KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Libuše zůstává ve zdech Národního divadla english

„Opera Libuše není dlouhá, není nudná.“

„První premiéře vévodil Adam Plachetka jako Přemysl.“

„Pražská inscenace vrcholí vizí postavení Národního divadla. Brněnská inscenace hledí dál.“ 

Nová inscenace Smetanovy Libuše v pražském Národním divadle příjemně oživuje starou pověst, ukazuje, že v této opeře lze vyzdvihnout lidský rozměr a že pro ni Smetana našel nádhernou hudbu, ale v celkovém dojmu zůstává konvenčním slavnostním představením. 

Za odvahu Libuši dát na repertoár a za poctivé, muzikální a barevné uchopení díla, které je někdy provázeno předem nastavenými obavami, pochybnostmi a opatrností a které by také mohlo skončit jen jako neživotný sled sošných obrazů, patří inscenátorům dík. Za projektem stojí dirigent Jaroslav Kyzlink, za jeho vizuální podobou Daniel DvořákKateřina Štefková, za režijní a pohybovou koncepcí Jan BurianPetrem Zuskou.

Hudebně jde zcela jistě o dostatečnou rehabilitaci. Smetanova hudba je velkolepá, lyrická i vášnivá, národní i světová. Libuši můžeme milovat stejně jako jiné jeho opery, stejně jako Mou vlast. Není dlouhá, není nudná.

První premiéře vévodil Adam Plachetka jako Přemysl. Poutal pozornost ne proto, že je v současnosti přes své mládí mezinárodně nejúspěšnějším českým operním pěvcem a že je v českém repertoáru vlastně nováčkem, ale pro jednoduché impozantní provedení role, pro mohutně znělé a pěkně vedené kantilény jeho stále světlejšího a světlejšího hlasu a pro zřetelnost zpívaného textu. Právě ta je naopak kamenem úrazu u Dany Burešové, přes subtilnost zjevu, lyričtější založení a civilní ženskost projevu jinak důstojné kněžny.

Vzpomínka na předpremiérové uvedení této inscenace na Smetanově Litomyšli na začátku letošního léta zpětně potvrzuje, že bez možnosti uplatnit tam jevištní technologie šlo opravdu jen o jakýsi náhled, preview, takže především o základní hudební zážitek. A ten zůstává v paměti i po první premiéře pěkný – opera i přes kostýmy navozující dojem dávných slovanských dob nevyznívá obřadně, ale jako příběh. Přemyslem tam tehdy nebyl Plachetka, ale vynikající pěvec Svatopluk Sem, Chrudošem Miloš Horák, Štáhlavem Aleš Briscein. V Praze v pátek v první premiéře zpíval Chrudoše obdobně mužně František Zahradníček, charakteristicky, zněle, jen v nejvyšší poloze vokálně méně příjemně. Totéž platí o Marii Kobielské jako Krasavě – emotivní postavu klíčové ženy, kolem níž se točí jednoduchá zápletka, zpívá a hraje dobře, v nejvypjatější poloze hlasu se ale dostává k hranicím. Ostatní dotvářejí děj – lyričtější Jaroslav Březina jako Štáhlav, spolehlivý Jiří Sulženko jako Lutobor,  hlasově nevyrovnaný Roman Janál jako Radovan a Stanislava Jirků jako Radmila. Na scéně jsou tři sbory a balet, kůň však jen ve filmu.

Libuše se hraje ve zlaceném rámu. Jako oživlý obraz. Jako oživlé alegorické obrazy, jak k tomu odkazuje častý pohyb figur po jevišti realizovaný pomocí pojízdných pásů. Někdy se tento orloj či mechanický betlém omezí na ilustrační nehybné postavy nebo na žence strojově naznačující pohyby kosou a hráběmi. Je to zvláštní nápad. Příjezd Přemyslova rádla ovšem opravdu nepůsobí dobře… Jindy je tento princip dokonce využit pro příchody a odchody sólistů, což je však už spíše za hranicí jinak převažujícího realističtějšího užitého stylu režijního vedení postav. Mísení stylů či slohů ostatně tuto inscenaci charakterizuje i ryze výtvarně. Jemné barevné obrazy evokující velkoplošné oleje, ať už je to na pozadí promítaný Říp nebo Vyšehrad, odpovídají hudbě, náladě a kostýmům velmi dobře. Film s listy, snad lipovými, čechranými větrem, který doprovází Přemyslovu árii, už trochu vybočuje. Ale stěna se žárovkami, vyplňující celé pozadí za prorokující Libuší, to už je bohužel opravdu úplně „jiná opera“.

Odhlédnuto od tohoto dojmu, proroctví zůstává vizualizováno asi jediným možným způsobem – abstraktně, jen gesty a s nehybným sborem. Až na záblesk výjevu z pokládání základního kamene nového českého divadla, který se jakoby vynoří a zase zmizí. Scénograficky vyřešeno působivě a nápaditě, snad jen kdyby to bylo raději bez polopatického nápisu Národ sobě.

Chtě nechtě se letos v září aktuálně nabízí srovnání dvou přístupů k Libuši. Pražské Národní divadlo svou premiérou dalo najevo, že chce pečovat i o klasiku, a to vždy znovu a znovu, s novými silami, s novými nápady – a že přitom ctí tradice, vrostlé do jeho kamenných, uvnitř zlacených zdí. Brněnské Národní divadlo dalo o týden dřív v mysteriózní a zároveň aktuálně politicky zabarvené inscenaci Jiřího Heřmana najevo, že se rozhlíží po světě, že si je vědomo možností vzrušující novosti, na které ho upozorňuje i péče o Janáčkův odkaz, a že když se pustí do starší klasiky, nebojí se v modernějších zdech zapomenout na existenci zlacených štuků.

Pražská inscenace v okamžiku Libušina prorockého vidění slavné budoucnosti vrcholí vizí postavení budovy Národního divadla. Brněnská inscenace hledí dál. Budova pražského Národního divadla, kterou umístila na scénu, je pro ni jen symbolem, začátkem, kulisou pro mnohem odvážnější vize. Ale nejde jen o ně. Brno je o krok dál i divadelnicky. Nestvořilo slavnostní představení opery, neopouštějící zdi divadla, ale hraje moderní, magické, trochu kontroverzní, ale diváka pohlcující operní divadlo o Smetanově Libuši. Ano, i díky požehnání, kterého se mu dostalo v podobě obrovského hracího prostoru celého pavilonu na Výstavišti. Dalším krokem bude tedy pozdější nutné přenesení tamní Libuše mezi zdi a na scénu Janáčkova divadla. Pak nastane další kapitola pomyslného měření sil, další materiál pro úvahy, čí vize současného hudebního divadla jsou živější – zda Heřmanovy, nebo Burianovy. A nebo zda mohou obě poetiky, třeba právě na příkladu Libuše, existovat vedle sebe, obě legitimní, obě něčím podnětné.

Foto:  Jakub Gulyás, Petr Veber

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky