„Po herecké stránce propůjčila sopranistka Anna Netrebko Aidě krásu s rysy adekvátní exotičnosti a velkou vnitřní sílu. Zpívala famózně a sytě ve všech polohách, brilantně, s úžasnou lehkostí i krásnými legaty, s velkou škálou dynamiky a barev.“

„Hrdinný tenor Jorge de León disponoval sice věrohodností ztělesnění egyptského vojevůdce Radamese, jeho hlas byl objemný, plný síly i světlých výšek, ale při použití vibráta v hloubce tónomalby nebyla jeho technika zcela kultivovaná.“

„Proslulá lotyšská mezzosopranistka Elīna Garanča prodchnula Amneris, faraonovu dceru, niternou a gesty tlumenou vášní. Pěvecky a výrazově byla oslňující s úžasnými svítivými výškami a mnoha dynamickými nuancemi.“

Legendární inscenace Verdiho opery Aida proslulého francouzského režiséra Nicolase Joëla, která se hraje ve Vídeňské státní opeře již téměř čtyřicet let, byla v lednu obnovena a uvedena ve hvězdném obsazení hlavních rolí. Po boku slavných pěvkyň Anny Netrebko a Elīny Garanči zpívali Luca Salsi a Jonas Kaufmann, kterého při poslední z plánovaných lednových repríz zastoupil Jorge de León. Dirigent Nicola Luisotti nastudoval dílo s porozuměním pro styl skladatele.

Ve Vídeňské státní opeře má uvádění opery Aida úctyhodnou tradici, v tehdejší Dvorní opeře zazněla poprvé už tři roky po světové premiéře v Káhiře, kde se konala v roce 1871. Operu složil Giuseppe Verdi údajně na objednávku pro nové egyptské operní divadlo v Káhiře, které bylo otevřeno v roce 1869 u příležitosti oslav zahájení provozu Suezského průplavu. Okolnosti vzniku díla, které patří k nejvýznamnějším skvostům operní historie, však byly komplikované.

Když egyptský místokrál Ismail Pasha zahajoval v roce 1867 egyptskou expozici Universelle v Paříži, navštívil tehdy v Opeře Le Peletier i představení opery Don Carlos G. Verdiho. Skladatele posléze požádal, aby zkomponoval ódu pro slavnostní otevření Operního domu v Káhiře. Giuseppe Verdi však jeho nabídku odmítl. Vedení káhirské scény si zvolilo Verdiho operu Rigoletto, jejíž světová premiéra se sice uskutečnila 11. března 1851 už v Teatro La Fenice v Benátkách, ale pro zahájení sezony 1. listopadu 1869 v Káhiře byla velmi vhodná.

Slavnou dramatickou operu Aida o čtyřech dějstvích složil Giuseppe Verdi v letech 1870 až 1871. Při komponování vycházel inspirativně z námětu francouzského egyptologa Augusta Marietta. S ohledem na výslednou podobou libreta měl Giuseppe Verdi nejdříve po boku svého kolegu z dřívější spolupráce na opeře Don Carlos. Šlo o francouzského libretistu Camilla du Locle. V Egyptě však upřednostnili italštinu, a navíc také Giuseppe Verdi údajně zvažoval únorovou premiéru Aidy v roce 1872 v Teatro alla Scala. Manažer káhirské opery Paul Draneth ovšem úspěšně zasáhl, aby se premiéra opery uskutečnila v Egyptě. Giuseppe Verdi se posléze obrátil na svého vydavatele Giulia Ricordiho se zájmem, aby libreto napsal Antonio Ghislanzoni. Žádosti libretista následně vyhověl. Kostýmy a dekorace byly zhotoveny v Paříži. Operu hudebně nastudoval dirigent Giovanni Bottesini a světová premiéra se konala 24. prosince 1871 v Operním domě v Káhiře. Ve Dvorní opeře (současné Vídeňské státní opeře) se uskutečnila premiéra 29. dubna roku 1874. O rok později dirigoval dvě představení ve Vídni Giuseppe Verdi.

