„Jeho hru charakterizuje nevídaná uvolněnost, lehkost pohybu po manuálech i po pedálu, prstová technika i technika nohou, která neví nic o přehmatech nebo přešlapech.“

„Bezmála čtvrthodinové Preludium a fuga na BACH od Franze Liszta je monumentální záležitost. Vrchol recitálu.“

„V improvizacích dosahuje účinku, který zrychluje tep – a to ryze hudebními prostředky, ne vnějškově.“

Francouzský varhaník Olivier Latry je mág, kterému jen těžko hledat konkurenta. Jeho nedělní odpolední recitál na Bratislavských hudebních slavnostech se skladbami točícími se kolem Bachovy hudby a Bachova jména byl virtuózním gejzírem, plným záviděníhodné jistoty a muzikality, příkladem neuvěřitelné zručnosti, téměř tanečním vystoupením. Hrál celých osmdesát minut zpaměti a sám si registroval.

Mnohé o charakteru koncertu napověděl už způsob, jakým Latry s lehkostí a nenucenou ladností přehoupl nohy přes lavici před prvním číslem – a pak i před každým dalším, když si po potlesku a úkloně zase sedal a vracel se zpět ke hře. Varhanní stůl umístěný uprostřed jinak prázdného pódia Reduty, sálu Slovenské filharmonie, ho vystavil pozornosti šesti stovek posluchačů jako artistu nebo žongléra v cirkusové manéži. A jeho vystupování se takovému pocitu blíží. Latryho hru charakterizuje nevídaná uvolněnost končetin, naprostá lehkost pohybu po manuálech i po pedálu, prstová technika i technika nohou, která neví nic o těžkopádnosti, váhavosti nebo úporné snaze, ale ani o přehmatech nebo přešlapech. K tomu bez jakéhokoli znatelného úsilí nadhled nad formou a průběhem skladeb, jakoby intuitivní modelování polyfonie, gradací a celé tektoniky.

V Redutě fungovaly po vzniku Slovenské filharmonie, od poloviny minulého století, krnovské varhany. Současné lepší nové varhany rakouské firmy Rieger Orgelbau měly v sále inauguraci v roce 2012. Olivier Latry využil jejich dispozici a danosti v mnoha směrech, v řadě více méně předpokládaných kombinací, v poslední skladbě programu a v následné improvizaci v řadě dalších detailních a víc překvapivých odstínů.

Fantazie a fuga B dur Alexandera Pierra Françoise Boëlyho, naregistrovaná do výrazného zvuku, byla jako vstupní pětiminutovka možná až trochu zběžná, ale povrchnosti se varhaník dokázal i tak vyhnout. Pochod z Widorova Mementa Bach tvořil kontrast. Bachovu Fantazii a fugu g moll uvedl sólista v podobě podle Lisztovy klavírní verze původně varhanní skladby; umožnilo mu to nedržet se striktně barokní uměřenosti a využít i v tomto případě – zejména ve fantazii – plnější romantický zvuk a výraznější agogiku. Gigoutova árie ze Svatodušní kantáty, využívající výrazné sólové rejstříky, překvapila pocitově až rychlým tempem, ale možná, že by v pomalém působila sentimentálně – interpret asi věděl, co dělá. Allegro vivace z Viernovy Varhanní symfonie č. 1 prošumělo jemně, lehoučce a s vtipem, s krásnou pointou. Camille Saint-Saëns naopak dostal pro Preludium a fugu E dur masivní barvy a velkolepé kontury. Robert Schumann jako varhanní autor, to není nic obvyklého – a Fuga č. 5 na tóny BACH dostala ve výsledku v úhozu a artikulaci charakter téměř klavírního kusu. Bezmála čtvrthodinové Preludium a fuga na BACH od Franze Liszta je monumentální záležitostí. Vrchol recitálu: málokdy slýchaná jistota; ryze technicky, ale i stavebně a výrazově absolutní nadhled; sled odvážných zvukových řešení různých částí a ploch; nemilosrdně znovu a znovu exponované téma, ve zvuku paralelních oktáv v pedálu zaplňující prostor omračujícím zvukem; fascinující pódiový živý výkon, ano, zpaměti a bez pomoci s registrací.

Latryho projev se vyznačuje bravurními, efektními a bezchybnými tempy na horní hranici hratelnosti, i v nich však plnou a zřetelnou artikulací a čitelností. Tempy nikoli samoúčelnými. Patří spolu s prstovou technikou až pianistické brilance do arzenálu prostředků, které mu umožňují nejen strhující interpretaci repertoárových čísel, ale také jedinečně vyprofilovaný styl jeho improvizací. Dal do něj nahlédnout více než desetiminutovou volnou variační fantazií na slavnou francouzskou píseň La Vie en Rose. K jeho stylu patří postupné gradování, úkroky stranou a nové návraty i tiché epizody, ale především směřování k nervnímu stupňování strhujícího varhanního zvuku a k apoteóze. V takovém dlouho gradovaném postupu k vrcholům nechává Latry téma a jeho deriváty vyrůstat ze spleti mimořádně rychlých figurací a repetovaných zahuštěných souzvuků. Dosahuje v harmoniích moderního a ve výstavbě členitého, ale přesto ještě stále posluchačky usledovatelného osobitého zvuku a s ním účinku, který zrychluje tep – a to ryze hudebními prostředky, ne vnějškově.

Improvizace, v programu ohlášená, dokázala recitál ještě i po Lisztově B-A-C-H něčím korunovat…! A pak ještě dva přídavky: Pevně modelovaná a neúprosně vpřed letící Toccata z Gotické suity Leona Boëllmanna a pak úvodní část z Bachovy kantáty „Wir danken dir, Gott“, patrně v Duprého varhanní úpravě. Olivier Latry přijel, zahrál, ohromil a zvítězil. Koncert měl na chvíli vrátit naši pozornost k tragickému požáru pařížské katedrály Notre Dame, jejímž je Latry už přes třicet let titulárním varhaníkem. Nebyl čas smutnit. Recitál vyzařoval kontrolovanou, ale nesmírně silnou energii, dávající jasně najevo naději, že svět ani hudba tím ohněm neskončily.

Foto: Archiv festivalu