V měsíci srpnu odešly dvě významné sopranistky. Nejprve dvanáctého zemřela Švédka Berit Lindholm a patnáctého její slavnější kolegyně Italka Renata Scotto. Berit Lindholm zemřela ve věku nedožitých 89 let, Renata Scotto své 89. narozeniny přežila o necelý půlrok. Zalistujme nejdříve v jejich životopisech.

Berit Lindholm (*18. října 1934, Stockholm) nejprve vystudovala na učitelku na základní škole. Teprve potom studovala na Královské švédské operní škole ve Stockholmu a v květnu 1963 debutovala ve stockholmské opeře jako Hraběnka v Mozartově Figarově svatbě. Zpívala tam až do roku 1972, např. Aidu, Tosku nebo Leonoru ve Fideliovi, poprvé zde interpretovala i Wagnera, a sice Alžbětu v Tannhäuseru. Rozhodující pro ni bylo setkání se slavnou, o šestnáct let starší krajankou Birgit Nilsson, vedle jejíž Elektry zpívala Chrysothemis. Nilsson ji doporučila do Vídně, kde s úspěchem začala hostovat, zpívala pak i v Londýně, Mnichově, později v Barceloně, Paříži, Amsterdamu a v mnoha dalších evropských i zámořských divadlech. Stala se především vyhledávanou wagnerovskou pěvkyní, v repertoáru měla Brünnhildu z Prstenu Nibelungova, Isoldu, Kundry, Elsu i Ortrud a další role, zpívala také Barvířku v Straussově Ženě bez stínu, Salome i všechny tři velké ženské role v Elektře, v repertoáru měla i Cassandru v Berliozových Trojanech, Tosku i Turandot a Abigaille, Amélii (Maškarní ples) i Aidu.

Renata Scotto (*24. února 1934, Savona) studovala zpěv nejprve u Emilia Ghirardiniho a v roce 1952 vyhrála v Miláně pěveckou soutěž jako nádherný soprano leggiero s úžasnými koloraturami. Debutovala o Vánocích v roce 1952 v rodné Savoně jako Violetta, která se stala jednou z jejích nejčastěji interpretovaných rolí. Již v roce 1953 zpívala v milánském Teatro Nuovo opět Violettu. V následujícím roce debutovala ve slavné La Scale v opeře La Wally Alfreda Catalaniho po boku Renaty Tebaldi a Maria del Monaca kalhotkovou rolí Waltera. Dirigoval Carlo Maria Giulini. Rozhodující v její kariéře byl záskok za Marii Callas na festivalu v Edinburgu v roce 1957 a když v roce 1965 Callas ukončila svou kariéru, stala se vedle Renaty Tebaldi a o rok mladší Mirelly Freni jednou z nejvyhledávanějších operních primadon italského repertoáru. Nejprve se věnovala belcantovému repertoáru a operám Giuseppa Verdiho, velké úspěchy pak slavila především v operách Giacoma Pucciniho a veristických skladatelů, např. v titulní roli Adriany Lecouvreur ve stejnojmenné opeře Francesca Ciley.

V závěru kariéry, kterou pevkyně ukončila v roce 2002, už její zpěv nebyl ideální. Předčasně opustila (jako mnoho jiných) svůj belcantový obor a začal zpívat role příliš dramatické, ve kterých se mnohokrát uchýlila k forsírování (zejména v silné dynamice a ve vysokých tónech) a až – nebojme se to říci – k řvaní. Tak o ní hovořila např. slavná italská sopranistka Lina Pagliughi (1907–1980): „Dnes už není žádný soprano leggiero – a pokud je, neslyšela jsem ho. To byla jednou Renata Scotto, zpívala kouzelně, ale nyní, po všech svých těžkých partiích, řve – ó Bože, jak ona řve.“ Samozřejmě na tom mají vinu tehdejší dirigenti, režiséři i ředitelé, ostatně totéž se děje i dnes (bohužel jsem neslyšel, že by šéf, který takto zruinuje zpěvačku – nebo i zpěváka – byl za to potrestán; vždy to odnese ten zpěvák, který neumí na určité role říci NE). První, kdo poznal, že Scotto nezpívá dobře, byl její jevištní partner španělský tenorista Alfredo Kraus, kterého si nesmírně vážila a který ji dovedl ke své učitelce zpěvu Mercedes Llopart, která s ní začala pracovat na vokalízách a na pěvecké technice. Možná jí tím zachránila její pěveckou kariéru. Studovala s ní Norinu a Adinu, Scotto začala zpívat také Micaëlu a Sophii (Werther), Pucciniho Manon vyměnila za Massenetovu.

Scotto se následně úspěšně věnovala operní režii (na přelomu 20. a 21. století nastudovala asi patnáct operních inscenací) a stala se i vyhledávanou učitelkou zpěvu a pořádala mnoho mistrovských kurzů.

