„Pokud má někdo punc vůdčího „prvního“ mezi ostatními, neměl by být svým způsobem normotvorný, tedy ukazovat nejvyšší kvalitu?“

„Potenciál a materiál Lucie Kaňkové je velmi pěkný. Jen je třeba ještě chvíli zrát k rolím typu Violetty.“

„Vyvstává otázka: Je nutné, aby představení s léty chátrala?“

Škoda úpadků repríz, zvlášť když se jedná o naši „první“ operní scénu, ikonický titul, jakým je Verdiho La traviata, a navíc představení, do kterého právě vstupuje mladá, nadějná sopranistka. V neděli 16. října to byla Lucie Kaňková, která ve Státní opeře poprvé vystoupila v roli Violetty Valéry. Inscenaci příjemně osvěžila, i když zatím nedozrálým hlasem pro tuto roli a snad až příliš dívčím projevem. Více pozitiv ale těžko najít vedle toho, co zachránilo dílo jako takové a vizuálně příjemná scéna. Podřadně hrající orchestr, nekompaktní sbor, místy necitlivá tempa a více než průměrné výkony v ostatních rolích. Unavená rutina.

Nedělní večer vzbudil hodně otázek. Na první pohled by se dalo říct: úspěšné představení, lidé tleskali, na konci část hlediště vstala, skvělé, že se opět může a chodí za kulturou… Ale máme skutečně přehlížet kvalitativní nedostatky jen z vděčnosti, že něco zase jde, a být nekritičtí z jakési setrvačnosti našeho vnitřního nastavení vůči kulturnímu stánku, který navštívíme? Máme pasivně přijímat, co nám kdo nabízí, nebo jsme dostatečně sebevědomé publikum, abychom měli očekávání? A pokud má někdo punc vůdčího „prvního“ mezi ostatními, a také je finančně zdaleka nejvíc podpořen, neměl by být svým způsobem normotvorný, tedy ukazovat nejvyšší kvalitu? A to nejen v případě premiér?

Současná La traviata, kterou režíroval Arnaud Bernard na scéně Alessandra Camery, se ve Státní opeře hraje od října 2006 a stále vypadá dobře. Jednoduchá bílo-černá koncepce nijak na jevišti nekomplikuje děj, pracuje spíš s drobnými detaily, a pokud by doznala určitých autorských úprav a aktualizací, šlo by stále o moderní a vydařené představení. Není ale správné nechat ji sejít do podoby, v jaké zazněla v neděli. Hudebně i na jevišti. Inscenace působila unaveně, rutinně, bez náboje, mnohé nápady režie zapadly, nebo se kamsi posunuly tak, že ztratily smysl.. Od prvních tónů předehry také bylo jasné, že orchestr nemá svůj den, málokterý nástup, zejména ve smyčcích, se povedl jednotně, celkový výraz byl unavený, bez zájmu, bez šmrncu. Chyběla empatie s příběhem i s děním na jevišti. Dirigent Andrij Jurkevyč jakoby nebyl napojen a místy, hlavně v prvním dějství, nasadil tempa, kterým nestačil jak jeden ze sólistů, tak zejména sbor. Ten celkově nevyzníval kompaktně, vystupovaly z něj až příliš jednotlivé hlasy, nástupy nebyly jednotné.

Lucie Kaňková má mladistvý elán, je půvabná, vystupuje jistě a sebevědomě, má jasný vyšší hlas, kterému by ale zatím slušely spíš role mozartovské a rossiniovské. To dokázala například v létě, kdy zazářila na festivalu ve Znojmě jako anděl v oratoriu Návrat Tobiášův od Josepha Haydna. Potenciál a materiál je velmi pěkný. Jen je třeba ještě chvíli zrát k rolím typu Violetty a pilovat k nim potřebnou techniku, aby hlas vydržel, nepřišel o výšky, ani o jejich barvu a byl více znělý, aby se dobře nesl i v hledišti velikosti Státní opery. Jedna věc je vystřihnout árii Violetty během koncertu. Utáhnout celé představení vyznívá jinak. Celkově šlo ale o hezký výkon a jistě bude zajímavé sledovat další vývoj hlasu a cestu této jednatřicetileté sopranistky.

Bohužel jí nepomohl představitel hlavní mužské role Peter Berger v roli Alfreda Germonta. Jeho hlas je sice nosný, ale intonační nejistoty a přehmaty se doplňovaly s tempovým kolísáním a opožďováním. Musí být velmi těžké se k němu připojit v duetu. Ani barva nepůsobila vyrovnaně a hezky, nabízí se otázka, proč na první české scéně má takovýto výkon prostor v jedné z hlavních rolí. Daniel Luis de Vicente byl solidním představitelem Giorgia Germonta.

Vyvstává otázka: Je nutné, aby představení s léty chátrala? Opravdu nemůžeme lépe vybírat obsazení? Máme v Česku stále mít repertoárový typ divadla, když dopouštíme, aby takto upadaly reprízy? Proč se daří držet vyrovnaně dobrou úroveň v některých jiných a menších divadlech? Neměla by Státní opera, respektive Národní divadlo v Praze být ukazatelem kvality, i v určité roli vychovatele, který divákovi říká: takhle se to má dělat nejlépe?

*******

Foto: Pavlína Kaňková