Michaela Rózsa Růžičková se od sezony 2026/27 stává novou šéfdirigentkou Západočeského symfonického orchestru Mariánské Lázně a po Aleně Hron působící v Českých Budějovicích tedy historicky druhou českou šéfdirigentkou. Její více než desetiletá kariérní dráha propojuje precizní řemeslo, pěveckou zkušenost i nakažlivou energii, s níž proměňuje každý projekt v živý hudební dialog. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje svou neobvyklou schopnost stát před orchestrem souběžně i v roli sólistky, vzpomíná na své studium a odhaluje, jak ve své práci přirozeně propojuje klasický repertoár s novými impulzy i edukativními projekty.

Asi málokterá žena u nás do takové míry jako vy naplňuje pojem „renesanční osobnost“. Která z vašich profesních rolí je vám nejbližší – dirigentka, koloraturní sopranistka, aranžérka, nebo lektorka a pedagožka?

Nikdy jsem tyto role nevnímala jako oddělené. Spíš jako různé cesty, které vedou ke stejnému místu – k hudbě samotné. Zpěv mě naučil dechu a přirozené frázi, aranžování zase strukturovat myšlenku. Pedagogika mi vštípila schopnosti naslouchat a pojmenovávat. Dirigování pak pro mě je prostor, kde se všechny tyto zkušenosti potkávají a ožívají v jednom okamžiku. Je to pro mě nejkomplexnější a zároveň nejživější způsob, jak hudbu sdílet.

Je běžné, že člověk nejprve studuje hru na nějaký nástroj a až poté dirigování, přičemž zkušenost se zvukem orchestru poskytuje solidní zázemí. Vy jste ale vystudovala zpěv, tedy „mimoorchestrální“ zvuk. Pomáhá vám tato zkušenost vůbec nějak v dirigentské praxi?

Moje cesta byla vlastně opačná, nejprve jsem studovala dirigování a klavír, a teprve později jsem se rozhodla věnovat se zpěvu, který byl mým dlouholetým snem. A právě díky tomu dnes vnímám zpěv jako velmi cenné rozšíření svého dirigentského uvažování. Hlas je nejpřirozenější nástroj, neboť je přímo spojený s dechem, emocí i textem. Tato zkušenost mi pomáhá pracovat s frází, s napětím i s přirozeným tokem hudby daleko organičtějším způsobem.

Zároveň je dle mého názoru pro každého dirigenta velmi zdravé, když má možnost ocitnout se i na „opačné straně taktovky“, jako součást orchestru nebo ansámblu. Buduje to empatii – a člověk si má možnost uvědomit, co v praxi funguje a co ne. 

Když vystupujete se sólovými zpěváky, máte jako dirigentka-pěvkyně tendenci je korigovat nebo jim radit?

Určitě si nedovoluju vstupovat kolegům do jejich výkonu, natož do techniky – to považuju za jejich vlastní, velmi osobní prostor. Zkušenost se zpěvem mi ale pomáhá vnímat situace, které by jinak mohly zůstat skryté. Rychle vycítím, kdy se sólistovi nezpívá úplně komfortně, kdy mu nevyhovuje tempo nebo kdy potřebuje více prostoru.

Snažím se na to pak reagovat z dirigentské pozice – pracovat s tempem, dynamikou orchestru, případně uvolnit celkový zvuk tak, aby měl sólista co nejlepší podmínky. Vnímám to jako formu podpory a partnerství, které je podle mě v hudbě naprosto zásadní.

Jaké překážky jste jako žena-dirigentka musela překonat během studií? Přece jen to není tak dávno, co se na hudebních školách u nás tvrdilo, že ženy by se dirigování učit neměly, že na to „nemají buňky“…

Tak samozřejmě, období studií bylo velmi intenzivní, ale jsem za to vděčná, protože mě ve výsledku formovalo nejen profesně, ale také lidsky. Co se týče otázky žen v dirigování, měla jsem vesměs štěstí na pedagogy, kteří mě vedli především jako hudebníka, ne jako „ženu-dirigentku“. Ovšem že jsem si byla vědoma i určité tradice a stereotypů, které s tímto oborem historicky souvisejí, ale nikdy jsem je nevnímala jako nepřekonatelnou překážku, spíš naopak – jako osobní výzvu.

