„Přirozená muzikalita interpretů se uplatnila v plné kráse a hned na úvod připoutala k pozornému poslechu.“

„Hra Vojtěcha Jouzy zaujala zejména měkkostí a líbezností tónu, který celé interpretaci dodal intimní atmosféru.“

„Anglický roh díky Françaixovi vystupuje ze své typicky melancholicky-zasněné role, což už samo o sobě nese jistý komický prvek.“

Soubor Camerata 2018 Vojtěcha Jouzy, novější „hráč“ na tuzemské hudební scéně, připomněl v programu svého dalšího koncertu letošní jubilea Gideona Kleina a Bohuslava Martinů, kontrastně zařadil Mozarta a skončil Kvartetem s anglickým rohem od Jeana Françaixe. Pondělní program klasik moderní francouzské hudby celkově odlehčil a podpořil jeho „jarní“ vyznění.

Některé koncerty lákají publikum na známá jména interpretů, jiné na slavné autory, náročná díla v dramaturgii, případně na neobvyklá spojení poslechu hudby s dalšími požitky. To, co je ale podstatou hudební interpretace a návštěvy koncertu, se na propagační tiskoviny těžko zaznamenává; dle mého názoru je to kvalita přenosu hudebního sdělení autora z notového záznamu skrze interpreta do uší a především srdcí posluchačů. Tímto sdělením jsou pro mě niterné emoce. V procesu jejich předávání samozřejmě hraje roli technická úroveň a interpretační umění hudebníků, ale ne vždy je slavné jméno zárukou toho nejintenzivnějšího zážitku. Návštěva každého koncertu je tedy tak trochu loterií v tom, jak konkrétní program a jeho interpretace dokáže posluchače oslovit.

Hobojista a dirigent Vojtěch Jouza v loňském roce založil soubor Camerata 2018 a zjevně se s ním rozhodl vědomě vydat právě výše nastíněným směrem, tedy zaměřit se na intenzitu a kvalitu hudebního sdělení, a to jak výběrem působivého repertoáru, tak i jeho citlivou interpretací. Koncerty souboru vytvářejí jakousi volnou řadu s koncerty dalších těles, která Vojtěch Jouza vede. Jsou jimi Pražský barokní soubor, Komorní orchestr Vladimíra Sommera, komorní sbor En Arché a Česká píseň Plzeň. Na některých projektech se pak jednotlivé soubory podílejí i společně.

Samotná Camerata 2018 je víceméně volným uskupením, jehož zakládajícími členy jsou právě Vojtěch Jouza a houslistka Anna Sommerová a jehož složení se proměňuje dle obsazení jednotlivých čísel daného programu. „Jarní koncert“, který se uskutečnil v neděli 17. 3. v Sále Martinů Lichtenštějnského paláce, tak vedle zmíněných interpretů představil ještě violisty Anežku Ferencovou a Radima Sedmidubského a violoncellistu Petra Malíška.

Program otevřelo Trio pro smyčcové nástroje Gideona Kleina, skladatelovo poslední dílo zkomponované krátce před jeho transportem z Terezína do Osvětimi. V Kleinově hudbě je zjevná jak inspirace jeho oblíbeným autorem Leošem Janáčkem, tak folklórem. Díky tomu dostává v triu prostor interpretační spontaneita a přirozená muzikalita interpretů. Ta se v projevu Anny Sommerové, Anežky Ferencové a Petra Malíška uplatnila v plné kráse a hned na úvod připoutala k pozornému poslechu. Hráči zaujali také svojí lidskou souhrou a přirozenou komunikací na pódiu.

Z repertoáru 20. století, na který se Camerata 2018 především zaměřuje, vybočilo pouze druhé číslo koncertu, tedy Kvintet c moll pro hoboj, housle, dvě violy a violoncello KV 406 Wolfganga Amadea Mozarta. Ovšem ne tak úplně. Verze s hobojem je úpravou původního Mozartova Kvintetu pro smyčce, kterou vytvořil slavný švýcarský hobojista Heinz Holliger. Přestože byl Mozartův kvintet záměrným dramaturgickým kontrastem a možná i trochu lákadlem pro tradičněji laděné obecenstvo, do programového celku zapadl velice organicky a naopak i vedle podstatně mladších děl působil velmi moderně. Jeho temnější výraz neodpovídá mozartovské lehkosti a hravosti, jak ji publikum často očekává, ale je blíže spíš hudební řeči Ludwiga van Beethovena. V kvintetu se uplatnili společně všichni interpreti večera, především pak jeho dramaturg a umělecký vedoucí, hobojista Vojtěch Jouza. Jeho hra zaujala zejména měkkostí a líbezností tónu, který celé interpretaci dodal intimní atmosféru. Místy byl však možná až příliš jemný v kombinaci s mohutnějším smyčcovým zvukem zbytku ansámblu. Holligerova úprava působí tak trochu dojmem hobojového koncertu, a tak má posluchač potřebu hoboj plně sledovat v celé skladbě, což se v tomto provedení někdy nedařilo. Celek ovšem působil jednoznačně pozitivním dojmem a vytvořil skutečný zlatý řez programu.

Po přestávce dostal prostor Bohuslav Martinů, rovněž ve skladbě spíše neobvyklého složení, kterou byly Tři madrigaly (Duo č. 1) pro housle a violu H 313. Martinů je složil v době, kdy se zotavoval z těžkého úrazu a mohl tudíž komponovat jen komorní hudbu. Snad i díky tomu se snažil možností těchto dvou nástrojů využít maximálně a vytvořil tak zvukově bohaté dílo, které si místy nezadá s jeho symfonickou tvorbou. Interpretace a souhra Anny Sommerové a Anežky Ferencové pak rozhodně podpořila závažnost skladby. Obdivuhodná byla zejména až houslová jistota a přesvědčivost violistky.

Závěrečný Jean Françaix program koncertu celkově odlehčil a podpořil jeho „jarní“ vyznění. Françaixův Kvartet pro anglický roh, housle, violu a violoncello obsahuje typickou estetiku tohoto francouzského skladatele, která se inspiruje lehčími žánry, jako je ragtime či jazz, a využívá neobvyklé zvukové barvy zvolených nástrojů. O ty se zde postaral především právě anglický roh, který díky Françaixovi vystupuje ze své typicky melancholicky-zasněné role, což už samo o sobě nese jistý komický prvek. Posluchačská přístupnost závěrečného čísla však neubrala nic na jeho interpretační náročnosti. Anglický roh v rukou Vojtěcha Jouzy působil samozřejmě a lehce, byť v celkové souhře souboru mohlo být ještě o něco více jistoty a nadhledu.

Camerata 2018 na svém Jarním koncertě nabídla skvělou dramaturgii, která v rámci večera vytvořila kompaktní oblouk. Kvalitní interpretace pak posluchače zcela vtáhla a nabídla mu širokou paletu emocí odpovídající zvolenému repertoáru. Obojí rozhodně stojí za to dále rozvíjet.

Foto: Ondřej Melecký.