„Doufám, že v mé interpretaci nebude víc Sekery než samotných autorů.“

„Mám rád vytváření koncertu s někým druhým. Zvláště, když tím partnerem je někdo, kdo je vám inspirací a kdo vám zároveň dokáže naslouchat.“

„Všichni před Chopinem se snažili udělat ze všech pěti prstů naprosto rovnocenná kladívka. Fyziologicky tohle konkrétně po čtvrtém prstu ale nemůžeme chtít!“

Pianista Miroslav Sekera má za týden recitál v pražském cyklu Hybatelé rezonance. V Anežském klášteře zahraje 4. října Haydna, Chopina, Mozarta a Liszta. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz v té souvislosti přibližuje své vidění skladatele Franze Liszta a jeho hudby, upozorňuje na odlišnosti mezi Chopinem a Lisztem, probírá, čím jsou mu milé sólové recitály, při kterých může s časem na pódiu zacházet podle svého, a čím komorní programy, ve kterých naopak na jevišti není sám, …a také připomíná, na co se hodí čtvrtý prst, tedy prsteníček, když na něj nelze nakládat v rámci prstokladu tolik, jako na ty zbývající.

Je pro klavíristu recitál jako žánr nebo forma tou nejtěžší věcí?

Já klavírní recitál jako formu prezentace miluju. Jsem na podiu sám. A pokud tam je něco nového, tak je to vždycky prostředí a pochopitelně i klavír. A vzhledem k tomu, že tuto koncertní řadu sponzoruje firma Bechstein, tak se na koncert moc těším, protože moje první křídlo bylo právě této značky, tehdy ovšem nástroj z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Těším se na jejich moderní klavír. Recitál jako formu mám rád i proto, že tam na druhou stranu nejsem sám. Jsou tam mnou vybraní autoři, kterým budu hrát z mého hlediska oblíbené skladby.

Jste na pódiu s autory… Vnímáte společenství s nimi?

Snažím se co nejlépe zahrát jejich sdělení, které vtiskli do svých skladeb. A pochopitelně tam přidat i nějaký svůj pohled. Z tohoto hlediska je ovšem každý interpret přece jen asi víc služebníkem, který by měl sdělit především názor autorův. Takže doufám, že v mé interpretaci nebude víc Sekery než samotných autorů.

Nabízí se srovnání s komorními koncerty, kde jako interpret nejste sám. Jsou snad méně příjemné?

Když jsem řekl, že recitál mám nejraději, tak je to asi hlavně z toho důvodu, že tam jsem svým pánem, mohu si pracovat s časem, jak chci. Na druhou stranu je pravda, že hrát komorní hudbu je radost. Stejně jako partnerství v životě. Ve dvou je to lepší. Ve dvou se to lépe táhne, jak se říká. Mám rád vytváření koncertu s někým druhým. Zvláště, když tím partnerem je někdo, kdo je vám inspirací a kdo vám zároveň dokáže naslouchat. Když tvoříte spolu a v souznění.

Vy jste možná víc vnímán jako komorní hráč, klavírní partner, spoluhráč…

O to víc si pak ale vychutnávám sólové recitály. Do toho má co říct povaha člověka: typ muzikanta-dravce se bude snažit dostat na výsluní.

Zatímco vy na tohle moc nejste…

Ve svém věku se asi moc nezměním. Možná vlastně ani nechci.

Komorní hudba je partnerství, na Akademii múzických se učí „klavírní spolupráce“, i vy ji tam učíte. Máte sám nějaké preference? Nebo je jedno, jestli jde o zpěváka, o instrumentalistu…?

Nejčastěji spolupracuju s houslisty, ale mám značné zkušenosti i se zpěváky a pochopitelně také s jinými nástroji. Většinou je to tak, že pokud spolupracujete s vynikajícím muzikantem, který nejen přináší nějaký vlastní pohled na skladby, ale dokáže přijmout i názor toho druhého, pokud funguje vzájemné ovlivňování a naslouchání, tak je krásné a je pak jedno, jestli zpívá, tahá smyčcem nebo hraje na dechový nástroj.

Máte na mysli, aby to byla spolupráce a ne pouhý doprovod.

Ano. Pokud by byl klavírista jen v roli, že doprovází, přičemž mluvíme o skladbách, kde oba nástroje mají rovnocenné role, pak to není moc dobrá cesta. Vždyť někdy si i ten druhý hudební partner potřebuje odpočinout. Potřebuje občas slyšet nějaké podněty, potřebuje, aby netáhl celý koncert sám. V tom spočívá smysl partnerství. Pochopit skladbu a vědět, kdo je v kterém okamžiku lídrem – a proč.

Váš recitál je z hlediska repertoáru koncipován docela široce, přinejmenším tím, že hrajete Haydnovu sonátu. Haydn se přece moc často nehrává…?

A je to podle mého názoru velká škoda. Haydnovy sonáty jsou mou srdeční záležitostí. Osobně jim dávám přednost před Mozartovými, opravdu je miluju. Jsou často plné vtipu a nápadů. Velký repertoár plný skvostů…! Na druhou stranu, když budeme mluvit o klavírních koncertech, tak tam pro mě zase před Haydnem vede Mozart. Ale právě v tom je to krásné…

Kterou sonátu jste vybral?

