Soubor opery Národního divadla moravskoslezského uvedl 12. února premiéru díla italského skladatele Gioacchina Rossiniho Mojžíš a faraon. Pod taktovkou Davida Švece, v režii Vladimíra Johna, na scéně Kristiny Komárkové, v kostýmech Barbory Raškové a se světelným designem Martina Krupy zpívali sólisté Martin Gurbaľ, Daniel Kfelíř, Martin Šrejma, Ondřej Koplík, Veronika Rovná, Magdaléna Rovenská, Dominika Škrabalová, Petr Urbánek a Vít Šantora. Největší podíl na inscenaci měl sbor opery pod vedením sbormistra Jurije Galatenka.

Překvapením byla již skutečnost, že dramaturgie opery, ztělesněná Jurajem Bajusem, sáhla po dramatickém a vážném titulu. Gioacchino Rossini je především znám jako skladatel oper veselých, plných dráždivých a chytlavých melodií, které používá bez zábran v několika svých dílech najednou a chce svými produkcemi publikum bavit. Alespoň takové kusy se objevují na repertoáru divadel nejčastěji, přestože polovinu jeho produkce zaujímají i opery vážné. Mojžíš a faraon, podle francouzského libreta Luigiho Balocchiho a Victora Josepha Étienna de Jouy, je spíše oratoriem než operou, psaným pro postní velikonoční dobu, stejně jako předcházející dílo, Mojžíš v Egyptě. Z toho faktu vyplývá jak statičnost díla, tak i enormní využití sborů.

Sbor opery Národního divadla moravskoslezského se stal v této inscenaci hlavní hvězdou večera. Sbormistr Jurij Galatenko zúročil léta cizelérské práce a dokázal vytvořit kompaktní těleso s hutným, vyrovnaným zvukem a s čistým a jasným témbrem. Přitom zpěváci zvládali ještě pohybové stylizované prvky, dokreslující egyptský charakter prostředí, v choreografii Barbory Raškové. Jen snad v radostném tempu poskakující sbor spolu s Mojžíšem a následně i s faraonem působil značně (a zřejmě nechtěně) komicky. Naopak za srdce chytnul zejména sbor Židů v posledním dějství, který si nezadá s Verdiho sborem z Nabucca a stejně jako on přibíjí posluchače do sedadel.

Hudba Gioacchina Rossiniho je překvapivě hutná a dramatická, vyhnul se přejímání hudebních témat z jiných svých oper i citací svých současníků, což obojí s radostí v ostatních svých perlivých kusech dělal. Zde je naopak velmi soustředěný a původní, propracovává nejen árie, ale i ozdobné koloratury, které jsou součástí dramatického vyjádření, a využívá mohutných, instrumentálně barevných ploch. Orchestr opery pod taktovkou dirigenta Davida Švece hrál soustředěně a zvuk zněl vyváženě a hutně, s instrumentální barevností, kdy vynikaly precizně provedené sólové vstupy houslí, flétny, klarinetu či lesního rohu. Přes dramatické plochy orchestru se nesly sólové pěvecké výkony do hlediště, aniž by byly orchestrem kryté. Po hudební stránce to byl vynikající výkon všech složek představení.

Příběh opery je velmi stylizovaný a oproti biblickému vyprávění romanticky upravený. Jak konstatoval po představení ředitel divadla Jiří Nekvasil: “…..libretisté opery byli zřejmě velmi nepozornými žáky při hodinách katechismu a biblické reálie použili velmi vágně….” Především vpravili do příběhu milostnou zápletku, která ho posouvá do roviny konfliktu mezi láskou a povinností k vlastnímu lidu. Rány egyptské jsou zde jen tři, zato je efektně využit přechod Rudého moře. Scéna Kristiny Komárkové je velmi úsporná, pracuje s geometrií, kruh je znakem emocí a trojúhelník symbolem řádu a povinnosti. Kruh v trojúhelníku evokuje Boží oko a je i portálem, kterým přecházejí Židé Rudé moře. Kostýmy jsou dílem Barbory Raškové, jsou velmi vkusné a sjednocující, odlišující svět Židů i Egypťanů. Vizuální vjem dokresluje světelný design a videoprojekce Martina Krupy, který kreslí i divoké mořské vlny. Je otázkou, zda bylo nutné využití stroboskopických světelných efektů a světel, poskládaných do čtverce a zavěšených na zadní stěně jeviště tak, že svítily přímo do očí publika. Na dálnici při označení rekonstruovaného úseku je takové světelné znamení funkční, tady se jevilo jako nadbytečné a rušivé, bodající do očí.