Spíše než na boj proti tradicím jsem se snažila stoprocentně soustředit na práci samotnou – na hudbu, na řemeslo, na vlastní růst. Jsem totiž přesvědčená, že právě kvalita a autenticita jsou ve výsledku těmi nejdůležitějšími a rozhodujícími faktory. Dnes mám velikou radost, že se situace proměňuje, že přibývá žen, které se dirigování věnují, a že už to není vnímáno prizmatem takových negativních stereotypů jako dříve. Vidím to jako přirozený a zdravý vývoj celého oboru.

Setkala jste se, případně setkáváte, s nerovným zacházením nebo otevřenou misogynií v profesním prostředí?

Upřímně řečeno jsem se s tím, co pojmenováváte, setkala, a to v různých podobách. Ne vždy jde o něco otevřeného nebo jednoznačného, často jsou to spíše drobné momenty nebo očekávání, která člověk vnímá mezi řádky. Zároveň musím dodat, že většina situací, které zažívám, vyznívá nakonec velmi pozitivně. Orchestr totiž rychle vycítí, s jakým nastavením člověk přichází – že nepřistupuju k práci z pozice ega, že před něj přicházím připravená a že mým skutečným cílem je hudba samotná. A ve chvíli, kdy se toto nastavení sdílí, přestávají naštěstí záležitosti genderu hrát roli.

Proč je u nás i ve světě stále tak málo dirigentek? Co podle vás může pomoci tyto zažité stereotypy zbořit? Mohou tomu nějak napomoci média?

Myslím, že je to především otázka historického vývoje. Dirigování bylo po staletí vnímáno jako ryze mužský obor. Status quo, samozřejmost. A takové věci se mění jen velmi pomalu, obzvlášť v prostředí klasické hudby, které je už ze své podstaty velmi tradiční.

Zároveň ale vnímám dirigování, stejně jako kterýkoliv jiný interpretační obor, především jako možnost nabídnout vlastní úhel pohledu. A podle mě je velmi zajímavé vidět, jak ke stejné emoci přistupuje muž a jak žena.

Uvedu příklad: Elgarův Violoncellový koncert je zcela jinak interpretován Mstislavem Rostropovičem a Jacqueline du Pré. Není to tak, že jedna varianta je lepší a druhá horší, je to jednoduše pokaždé vnímáno jiným umělcem z jiného úhlu pohledu. A my jako posluchači tím pádem dostáváme možnost se nad těmi různými pohledy zamyslet. To je na tom právě to krásné: i když hrajeme často stejný repertoár, každý z nás k němu přistupuje jinak, skrze svou životní zkušenost, citlivost a vnímání světa. A právě rozšiřování těchto různých perspektiv považuju za velmi obohacující pro celý hudební prostor. Protože co je větším účelem umění než vybízet člověka k zamyšlení, k empatii?

Je tedy důležité, aby mladé dívky vůbec viděly, že tato cesta existuje a je pro ně otevřená. A v tom mohou média sehrát zásadní roli a to tím, že budou dirigentky přirozeně ukazovat jako součást hudebního světa, nikoli jako exotickou či tolerovanou výjimku.

Kdo jsou vaše vzory? V souvislosti s vašimi projekty, při nichž vystupujete jako pěvkyně i dirigentka, mě napadá Barbara Hannigan. Trefil jsem se? 

Ano, trefil jste se velmi přesně, Barbara Hannigan je pro mě mimořádná. Její energie, odvaha i přirozenost, s jakou propojuje zpěv a dirigování na té nejvyšší úrovni, jsou pro mě nesmírně inspirativní.

Velmi silně na mě působí také Christina Pluhar – dirigentka, loutnistka a zakladatelka souboru L’Arpeggiata. Sledovat, s jakou radostí a chutí hraje ansámbl pod jejím vedením, je obrovská inspirace – to je totiž přesně ten typ práce a atmosféry, o který sama usiluju a který mě jako i jako posluchače úplně magneticky přitahuje.

Z dalších dirigentských vzorů musím jednoznačně jmenovat Leonarda Bernsteina. To, s jakou lehkostí a radostí dirigoval, jak byla na něm dokonale vidět jeho hudební vize, jak měl osvobozenou dirigentskou techniku od pouhého taktování, také jak byl fantastickým způsobem schopen se pohybovat mezi žánry a vzájemně je kombinovat; to je pro mne odjakživa obrovská inspirace. 

Hodně spolupracujete se současnými skladateli. Čím vás přitahuje současná hudba?

Je pro mě velice zajímavé sledovat, jak se současní skladatelé vyrovnávají s tíhou tradice a hledají nové cesty hudebního sebevyjádření. Když se to někomu povede tak, že je to autentické a sdělné, je to ohromně inspirativní. Zároveň je pro mě cenná možnost přímé komunikace s autorem. Být součástí dialogu, podílet se na hledání výsledného tvaru a společně objevovat, jak může hudba promlouvat, je něco, co mě na současné tvorbě přitahuje nejvíc.

Můžete nám přiblížit svou vizi, kterou máte pro Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně?

Západočeský symfonický orchestr je nejstarším symfonickým orchestrem v Česku; jeho tradice je skutečně jedinečná. Moje vize proto není o radikálních změnách, ale o citlivém a systematickém rozvíjení toho, co už v orchestru je – o prohloubení kvality, společné energie a radosti ze hry.

Zároveň bych ráda přinášela impulzy, ať už v promyšlené dramaturgii, v práci s publikem, nebo v hledání takových programů, které budou přirozeně komunikovat s prostředím Mariánských Lázní i s publikem, které sem přichází.

Velmi důležitá je pro mě také atmosféra uvnitř orchestru. Věřím, že ve chvíli, kdy vzniká otevřené, tvůrčí a respektující prostředí, odráží se to přirozeně i ve výsledném zvuku a v tom, co předáváme publiku. A ohromně se těším na legendární mariánskolázeňské kolonádní koncerty – tradici, která je s tímto orchestrem neodmyslitelně spojená. Stejně jako se do Vídně chodí na vídeňské valčíky, i sem lidé po generace přicházejí za touto jedinečnou atmosférou. Je pro mě velkou ctí stát se její součástí.

Už kvůli těmto koncertům je publikum v Mariánských Lázních specifické. Máte pocit, že i nějaký druh repertoáru zde rezonuje jinak než jinde?

Tento region je specifický právě svým lázeňským charakterem. Mariánské Lázně mají jedinečnou atmosféru, která přirozeně ovlivňuje i způsob, jakým zde hudba zaznívá a jak je vnímána. Publikum je zde často velmi různorodé a přichází za hudbou jako za součástí celkového zážitku – jako za něčím, co má schopnost zastavit, zklidnit, ale i potěšit a oslovit. Mám pocit, že zde obzvlášť silně rezonuje repertoár, který je melodický, komunikativní a emocionálně přímočarý, tedy hudba, která dokáže navázat okamžitý kontakt s posluchačem. To ale neznamená, že by neměl prostor i náročnější repertoár, spíše jde o to, jak je dramaturgicky zasazen a jak s ním pracujeme. Právě tato citlivá rovnováha mezi kvalitou a přirozenou sdělností je podle mě pro tento region klíčová.

Zajímáte se o hudební vzdělávání mládeže. Plánujete tuto činnost nějak rozvíjet v rámci svého nového působení?

Jistě, je to pro mě důležité téma. Setkávání s dětským publikem a jeho citlivé otevírání světu klasické hudby vnímám jako něco zásadního – nejen pro náš obor, ale pro společnost jako celek. Hudba má jedinečnou schopnost kultivovat vnímání, rozvíjet představivost i schopnost naslouchat – a právě v dětském věku se tyto kvality rodí nejpřirozeněji.

