„Pivní oratorium vzdává hudbou poctu pivu – a stejně tak českému kulturnímu fenoménu pití piva.“

„Bachova Kávová kantáta je v adorování porcelánových hrníčků proti Kučerovu halasnému unisonu mužského sboru opravdu bezzubá.“

„V klíčovém sborovém hitu se Kučerovi podařilo zahrát na stejnou strunu jako Bedřichu Smetanovi v Prodané nevěstě.“

Pražští symfonikové uvedli Pivní oratorium Jana Kučery. Rozměrné, posluchačky mimořádně vděčné a vpravdě vlastenecké dílo ve čtvrtek večer v Obecním domě zaznělo za autorova řízení a vyvolalo sérii spontánních reakcí. Skladba měla po Pardubicích a Karlových Varech pražskou premiéru. Možná by přesnější název měl znít Kantáta o pivu, ale každý musí uznat, že by to vypadalo moc akademicky. A akademická, odtažitá, škarohlídská, elitářská, snobská nebo upjatá Kučerova kompozice ani trochu není. Ostatně, to platí o všem, co v hudbě dělá.

Hudební chameleon Jan Kučera, skladatel, aranžér, pianista a dirigent pohybující se s jistotou v hraničních pásmech mnoha žánrů, se myšlenkou vzdát hudbou poctu pivu – a stejně tak českému kulturnímu fenoménu pití piva – zaobíral delší dobu. Nechával zrát námět a způsob jeho uchopení, zvažoval vhodný přístup a odpovídající poetiku, sbíral texty. Výsledek stojí za to. Téma je originální. Existuje vůbec něco podobného, věnovaného za použití uměleckých prostředků ze vznešené sféry vokálně-instrumentální hudby tak profánní věci, jako je pití… – kromě Bachovy Kantáty o kávě…? Ta je však ve své téměř rokokové ušlechtilosti a v adorování porcelánových hrníčků opravdu bezzubá proti Kučerovu halasnému unisonu mužského sboru a proti jeho vytrubování a bubnování.

Hudební ztvárnění je zábavné a originální – pohybuje se střídavě kolem lidových písniček, operety a dechovky, oslavných sborů, mozartovského klasicismu a jakoby posvátných chorálů… Spojuje nízké s vysokým, prózu s poezií, starobylé s novým, jednoduché s monumentálním. Pobaveně napodobuje styly a žánry, střídá je s vlastní invencí. Kučera používá velkolepé prostředky, ale s takovým vkusem, že se mu daří dojmout a bavit. – A nezakrytě krouží kolem tonálních center.

Poselství vážně-nevážné kompozice je jasné. Řečeno slovy Tadeáše Hájka z Hájku „…pivo je nápoj každému věku i pohlaví velmi užitečný, což je víno sotva…“ Sděluje se to s nadhledem, chytře, vkusně, bez obhroublostí, s užitím různých textů, z nichž ani jeden však není třeba brát smrtelně vážně. Jeden je postřehem o tom, že „…české pivo nápoj jest i také zdravý…“. Jiný si všímá žen, které „…muži svému ani pár litrů piva nepřejí…“, další podotýká, že pivo „…není nepohodlné nervům.“ Jistý mnich v 16. století ovšem napsal: „Lid v Čechách je hrubé plemeno a rád požírá jídel hodně kořeněných. Bohatší Čechové jsou ponejvíc jak epikurejci tlustí, že musejí převislý břich nosit v páskách, jež jsou upevněny u krku.“ Nic lichotivého. Ale asi nejpregnantněji to vyjádřil Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic: „Obyvatelstvo Prahy břichu slouží a nad jídlo a pití neznajíc ničehož na světě žádoucnějšího, střídmost se za hřích pokládá. Za opilství málo se stydí. Když se pak již sežerou, žádného sobě nic neváží, modlitby svaté ani víry neumějí.“

Jan Kučera vypracoval partituru pro efektně užitý orchestr s bicími a varhanami, se sóly a s mužským sborem. Nebojí se míst, v nichž zaznívají jakoby až anglosaské chorály, nebrání se tomu, aby jeho hudba zněla chvíli téměř vánočně a za chvíli zase jinak, opravdu chytlavě, v rytmicky nakažlivém skandování písňového textu, kdy sboristům pomáhal i tympánista, užívající si v kontrapunktu s nimi vrcholy svého vypointovaného partu… Prostor, který dal autor sólovému barytonu, využil Boris Prýgl pěvecky velkorysým, znělým a mužným způsobem hodným úcty. Členové Pražského filharmonického a Kühnova smíšeného sboru opakovaně přidávali potřebný mužský element, aniž by hudba sklouzla k prvoplánovosti. Sopranistka Barbora Řeřichová zazpívala recept na pivní polévku od Magdaleny Dobromily Rettigové, odlehčeně traktovaný, neoklasicky rozverný; nebylo jí však moc rozumět.

Neopakovatelnou příchuť dodal provedení herec Jiří Lábus, přednášející na způsob melodramu různorodé výňatky ze zmiňovaných literárních děl se směsicí nadsázky, lehké ironie, naivnosti, opravdovosti a moudrosti. Před závěrem se dostává prostoru i modernímu klasikovi – Bohumilu Hrabalovi a jeho přemítání nad tím, jak by chtěl mít dceru, která by se narodila z pivní pěny… nebo by ji aspoň pokřtil pivem a první rok ji koupal jen v pivě…

V klíčovém sborovém hitu (ale vlastně v celém díle) se Kučerovi podařilo zahrát na stejnou strunu jako Bedřichu Smetanovi v Prodané nevěstě ve sborové scéně o pivečku, které je nebeským darem. Pivo je asi opravu náš národní nápoj. Během doby, kdy skladba zní, je dost času uvědomit si, že se v ní krásně vidíme jako v zrcadle.

První polovinu koncertu tvořily dvě případně vybrané skladby. Předehra Gambrinus od Otmara Máchy, traktovaná jako příjemně se poslouchající filmová hudba, a suita z baletu Bacchus a Ariadna od Alberta Roussela, pěkně vymodelovaná a vygradovaná. Dirigent inspiroval Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK k jistému a sehranému projevu.

Kde se pivo vaří, tam se dobře daří, zpívá se v písničce, kterou Kučera velkorysým způsobem aranžoval pro sbor a orchestr a použil ten večer jako opulentně efektní přídavek. Definitivně proměnil Smetanovu síň na úplně jiný sál; rozpohyboval sbor, uvolnil hráče a nechal tleskat a zpívat publikum. Málokomu by tohle prošlo. Bezprostředně po Pivním oratoriu (respektive Kantátě o českém pivu) bylo ale náhle všechno možné. Podobně spontánní reakce publika zase hned tak vidět nebudou… Nic proti Dmitriji Šostakovičovi, Miloslavu Kabeláčovi, Arvo Pärtovi či Kaije Saariaho… Naopak. Ale i takováto hudba je občas potřeba.

Foto: Jan Slavík