„Projevoval se jako upřímný, až naivně nekritický obdivovatel Richarda Wagnera.“

„Paradoxně proti němu vystupovali však i Wagnerovi příznivci, protože nekomponoval programní hudbu nebo dokonce hudební dramata jako on.“

„Brukner vyvrátil Wagnerův názor, že Beethovenem je symfonická tvorba vyčerpána a uzavřena.“

Anton Bruckner a Bedřich Smetana se určitě nikdy nepotkali a každý psal úplně jinou hudbu, ale přesto je dvě věci spojují. Oba mají letos dvousté výročí. Smetana se roku 1824 narodil 2. března, Bruckner 4. září. A oba měli co do činění s Wagnerovým vlivem. Českého skladatele k němu, poměrně neprávem, někteří jeho současníci vztahovali. Rakouský varhaník a skladatel se k němu vztahoval a s obdivem naopak hlásil sám.

Zázemím Antona Brucknera, narozeného před dvěma sty lety, 4. září 1824, v obci Ansfelden, která je dnes předměstím hornorakouského Lince, byla služba varhaníka. Nejprve v augustiniánském klášteře Sankt Florian u Lince, kde byl v dětství vokalistou, a posléze v lineckém katolickém dómu. Silným podnětem ke komponování se pro něj stalo seznámení s Wagnerovou novátorskou operou Tristan a Isolda i osobně s jejím tvůrcem při premiéře díla v roce 1865 v Mnichově.

Současníci o Brucknerovi hovořívali jako o géniovi a prosťáčkovi zároveň. Vzhledem k Richardu Wagnerovi se projevoval jako upřímný, až naivně nekritický obdivovatel. Když se v roce 1868 dostal jako učitel kontrapunktu na vídeňskou konzervatoř, slyšel proto často kritiku na svou adresu ze strany tamních vyhraněných antiwagneriánů, zaštiťujících se hlavně Brahmsovou tvorbou. Ale paradoxně proti němu vystupovali i Wagnerovi příznivci, protože nekomponoval programní hudbu nebo dokonce hudební dramata jako on, ale psal tradiční čtyřvěté symfonie a uznával Beethovena… Na operách – i těch Wagnerových – Brucknera totiž zajímala vlastně hlavně hudba, ne děj.

Jeho odkaz je širší, jsou v něm zastoupeny i chrámové skladby, zejména několik mší a motet, Magnificat, dvě requiem, žalmy, desítky hymnů, antifon, ofertorií a litanií a velké oslavné Te Deum… Z jeho chrámové hudby vyzařuje hluboká zbožnost. Skladby se vyznačují souladem se zhudebněným textem a dotýkají se myšlenek, které přesahují banality pozemského života. Avšak podstatnou pozici – i ve vnímání hudbymilovné veřejnosti – zaujímají v Brucknerově tvorbě přece jen symfonie: harmonicky bohaté, silně polyfonní, vrstevnatě rozvíjené a výrazně dlouhé. Přinášejí velký zvuk, obrovité koncepce, velební přírody i mystické nálady, strmé kontrasty, vroucnost i velkolepé gradace, patetická gesta a skutečné apoteózy, pootevírají pohled do vesmíru. Číslovaných jich je devět a znějí samozřejmě trochu wagnerovsky.

Vedle Beethovena se stal Bruckner největším symfonikem devatenáctého století. Jeho hudba propojuje romantický patos s barokní monumentalitou a s jadrnými lidovými intonacemi. Předkládá posluchačům velebné hymny o lidských touhách a ideálech a o přírodě. Bezděky tak vyvrací Wagnerův názor, že Beethovenem je symfonická tvorba vyčerpána a uzavřena.