Divadlem, které se stalo klíčovým působištěm Berit Lindholm, byl Festspielhaus v Bayreuthu, kde debutovala v roli Venuše v šesti představeních Tannhäusera v létě roku 1969 (jedno představení je živě zaznamenané). V Bayurethu zpívala každý rok (s výjimkou roku 1972) až do roku 1973. Debutující Venuši si už v Bayreuthu nezopakovala, ani neměla příležitost zpívat zde jiné wagnerovské role svého repertoáru, „pouze“ zpívala všechny tři Brünnhildy v tetralogii a Třetí sudičku v Soumraku bohů.

Pro Renatu Scotto se podobnou scénou stala Metropolitní opera v New Yorku, kde Berit Linholm zpívala pouze v roce 1975 dvakrát Brünnhildu ve Wagnerově tetralogii (jednou pod taktovkou Herberta von Karajana, podruhé Sixtena Ehrlinga). To Renata Scotto tam měla více příležitostí. V newyorské Metropolitní opeře debutovala 13. října 1965 jako Cio-Cio-San v Madame Butterfly (její životní role?) a stejnou partií se s MET rozloučila po dlouhých dvaadvaceti letech 17. ledna 1987 po boku Petra Dvorského.

Repertoár Renaty Scotto v MET byl neobyčejně rozsáhlý. Za všechny role jmenujme Violettu, Gildu, Leonoru (Trubadúr), Desdemonu, Alžbětu, Luisu Miller, Lady Macbeth, Aminu (Náměsíčná), Normu, Markétu, Mimi, Musettu, sopránové role v Pucciniho Triptychu (zpívala je v pořadí, jak je Puccini napsal), Manon Lescaut, Tosku a Francescu da Rimini. Renata Scotto byla na jevišti nesmírně přesvědčivá a výrazová pěvkyně a vzdor některým technickým nedostatkům si jako velká diva publikum získala a měla celou řadu bezmezných obdivovatelů.

Diskografie Berit Lindholm je, bohužel, velice malá. Nemýlím-li se, ve studiu pořídila pouze tři role: Helmwigu v Soltiho nahrávce Wagnerova Prstenu Nibelungova, Cassandru v nahrávce Colina Davise Berliozových Trojanů a v opeře švédského skladatele Ivara Hallströma Nevěsta krále hor nazpívala roli Královny hor. Naštěstí existuje celá řada záznamů jejích představení, bohužel ne vždy v odpovídající kvalitě. Firma Bluebell of Sweden vydala její operní recitál s áriemi z oper Euryanthe, Fidelio, Turandot, Tannhäuser, Lohengrin, Walküre, Siegfried a Götterdämmerung.

Diskografie Renaty Scotto je rozhodně větší, i když na začátku své kariéry, kdy vynikala právě v belcantovém oboru, renomovaná firma Decca nahrávala především s Tebaldi a Sutherland, firma EMI pak zase s Freni nebo Caballé, takže Scotto neměla vstup do gramofonových studií snadný. Některé své slavné role pak mohla ale nahrát i dvakrát (Bohéma, Gilda, Violetta, Butterfly). Dvě různé nahrávky téže role často dokumentují, jak významnou roli v kariéře Renaty Scotto hráli dirigenti. Např. Mutiho nahrávka La Traviaty z roku 1980 je daleko dynamicky vypointovanější a pěvecky i výrazově přesvědčivější, než starší pod Antoninem Vottem z roku 1962. Ve studiu nazpívala také Desdemonu, Liu, Normu, Toscu, Maddalenu di Coigni v Andreovi Chénierovi, Adrianu Lecouvreur a další role. Její interpretační umění je zachyceno také na mnoha videozáznamech, např. již z roku 1967 je snímek její Adiny z Nápoje lásky ve Florencii, z dob jejího působení v MET existuje celá řada záznamů, dokumentujících velikost jejího představitelského umění (Mimi, Musetta, Manon Lescaut, Desdemona, Luisa Miller nebo Francesca da Rimini). Autor tohoto článku považuje za zdařilé a přesvědčivé především audionahrávky Tosky, Adriany Lecouvreur a Andrey Chéniera (všechny s Jamesem Levinem) a recitál z italských oper, sestavený firmou Sony. V neposlední řadě jsou zajímavé videozáznamy jejích představeních, protože zachytily i její herecké umění. Byla to jedna z nejlépe hrajících operních pěvkyň.

Berit Lindholm i Renata Scotto ukončily nejen svou pěveckou kariéru, ale již i svou pozemskou pouť. Věřím, že se na jejich umění a vše, co pro operu udělaly, nezapomene.

Foto: Facebook / Fanstránky, Youtube, Facebook / Metropolitní opera N.Y.