto jste ji nejmenoval. Tam spolupráce neprobíhá?

Určitě probíhá, ale trochu jinou formou. Co se týče klavírní oblasti, máme určitě dobré vztahy, v posledních letech mi občas zavolají, zda bych sehnal klavírního studenta pro obracení not na zkoušce. Nebo když pan šéfdirigent či nějaký sólista potřebují u nás cvičit na kvalitních klavírech, snažím se maximálně vycházet vstříc a trpělivě čekám, zda někoho napadne dát příležitost i našim špičkovým klavírním studentům. Třeba doktorand Pavel Zemen, kterého bych každému doporučoval aspoň jednou v životě slyšet, hrál dvakrát na Pražském jaru, ale s naší filharmonií nikdy. Já jsem si s „Brněnskou“ zahrál naposledy před pěti lety, Chopinův koncert s výborným dirigentem Jakubem Kleckerem, byly to krásné tři večery. Pokud by si na mě zase někdy vzpomněli, tak mě to velmi potěší. A máme tu silné, relativně mladé dirigenty, kteří ve výsledku převyšují leckteré zahraniční hvězdy.

Na JAMU se už dlouho uskutečňují začátkem července Mezinárodní mistrovské interpretační kurzy. Je stále o tyto kurzy zájem?

Je to k nevíře, ale máme už šestapadesátý ročník. Po Jiřím Skovajsovi se stal ředitelem kurzů náš přední flétnista, profesor Václav Kunt. Letos máme přes osmdesát účastníků. Kurzy mohou být zajímavé především pro studenty českých a slovenských konzervatoří, kteří tak „ochutnávají”, jaké to na vysoké škole je. Občas chodí i vysokoškoláci, především ze zahraničí. Úroveň je pěkná, letos se nám přihlásili i čerství laureáti vícekolových klavírních soutěží, jako je smetanovská v Plzni nebo Van Cliburn v Dallasu.

Jak kurzy vypadají? Jako klasické lekce, nebo jde i o vystoupení pedagogů?

Samozřejmě obě formy. Koncert pedagogů už byl v aule Hudební fakulty JAMU. Hrál jsem Janáčkovu Sonátu a Chopinovo Nokturno c moll, ostatní kolegové přidali další krásné skladby s velkým úspěchem. Aula byla zcela plná a mezi mladými nechyběly ani starší ročníky, mnohdy věrní návštěvníci koncertů JAMU. Jsme rádi, že máme jako škola nejen své studenty, ale po celý rok i své stálé publikum. Kurzy trvají deset dní a téměř každý večer hrají účastníci v aule na svých koncertech, z nichž také dostávají záznam. Těžištěm je práce s účastníky v otevřených klavírních lekcích. Ti, kteří zrovna nehrají, mohou výuku poslouchat, čímž se lze naučit někdy i víc než na vlastní lekci. Pro nás pedagogy je to pestré, každý ze studentů je totiž úplně jiný typ a také repertoár mají různorodý. Zabýváme se především obsahem skladeb, jejich hudebním sdělením. Snažíme se vše pochopit hlavou i srdcem, pracujeme se zvukem i časem a samozřejmě řešíme nejen imaginární roviny, ale i to, jak věci technicky provést. Často se přitom ukazuje, že právě pochopení a vyjádření obsahu je tím hlavním klíčem ke správnému technickému uchopení skladby. Velkou pozornost samozřejmě věnujeme i kráse klavírního zvuku a je zajímavé, jak bývá krása pro řadu hudebníků prvořadá za všech okolností. Janáček se k tomu trefně vymezil: „Nemiluji hudbu jen proto, že to zní.“ A já ho beru vážně. Hudba je řeč. A teprve když interpret chápe, co říká, posluchač má šanci ji pochopit.

Foto: archiv J. Jiraského, M. Olbrzymek, Jiří Jelínek