Vybral jsem z Haydnových sonát jednu z těch pozdních, říkává se jí Anglická. Konkrétně ve třetí větě mám pocit, že si z nás Haydn úplně dělá legraci. Je plná vtipu, je v ní spousta otazníků… Opravdu myslím, že její komponování bral jako velký humor. A my mu přitom říkáme Papa Haydn…! Tady to podle mého neplatí. Tady je přesně takovým tím mozartovským rošťákem.

Od Mozarta hrajete Devět variací na menuet Jean-Pierra Duporta. Méně uváděnou skladbu…

Oproti jeho sonátám se tyhle variace možná opravdu tak často nehrají, ale mně se zdá, že jde o krásnou skladbu před následným vstupem do Lisztova hudebního světa. Je to virtuózní skladba, ale pokud bychom i u ní na druhou stranu prezentovali jenom virtuozitu, byla by to poměrně rychlá cesta do pekel. Tyhle variace jsou nejen technicky náročné, ale také jsou dokonale hudebně naplněny. Virtuozita je plně ve službě hudebnosti.

Když se jako posluchači dostaneme ve vašem programu k dvojicí Chopin – Liszt… Je hodně zjednodušující, stavět je jakoby proti sobě?

Musím říct, že mě ani tak nešlo o to, stavět v recitálu proti sobě dva klasiky a pak dva romantiky. Mně spíše šlo o možnost ukázat genialitu lidí, kteří žili ve stejném období. Chopin se narodil v roce 1810, Liszt o rok později… Oni dva se samozřejmě navzájem znali a uznávali. Mně vadí, že žijeme v trochu zjednodušených pojmech: říkáme, že Chopin je básník klavíru a List virtuos, u kterého muzikalita jako kdyby zaostávala. Mým cílem je v tomto případě ukázat, jak i Liszt umí být poetický, stejně jako Chopin.

Uplatňoval Franz Liszt dvojí přístup, když komponoval vlastní skladby a když tvořil parafráze na hudbu jiných? Jde o dvě kompoziční koleje, nebo je to stále jeden autor?

Parafráze myslím hlavně vypovídají o Lisztovi jako o člověku, který uznával a respektoval své kolegy autory, což je krásná vlastnost. Byl neskutečně zajímavým člověkem… Lidsky byl úplně jiný než Chopin, který si o sobě myslel, že je ten nejlepší. Liszt měl k ostatním úctu a myslím, že zrovna tohle dokazoval svými parafrázemi. Také napsal jednu transkripci Chopinovy písně… Chtěl ukázat genialitu svých kolegů. Těch žijících, i těch dřívějších.

Vy jste se hudbou Franze Liszta v poslední době zaobíral docela hodně, když jste dokonce natočil CD s jeho skladbami.

A se Smetanovými… Nechtěl jsem je srovnávat, hlavně jsem chtěl ukázat, jak hlavně Liszt ovlivnil mladého Smetanu, který k němu vzhlížel. Myslím mimochodem, že Smetana měl našlápnuto docela dobře na to, stát se druhým Lisztem. Jako skladatel i jako klavírista. Ale tvořil v jiných poměrech… Můj recitál měl být v řadě Hybatelé rezonance původně už před více než rokem. Měl jsem ho původně vymyšlený trochu jinak, měly zaznít skladby Lisztovy a Brahmsova Sonáta f moll, kterou jsem se v té době hodně zabýval. Ale pak nám situace všem hodila vidle do kalendářů… Mezitím se to trochu změnilo. Liszta jsem zachoval, ale chtěl jsem se teď věnovat už zase i jiným autorům. Mám na mysli především právě Haydna.

Jak jste prožil dlouhou dobu koronakrize?

Mimo jiné jsem ji využil i k tomu, že jsem zůstával ve své pracovně a studoval a oprašoval skladby, které jsem dlouho nehrál. Rozhodně se nedá čekat, že by člověk hrál skladbu po patnácti letech stejně jako mladý student. Studovat znamená i přemýšlet nad skladbami, nejen je cvičit. A mně se líbí, že má člověk celý život co studovat. Neumím si představit, že bych nějakou skladbu hrál celý život stejně.

Interpretačně?

Zajímavé je i to, jak se třeba člověku mění ruka! A jak promýšlí nové prstoklady. Ano, s přibývajícími roky ubývá hbitost. Právě proto má tužka na druhém konci gumu. Vy si jeden den vymyslíte krásný prstoklad a druhý den na něj koukáte a říkáte si: takový nesmysl…?! Já osobně prstoklady měním dost často. Neustále se snažím najít ty nejlepší prsty. A tady se můžeme vrátit do Chopinovy doby: všichni klavíristé a pedagogové se před ním snažili udělat ze všech pěti prstů naprosto rovnocenná kladívka… My už teď se Chopinem víme, že fyziologicky tohle konkrétně po čtvrtém prstu nemůžeme chtít. Ale zkuste si s ním prožít chopinovskou melodii… Na takové věci je úplně fantastický.

Foto: archiv a Fb M. Sekery, Fb: Dům G. Mahlera, Fb: Ankara Müzik Festivali, Ilona Sochorová