„Snad nebudu mluvit pouze za sebe, pokud řeknu, že hvězdou večera se stala bicistka Kristýna Švihálková, energická a nadšená mladá umělkyně s obrovskou chutí tvořit hudbu z mnoha úhlů pohledu.“

„V případě violy jsem nabyla dojmu, že se hráčka možná zbytečně snaží tlumit zvuk svého instrumentu. Vůbec by nevadilo, kdyby se do některých tahů smyčcem více ponořila.“

„I přes zdánlivou jednoduchost se mladým umělkyním podařilo vnést do skladby hudebního ducha a pozvednout ji na uměleckou úroveň.“

Mladá krev aneb Hudba zblízka, tak zněl název čtvrtého abonentního koncertu v rámci komorního cyklu členů Orchestrální akademie Filharmonie Brno, jenž se konal ve středu 24. května v Besedním domě. Nápaditě zvolenou dramaturgii, která se soustředila převážně na soudobé kompozice, podtrhly výkony mladých umělců, povětšinou absolventů nebo studentů Janáčkovy akademie. Excelovala zejména mladá bicistka Kristýna Švihálková, která interpretovala vybrané skladby s obrovským nadšením a nebývalým zápalem. Koncert korunovala skladba neskromné hudební kvality určená čtyřem hliněným květináčům a hlasu.

Už samotná dramaturgie koncertu si zaslouží nemalou pochvalu. Nejstarší skladba zařazená do programu pochází z roku 1915 a pera impresionisty Clauda Debussyho. Další kompozice pak nebyly starší více než třicet osm let. A přitom, troufám si říci, každá skladba dokázala svou myšlenkou a stylem, ale také vstřícností „posluchatelnosti“, zaujmout pozornost návštěvníka. Ani by nevadilo, kdyby program skýtal ještě nějaký výstřední kousek navíc. A v neposlední řadě věřím, že jsme se všichni přítomní obohatili o pár nových skladatelským jmen a netradiční literaturu.

Autorem první skladby Tango virtuoso z roku 1991 je francouzský stále žijící skladatel, varhaník a improvizátor Thierry Escaich, jehož tvorba se pyšní stylem napříč hudebními obory. Na svém kontě má dokonce i jevištní díla. Krátkou, asi šestiminutovou skladbu původně pro saxofonový kvartet předvedli studenti JAMU a HAMU Věra Drápelová, Jana Krejčí, Matěj Veselka a Filip Pokorný v úpravě Florenta Héaua pro čtyři klarinety. Basklarinetista se ze začátku nemusel ostýchat odstartovat skladbu s větším zřetelem a důrazem, pro lepší orientaci. Následně si melodickou linii vzala do parády „sopranistka“, jejíž plynulé a táhlé legato barevně dokresloval „b“ klarinet, který ji v jedné z nadcházejících částí ve vedení vystřídal, nutno podotknout, že se sopranistka poté naprosto perfektně stáhla a prostor, přestože hrála běhy, přenechala právě své kolegyni. Basové sekci nezbývalo nic jiného, než obezřetně doprovázet muzikantské projevy tahounů melodie. Kompozici tvořilo několik nepatrně odlišných částí, které mohlo, dle mého vkusu, kvarteto někdy trochu více odlišit dynamicky a tempově nebo mezi nimi razantněji provést zlom. Respektive se hudebníci nemuseli bát popustit uzdu živelnosti, již by toto tango jistě sneslo ve veliké míře.

Snad nebudu mluvit pouze za sebe, pokud řeknu, že hvězdou večera se stala bicistka Kristýna Švihálková. Na první pohled, tedy spíše poslech, energická a nadšená mladá umělkyně s obrovskou chutí tvořit hudbu z mnoha úhlů pohledu, jak ostatně předvedla v druhé části programu, k níž se brzy dostaneme. Jako první nám předvedla neoimpresionistickou skladbu amerického skladatele Jacoba Druckmana odkazující se ke tvorbě Clauda Debussyho Reflections on the Nature of Water, jejíž šest částí s programními názvy směřuje „k různým kvalitám vody chápaným z hlediska smyslového či dojmového.“ Celá skladba se odehrávala převážně ve velice slabé dynamice, jen pár míst si vyžadovalo odvážnější mezzoforte či forte. Jednotlivé tóny, případně jejich shluky, se na element vody odkazovaly i zvukomalebně, ty samostatné na padající kapky, ty hromadné zas na jemné čeření vody, nebo naopak na její proudění. Doktorandka Janáčkovy akademie zvládla překonat několik zjevných interpretačních nástrah. Už jen to zůstat čtvrt hodiny koncentrovaný na silně barevně rozrůzněnou skladbu, kdy tvoří každý tón důležitou součást celku, není snadné. Navíc s požadavkem rozlišit charakterově a také dynamicky na první poslech velmi podobné části. A konečně do poslední sekundy doposlechnout každou frázi, aby myšlenka jako celek držela pohromadě. Neskutečně obtížný úkol pro každého interpreta. Avšak Kristýně Švihálkové to zcela zjevně nečinilo sebemenší potíže.