Režisérem představení byl mladý absolvent JAMU Vladimír John, pro něhož to byl debut na scéně ostravské opery. Zvolil cestu jednoduchosti a kompaktnosti; členy sbor, který je nositelem děje i emocí a který nesejde po celou dobu trvání opery ze scény, nechával co nejvíce u sebe a pracoval s tělesem jako s ucelenou masou. Jen v jednom případě postavil sbor podél stěn celého hlediště. Akce protagonistů jsou statické, což je dáno už jejich charakterem, přičemž efekty obstarává světelný design. Přesto jsou tu zřejmé vztahy postav a v jednoduchosti jejich akcí je právě jejich síla. Nejsilnější je závěrečná scéna v Rudém moři, kdy imaginární příboj přelévá egyptské vojáky a na scéně zůstávají utonulí, včetně faraona a jeho syna Amenofise.

Biblické postavy vždy oplývají démoničností a zvýrazňují vážnost situace. Ideálním představitelem se ukázal být Martin Gurbaľ  (alternuje Andrii Kharlamov) v roli Mojžíše, jehož sonorní bas plnil divadlo barevným kulatým tónem a jehož dominantní postava vévodila jevišti. Roli jeho bratra Eliezera (z Bible známe jen bratra Árona, který zde chybí) zpíval Ondřej Koplík (alternuje Raman Hasymau), jehož menší a úzký tenor se dobře nesl prostorem, ale vedle mohutného basu byl poněkud upozaděný. Výborný výkon podal představitel Amenofise, syna faraonova, Martin Šrejma (alternuje Martin Javorský). Jeho tenor zněl zpočátku měkce, až zastřeně, postupně nabíral na průbojnosti a gradoval do závěru s úderným znělým žesťovým témbrem. Důstojným a vyrovnaným protivníkem Mojžíšovým byl faraon v podání Daniela Kfelíře (alternuje Miloš Horák). Mladý pěvec dokázal být v roli barevný a úderný a ve vrcholových částech otevřel hlas do mohutné šíře decibelů, která podtrhovala i jeho démonickou postavu.

Z ženských rolí dominuje představení postava Mojžíšovy neteře Anaj, která je mimo biblický rámec, přičemž pro milostný příběh je to postava zásadní. Anaj je ta, která musí volit mezi opětovanou láskou faraonova syna a mezi rodinnými pouty a povinností k národu. Dramatickou představitelkou byla na premiéře Veronika Rovná (alternuje Lada Bočková). Úchvatné árie, prošpikované krkolomnými dramatickými koloraturami, šplhajícími do závratných výšek a padajícími vzápětí do hutných hloubek, naplnila pěvkyně nádherným a plným, ve všech polohách vyrovnaným a barevně se blyštícím sopránem. Škoda, že ve středních dynamických polohách se neubránila silnému vibratu, které působilo nesourodě. Postavě velmi pomáhá nápaditě navržený kostým, s volnými slušivými záhyby, které zpěvačce pomáhají zakrýt nedostatky na postavě. Nezakrývají bohužel již nedostatky v držení těla, které postavu sráží a ubírají jí zbytečně na estetickém účinku i věrohodnosti. Matkou Anaj je Mojžíšova sestra Marie; mezzosopránového partu se příjemným a barevným hlasem zhostila Dominika Škrabalová.  Silnou postavou je manželka faraona Sinaida, původem Hebrejka, jejíž představitelkou byla Magdaléna Rovenská, která jí dal údernost a důstojnost a její soprán byl pevný, ale ve výškách až příliš ostrý. Doplňujícími postavami jsou Osirid, egyptský velekněz, kterého představoval Petr Urbánek; uplatnil se i jako amplifikovaný tajemný božský hlas. V roli Ofida, velitele egyptské stráže, se představil Vít Šantora. Oba zpěváci své postavy naplnili hutnými hlasy a poněkud teatrálními výstupy.

Představení o třech dějstvích trvá tři a půl hodiny, přesto divácky nepůsobí jako dlouhé, zachovává spád a obecenstvo udržuje v napětí. Jistě se přitom nevyhne myšlenkám na současné dění ve světě, kdy židovská otázka opět ožila. Byl to záměr inscenátorů? Kdo ví, není akcentován, ale do myslí publika se zadírá. Profesionálně a skvěle umělecky provedená inscenace má svoji sílu a žije v myslích lidí svým životem, proto je na každém z diváků, aby ji zpracoval po svém. 

foto: NDM / Martin Popelář

Facebook X E-mail WhatsApp