Příběh o zajaté etiopské princezně Aidě, do níž se zamiloval egyptský vojevůdce Radames, odehrávající se ve starém Egyptě, inscenoval francouzský režisér Nicolas Joël ve své kariéře poprvé v roce 1983 v Lyric Opera of Chicago, kde v obsazení zpívali titulní roli bulharská sopranistka Anna Tomova-Sintovová a Radamese italský tenorista Luciano Pavarotti. Zářného pěvce pozval režisér i do rakouské metropole ke své premiéře Verdiho opery Aida, která se uskutečnila záhy po americkém uvedení 30. dubna 1984. Titulní roli ztvárnila tehdy ve Vídeňské státní opeře italská sopranistka Maria Chiara. Ve svém pojetí vyzdvihl režisér témata cti, lásky, zrady a vlastenectví.

Hvězdné obsazení lednových repríz Joëlovy inscenace bylo ve Vídni završeno 128. představením, které se konalo 24. ledna 2023. Slavná rusko-rakouská pěvkyně Anna Netrebko, která nastudováním role Aidy zazářila už před koronavirovým obdobím i v Metropolitní opeře, přistoupila k uchopení titulní postavy s jasnou představou o interpretaci navzdory odlišným režijním pojetím. V USA inscenovala operu britská režisérka Sonja Frisell, jejíž přístup k opeře byl podobně jak u Nicolase Joëla ve Vídni velmi tradiční.

Po herecké stránce propůjčila sopranistka Anna Netrebko Aidě krásu s rysy adekvátní exotičnosti a velkou vnitřní sílu. Zpívala famózně a sytě ve všech polohách, brilantně, s úžasnou lehkostí i krásnými legaty, s velkou škálou dynamiky a barev. V opětované lásce egyptské princezny i egyptské otrokyně Aidy a Radamese, ztvárněného v posledním lednovém představení pěvcem z Kanárských ostrovů Jorgem de Leónem – jenž nahradil světoznámého německého tenoristu Jonase Kaufmanna, který zpíval po boku A. Netrebko ve Vídni předchozí tři představení – strhla operní diva publikum několikrát v průběhu děje k dlouhým ovacím.

Postava Aidy vyžaduje velké nároky na interpretku, nádherné vysoké a hluboké tóny, rozložení sil hlasu v průběhu celé dramaticky gradující opery, jemná pianissima, silná forte, drama i lyričnost, proměnlivé romantické emoce, kterých Anna Netrebko dostála v očekávané hvězdné interpretaci.

Hrdinný tenor Jorge de León disponoval sice věrohodností ztělesnění egyptského vojevůdce Radamese, jeho hlas byl objemný, plný síly i světlejších výšek, ale při použití vibráta v hloubce tónomalby nebyla jeho technika zcela kultivovaná.

Proslulá lotyšská mezzosopranistka Elīna Garanča prodchnula Amneris, dceru egyptského krále, niternou a gesty tlumenou vášní. Pěvecky a výrazově byla oslňující s úžasnými svítivými výškami a mnoha dynamickými nuancemi. Projevem plná odhodlání a bolestných frustrací z neopětovaného láskyplného vztahu se zhostila role, kterou ztělesnila ve své kariéře letos poprvé ve Vídni, mimořádně skvěle.

Etiopského krále ztvárnil ruský basista Ilja Kazakov s dominantním a emocionálně chladným projevem. Zpíval velmi pěkně diferencovaně dle atmosféry dramatických situací. Italský barytonista Luca Salsi se zhostil etiopského krále Amonasra, Aidina otce, nejen s jistou sebestředností, ale i srdečně a vřele. Pěvecky sytě vyrovnaný interpret disponoval ve všech polohách pozoruhodným barevným spektrem i flexibilním frázováním. Luca Salsi zpíval roli Amonasra po boku Aidy v podání Anny Netrebko už před šesti lety na premiéře opery v režii Shirin Neshat na Salcburském festivalu.

Ve Vídeňské státní opeře podali výjimečné výkony i ukrajinská sopranistka Anna Bondarenko v roli Kněžky, ruský basista Alexander Vinogradov zpívají velekněze Ramfise a japonsko-velšský tenorista Hiroshi Amako ztvárňující Posla. Úctyhodně obohatili dramatickou atmosféru.