Třetí symfonii, umělecky průlomovou, věnoval Richardu Wagnerovi. Pracoval na ní v roce 1873, revidoval ji roku 1877, ale premiéra, kterou sám, a asi ne dobře, ve Vídni dirigoval, byla debaklem. Brucknerův velký kritik, Brahmsův a Dvořákův zastánce Eduard Hanslick, tehdy jedovatě napsal, že autorův poetický záměr není jasný – že jeho vizí asi bylo spřátelení Beethovenovy Deváté symfonie s Wagnerovými valkýrami, končící ovšem ušlapáním pod jejich kopyty… I proto se k skladatel k symfonii stále vracel, až do roku 1889. Existuje snad až šest verzí… Dnes víme, že se v ní snoubí kreativita s dosažením schopnosti budovat monumentální symfonickou stavbu a že se v ní poprvé výrazně objevují typické znaky jeho pozdějších symfonií, zejména cyklické propojení všech vět a ve finále závěrečná apoteóza. Že je to poprvé, co se zde projevuje, slovy Hanse-Joachima Hinrichsena, „skutečný a úplný Bruckner“.

První verzi symfonie dopsal v Mariánských Lázních, kam přijel 6. srpna 1873. Bydlel v hostinci Weises Rössel, v objektu známém po roce 1945 ještě několik let jako hostinec Černý kůň, v padesátých letech však nenávratně strženém. Rozpracovanou partituru dokončil 31. srpna a začátkem září potom odjel za Richardem Wagnerem do Bayreuthu, aby mu dílo věnoval. V Mariánských Lázních už současně začal skicovat Čtvrtou symfonii.

Ta se později stala Brucknerovou nejpopulárnější skladbou. I skladatelem samotným byla nazývána Romantická. Vznikla v roce 1874, ale i k ní se vracel ještě řadu dalších let. Prvního provedení se ve Vídni ujal Hans Richter teprve v únoru 1881, potom znovu roku 1888. Česká premiéra se uskutečnila v Brně v dubnu 1893. Tématy laděnými baladicky, lovecky i hymnicky dílo zdařile tónomalebně vyjadřuje přírodní romantiku, až k hrdinskému finále.

Dramatik a literát G. B. Shaw, známý rovněž jako hudební kritik, vydal v Británii v roce 1898, dva roky po Brucknerově smrti, knížku Dokonalý wagnerián – The Perfect Wagnerit: A Commentary on the Niblung’s Ring. I když tohoto skladatele neměl na mysli, protože v ní uvažoval o tom, jak vnímat Wagnerovu operní tetralogii, sousloví „dokonalý wagnerián“, a nebo asi ještě lépe „opravdový wagnerián“, se na Brucknera přesně hodí.

Byl typem člověka, který se celoživotně podceňuje. Svá díla z přemíry sebekritičnosti i kvůli podnětům od přátel přepracovával. U symfonií existuje proto řada verzí. Opravdového uznání jako skladateli se mu dostalo až po premiéře sedmé z nich v lipském Gewandhausu. Bylo mu v tom roce šedesát… I do tohoto kompaktního díla s velkým melodickým rozletem, s temperamentním scherzem a mohutným finále, dostal Bruckner „wagnerovské“ téma: během jejího komponování v roce 1883 jeho idol, „mistr mistrů“, zemřel. Zapracoval proto do závěru lyrické druhé věty zvuk wagnerovských tub, nástrojů zkonstruovaných pro Prsten Nibelungův.

Anton Bruckner proslul ovšem také jako vynikající varhaník. Například v roce 1871 měl šest recitálů v Londýně, kde hrál na nové varhany v Royal Albert Hall a v Crystal Palace. A v roce 1884, rok po Smetanově smrti, kolaudoval nové varhany v pražském Rudolfinu.

Foto: Wikipedia / Ferry Bératon / volné dílo, Wikipedia / C.Stadler/Bwag / CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/), Wikipedia / Franz Hanfstaengl / volné dílo, Wikipedia / Johann Poppel / volné dílo, Wikipedia / a. n. / volné dílo, Wikipedia/ Otto Böhler / volné dílo Wikipedia - CC BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/)