„I tento koncert Smetanova tria byl vyváženě postavený, interpretačně vyrovnaný, hojně navštívený a náležitě oceněný.“

„Arenskij? Máme asi sklon tento okruh autorů trochu podceňovat.“

„Soubor působí i po další změně u houslového pultu pevně, semknutě a sehraně.“

Smetanovo trio hraje už devět měsíců v obsazení z jedné třetiny obměněném. S pianistkou Jitkou Čechovou a s violoncellistou Janem Páleníčkem vystupuje houslista Radim Kresta. Soudě podle jejich pondělního koncertu pro Český spolek pro komorní hudbu, fungují dohromady velmi pěkně, dobře. 

Koncert nesl neuvěřitelné pořadové číslo 2600. „Český spolek pro komorní hudbu,“ citováno z jeho materiálů, „je jednou z nejstarších a nejrenomovanějších hudebních institucí u nás. Vznikl na podporu koncertní činnosti mladého Českého kvarteta a jeho zahajovací koncert se uskutečnil v Rudolfinu 10. října 1894. V kulturním životě Prahy i celé republiky zaujímá tato instituce nepřehlédnutelné místo. Na komorních večerech ve Dvořákově a Sukově síni Rudolfina i v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce se vždy schází citlivé, vnímavé a poučené publikum.“ Ano, i tento koncert Smetanova tria byl vyváženě postavený, interpretačně vyrovnaný, hojně navštívený a náležitě oceněný.

Jasným favoritem a vrcholem večera bylo Klavírní trio č. 1 od Antona Arenského, petrohradského žáka Nikolaje Rimského-Korsakova a později pedagoga na moskevské konzervatoři – učitele skladby, vícehlasu a instrumentace. Nepříliš známého, nepříliš – alespoň u nás – hraného. Máme asi sklon tento okruh autorů trochu podceňovat. Zdají se být více méně druhořadí, spíše eklektičtí a v podstatě nezajímaví. Na druhou stranu – Arenskij obdivoval západní hudbou hodně ovlivněného Antona Rubinštejna, velmi zaujal Čajkovského a byl mezi učiteli Sergeje Rachmaninova, Alexandra Skrjabina nebo Rejngolda Glièra. Působil jako sbormistr Ruského pěveckého sdružení a po návratu do Petrohradu byl několik let sbormistrem Carského dvorního pěveckého sboru a tím pádem i šéfem orchestru, sálu a učiliště – než předčasně zemřel. Takže o osobnost úplně „mimo“ nejde…! Jeho trio se moc dobře poslouchá. Plyne v souvislém toku, nejprve v hladkých výměnách mezi houslemi a violoncellem nad svižným klavírním partem. Druhá věta dává klavíru ve vyšším rejstříku rychlou perlivost a smyčcové nástroje přesouvá do polohy skákavých smyků a pizzicat, to znamená virtuózní hravosti a efektnosti. Možná tu až příliš rázně zaznívaly některé dílčí akcenty, ale celkově se potřebnou lehkost Smetanovu triu podařilo vystihnout. Třetí věta s názvem Elegia, v pomalém tempu Adagia, vyzněla – jak měla – jako opravdový zpěv, žalozpěv. Skutečně sólový prostor tu má violoncello; ostatně dílo věnoval skladatel o něco dříve předtím zesnulému cellistovi Karlu Davydovovi, jedné z vůdčích osobností petrohradské hudební scény.

Brahmsovo Trio c moll op. 101 z roku 1886 vyznělo na koncertě přesně tak, jak si Brahmsovu hudbu představujeme, s pěknými unisony, se zdrženlivě plnými emocemi, ve finále až dychtivě, ale jinak v mnohém jemně a ztišeně. A od Bohuslava Martinů Smetanovo trio tentokrát nezvolilo vyprofilované a tématy hýřící Bergerettes, ale neoklasicky vyvážené, pravidelnější a uměřené – a možná ne hned tak chytlavé – Klavírní trio č. 2 z roku 1950.  

Radim Kresta je od roku 2011 pedagogem Pražské konzervatoře. Po několik let byl členem Taras Piano Trio, které se později rozšířilo na Klavírní kvarteto Josefa Suka. Kresta studoval na Konzervatoři v Brně a pak na AMU u Václava Snítila. Soukromě studoval mimo jiné i u Valerie Gradowa v Mannheimu a Emi Ohi Resnick v Amsterdamu. Ovlivnili ho také Václav Hudeček, Pinchas Zukerman, Felix Andreiewski a Semion Yaroschevic a na mistrovských kurzech komorní hry Jindřich Pazdera, Kvarteto Artemis a další. V soutěži Pražské jaro 1997 skončil s čestným uznáním. Sólově vystupoval s Komorním orchestrem Berg, s Pražským komorním orchestrem a s Komorním orchestrem Pavla Haase, u nichž byl nějakou dobou koncertním mistrem nebo uměleckým vedoucím.

Ve Smetanovu triu obecně převažuje robustnější projev, jehož nositelem je hlavně Josef Páleníček a jemuž se Jitka Čechová bez problému přizpůsobuje. Radim Kresta se do něj vejde také vhodně. Neznamená to ovšem, že by spolkovému koncertu chybělo cokoli z dalších výrazových poloh. Ve všech třech skladbách bylo přítomno plné spektrum muzikality, hlavních atributů patřících k ideálům komorní hry. Vše nasvědčovalo, že tomu tak bylo jak v případě let s Janou Novákovou, tak i potom s Jiřím Vodičkou. Radim Kresta přinejmenším nezavdal příčinu k ústupkům, zařadil se a vrůstá. Třebaže to soubor nedává na pódiu nijak okázale či přehnaně najevo, působí i po této další změně u houslového pultu pevně, semknutě a sehraně. A možná, že ku prospěchu věci dokonce trošku ubylo i té robustnosti.

Foto: Zdeněk Chrapek

Facebook X E-mail WhatsApp