Do určité míry to vnímám jako své poslání. Ráda bych se této oblasti věnovala i v rámci svého nového působení a hledala cesty, jak dětem hudbu přiblížit tak, aby ji mohly opravdu prožít; jako něco živého, blízkého a smysluplného.

Který skladatel by si podle vás u nás zasloužil větší pozornost, nebo dokonce znovuobjevení?

Ráda bych zmínila slovenského skladatele Eugena Suchoně. Je to mimořádně silná a osobitá skladatelská osobnost, jejíž hudba má emocionální hloubku i dramatický tah. Možná i díky své osobní vazbě ke Slovensku k jeho tvorbě cítím blízkost a jeho hudbu mám opravdu moc ráda. Celkově je mi velice blízký neofolklorizmus; Janáček, Martinů, Stravinskij a právě Suchoň jsou skladateli z této kategorie. Baví mě způsob, jak pracuje se slovenskou lidovou hudbou a dokáže ji přetavit do sofistikovaného, bohatého hudebního jazyka, jeho díla jsou také výjimečně krásně a barevně instrumentovaná. O to víc mě mrzí, že jeho hudba není na koncertních pódiích zastoupena tak často, jak by si podle mého názoru zasloužila. Je to typ autora, ke kterému se člověk rád vrací a pokaždé v něm objeví něco nového.

Máte při všech svých aktivitách vůbec čas relaxovat? Jak se vracíte z hudebních výšin zpět na zem?

Já jsem v podstatě velice jednoduchá, domácká bytost. (smích) Miluju takovou tu neokázalou každodennost: být doma s rodinou, chodit na procházky do lesa, nemuset se krásně obléct ani se namalovat a třeba upéct skořicové šneky. A pak mít radost, že jsem vytvořila něco hmatatelného a pozemského, co hezky voní a chutná a potěší každého, na koho se dostane. A musím na sebe i prozradit, že jsem už od dětství zapálený gamer a velmi spokojeně zrelaxuju i u dobré počítačové hry. (úsměv)

Kdybyste mohla pozvat jakéhokoliv skladatele či skladatelku z historie na sklenku vína, kdo by to byl a o čem byste si ráda povídala?

Mě vždycky fascinovaly informace ze soukromí skladatelů, takové ty běžné, každodenní, zlidšťující drobnosti, které z ikon, které dnes vnímáme především skrze jejich velká díla, dělají skutečné lidské bytosti. Vždycky mi to pomáhalo i k hlubšímu pochopení jejich hudby. Zajímalo mě, v jakém období života jednotlivá díla vznikala, co o nich sami psali v korespondenci s rodinou a přáteli, co prožívali, a proto by pro mě bylo nesmírně zajímavé mít možnost osobně poznat vlastně kohokoliv z nich. Ale kdybych si přece jen měla vybrat, sáhla bych asi po někom, s kým by byla i zábava, možná po „rockové hvězdě“ své doby Antoniu Vivaldim, anebo po Wolfgangu Amadeu Mozartovi s jeho ďábelským smyslem pro humor.

„Sklenka vína“ bývá většinou otázka, kterou uzavírám své rozhovory, ale vám bych závěrem položil ještě jednu, záměrně provokativní otázku: Bude mít Česká republika dříve prezidentku, nebo Česká filharmonie šéfdirigentku?

To je otázka, na kterou bych si asi netroufla odpovědět nějakou předpovědí. (úsměv) V obou případech jde o mimořádně zodpovědné role a pro mě je důležité především to, aby je zastávali lidé, kteří jsou pro ně skutečně nejlépe připravení, a to odborně i lidsky. Upřímně bych si přála, aby při takovém rozhodování gender vůbec nehrál roli, a to ani jako překážka, ani jako výhoda. Aby jediným kritériem byla skutečná kompetence.

Foto: archiv Západočeského orchestru Mariánské Lázně, archiv KlasikaPlus.cz, web Michaely Rózsy Růžičkové, facebook MIchaely Rózsy Růžičkové, Petra Klačková

Facebook X E-mail WhatsApp