Se samotným Debussym a jeho Sonátou pro flétnu, violu a harfu inspirovanou Francií 18. století si zakoketovala tři děvčata – absolventka JAMU Aneta Herková, studentka akademie Valérie Chomaničová a absolventka brněnské konzervatoře Dominika Kvardová. Již po pár taktech autor prozradil své záměry o dosažení neobvyklých témbrových odstínů nástrojů v jejich vzájemném spojení. Působivý efekt se totiž podařilo vytvořit flétně a viole, která vplula do závěrečného tónu první fráze flétny a zcela nepovšimnutelně tak svou spoluhráčku vystřídala. Obdobná spojení následovala i v dalších úsecích skladby, v níž Debussy v žádném případě impresionistické rysy nezapře. Triu dominovaly především flétnové pasáže v precizním provedení Herkové. V případě violy jsem nabyla dojmu, že se hráčka možná zbytečně snaží tlumit zvuk svého instrumentu. Vůbec by nevadilo, kdyby se do některých tahů smyčcem více ponořila a dopřála tak posluchačům hutnějšího zvuku sametové violy. Naopak harfistka se pak vyjma spojení celého uskupení nesčetnými rozklady nebála vysvitnout během svých kratičkých sól.

Tuším, že největším zážitkem byla pro diváky skladba To the Earth amerického skladatele Frederica Rzewského z roku 1985, jež zhudebňuje jeden z třiatřiceti homérských eposů a která je určena čtyřem hliněným květináčům v ladění des1, f1, g1, h1 a zpěvu. Před samotným rozezněním netradičního instrumentu nás pohroužená interpretka seznámila nejen s kompozicí, ale i s kontextem jak těžko se shání takový „d“ květináč a pletací jehlice, kterými na něj měla hrát. Myslím, že tím publikum nejen upřímně pobavila, ale také zaujala a připravila na skladbu. Bicistku příroda navíc obdarovala velmi příjemným a jemným hlasem, takže když spustila recitaci, byla radost poslouchat tuto neobvyklou kombinaci. Domnívám se, že pro některé může být i spojení hry na květináče a recitace, potažmo zpěvu, oříškem. Nutno podotknout, že kompozice nebyla ochuzena o žádné hudební elementy, obsahovala jak proměnlivou dynamiku, nápaditý rytmus, jasné a srozumitelné fráze, tak i obrovské množství energie a muzikálního výrazu. Závěrem se bicistka vyřádila v poněkud virtuózní části, až se z toho jeden z květináčů převrátil.

Spolu s posledními tóny skladby To the Earth usedla za klavír Tamara Bláhová, studentka JAMU, aby odstartovala poslední skladbu večera, a sice minimalistické Soloduiveldans II pro klavír a marimbu Nizozemce Simeona ten Holta z roku 1986. K poměrně prosté klavírní paterně se přidala s její obdobnou variací marimba. Snad nejkomplikovanějším úkolem pro sólisty bylo se v řetězci několika málo not neztratit a po dobu patnácti minut ukočírovat motoriku a udržet rytmus. I přes zdánlivou jednoduchost se mladým umělkyním podařilo vnést do skladby hudebního ducha a pozvednout ji na uměleckou úroveň. Mladá, převážně brněnská krev tedy předvedla svůj značný potenciál zastoupit jednoho dne své předchůdce a chuť objevovat a tvořit. Nemusí se však ostýchat se ještě více a suverénněji projevit.

******

Foto: Dag Markl