Velkolepou i symbolicky úspornou výpravnost zdobily ve Vídni na pohled krásné honosné kostýmy, které byly efektně inspirovány dobou i prostředím příběhu libreta. Italský kostýmní výtvarník a scénograf Carlo Tommasi v souladu s režijním velmi tradičním přístupem Nicolase Joëla vtiskl interpretaci opery vizuální estetickou celistvost. Děj se rozvíjel na scéně jasně a velmi přehledně, místy až nudně, ostatně na 128. představení bylo znát, že navzdory velkým výkonům, „režijní vedení“ ztrácí svou energii.

Nicolas Joël, který ve Vídeňské státní opeře inscenoval i opery Daphné Richarda Strausse (2004, hudební nastudování Sergej Byčkov) a Faust Charlese Gounoda (2008, hudební nastudování Bertrand de Billy), zesnul před třemi lety. V inscenační týmu Verdiho opery Aida byl v roce 1984 ve Vídni také rodák z Essenu choreograf Jan Stripling, který zesnul před šesti lety a svými tanečními kreacemi ovlivnil především Stuttgartský balet. Jeho choreografie v podání Vídeňského státního baletu a mladé skupiny Baletní akademie Vídeňské státní opery přispěly ovšem výrazně k důstojnosti, eleganci i vyvážené lehkosti dramatické atmosféry příběhu. Efektní choreografie odrážely občas v jisté paralele i aranžmá postav v zrcadlové symbolice.

Příběh o Aidě, která se musí rozhodnout mezi věrností své vlasti a láskou k muži, který patří k utlačovatelům jejího národa, kdy současně se mezi láskou a povinností ocitne i egyptský vojevůdce Radames, jenž kvůli Aidě zradí svou zem, v inscenaci narážel v četných hereckých výkonech na honosnost kostýmů, které byly sice nádherné, ale neforemné a hlavním interpretům bránily ve větším projevu mimiky a gest spojených s pružností celého těla. Scéna nebyla přehlcená a zpěv akusticky lépe zněl ve zcela vyprodaném hledišti.

Dirigent Nicola Luisotti, bývalý hudební ředitel San Franciso Opera a současný hlavní hostující dirigent Teatro Real v Madridu, vedl Orchestr Vídeňské státní opery s porozuměním pro styl skladatele. Romantickou hudbu emocionálně odstínil a ve vrstevnatosti znění nechal zazářit nejen sóla, ale místy také komorní atmosféru hudebního provedení akcentující intimní linii milostného příběhu kontrastujícího s velkým dramatem. Dirigent pěkně dynamicky odstínil orchestr i v situacích, kdy zejména Aidin zpěvní hlas je v partituře mnohdy doprovázen sólovým nástrojem, který zesílil hudebně působivou krásu interpretace.

V Jevištním orchestru Vídeňské státní opery upoutali největší pozornost scénicky i hudebně hráči na staroegyptsky tvarované trubky zvané aidovky, zakomponované do nejslavnější sborové scény proslulého Triumfálního pochodu.

Sbor Vídeňské státní opery v rolích Egypťanů, kněží, kněžek, důstojníků, vojáků i zajatců zpíval výborně s dramatickým espritem a příjemným romantickým koloritem. Rozšířen byl ještě o extra sbor divadla. Dlouholetý sbormistr Thomas Lang nastudoval operu se členy těles s respektem k dílu, přičemž v hereckých výkonech různých postav působili sboristé velmi přesvědčivě. Zpívali v mnohých situacích velmi diferencovaně a na vysoké úrovni.

Hvězdná sopranistka Anna Netrebko ztvární postavu Aidy ve veronské Aréně u příležitosti zahájení 100. sezóny operního festivalu. Premiéra se uskuteční 16. června 2023. V nové inscenaci režiséra Stefana Pody vystoupí po boku slavné operní divy její manžel, ázerbajdžánský tenorista Jusif Ejvazov v roli Radamese. Celá dramaturgie festivalu se ponese ve slavnostní atmosféře.

Foto: Wiener Staatsoper / Michael Pöhn, Ashley Taylor a ilustrační z archivu Vídeňské státní opery