„Potěšila hudba slovenského skladatele Jána Cikkera, která se v našich zemích téměř nehraje, a je to škoda.“

„Houslového partu se ujal renomovaný houslista Ivan Ženatý. Využil všech příležitostí a dal koncertu oduševnělost i dramatickou žalostnost.“

„Dirigent má zájem objevovat a přinášet divákům díla, která jsou méně známá, ale neméně krásná.“

Moravská filharmonie Olomouc uvedla k 104. výročí republiky slavnostní koncert, který věnovala inauguraci nového šéfdirigenta. Je jím maďarský dirigent z Budapešti, nedávný hudební ředitel Maďarské národní filharmonie a profesor dirigování na Hudební akademii Ference Liszta v Budapešti, Zsolt Hamar, nositel Rytířského kříže Řádu Maďarské republiky.

Ke své inauguraci zvolil dirigent repertoár klasický, přesto neotřelý. Zahájil ovšem s ohledem na předvečer výročí vzniku Československa naší státní hymnou, kde zejména starší generaci chyběla druhá, slovenská část. Snad i proto všechny potěšila hudba slovenského skladatele Jána Cikkera, která se v našich zemích téměř nehraje, a je to škoda. Symfoniettu, kterou Cikker napsal v roce 1933 původně pro klavír, o pět let později převedl do orchestrální podoby a věnoval ji svému učiteli Jaroslavu Křičkovi. Je o průzračné dílo, jednověté, se třemi částmi. První je postavena na charakteru lidových slovenských písní a na jejich tanečním rytmu, druhá je melancholická s naléhavou melodií a třetí je energická, rytmizující, ve svižném tempu využívající lidové prvky, které jsou přetvořené do dynamicky i instrumentálně působivého celku, s efektním finále.

Druhou skladbou byla Fantazie pro housle a orchestr g moll, op. 24 Josefa Suka. Houslového partu se ujal renomovaný houslista Ivan Ženatý, který byl žákem slavného houslisty a vnuka uváděného skladatele. Využil všech příležitostí, které nachystal skladatel, a dal koncertu oduševnělost i dramatickou žalostnost cikánských primášů, které tónina g moll slušela. Nechyběla ani jásavá a pevná kantabilní linka, která chytala posluchače za srdce. Accelerando v orchestru připravilo půdu pro virtuózní část, ve které měl houslista příležitost předvést své výsostné umění a s radostí jí skvěle využil. Vpád orchestru ve fortissimu připravil prostor pro následnou tesknou, ale pevnou houslovou melodii, která chytala za srdce, aby pomalu odcházela do pianissima. Vzepětí melodie ke konci přineslo houslistovi opět virtuózní příležitost a ukončil ji rázný nástup orchestru spěchající do finále ve fortissimu. Obecenstvo nešetřilo ovacemi a dočkalo se proto tohoto strhujícího finále i s houslovým sólovým vstupem ještě jednou, jako přídavku. Nadšení bylo euforické a Ivan Ženatý i Moravská filharmonie spolu s dirigentem Zsotem Hamarem si ho za společný a efektní výkon zasloužili.

Po přestávce zazněl cyklus tří Slovanských rapsodií, op. 45 Antonína Dvořáka. Dirigent sám se v rozhovorech, které s ním před časem proběhly, vyznal ze svého obdivu k české hudbě a k Dvořákovi obzvlášť. Přání uvést právě tyto rapsodie je překvapivé i obdivuhodné, neboť jde o díla, která se sice ve své době dočkala skvělého přijetí, ale dnes jsou hrána jen sporadicky, zcela je odsunuly do pozadí Slovanské tance, které Dvořák tvořil ve stejné době. Jejich uvedení signalizuje, že dirigent raději než sázku na zaručený efekt, který by mu přinesly právě Slovanské tance, má zájem objevovat a přinášet divákům díla, která jsou méně známá, ale neméně krásná.

Nejprve zazněla Slovanská rapsodie č. 1 D dur, která začíná lidovou melodií ve dřevech a houslích a lehkým tanečním rytmem, aby poté překvapila narůstající hutností pléna orchestru, s prosazujícími se bicími. Lehkost tanečních částí se lámala ve fortissimu pléna orchestru, které posílené o fortissimo žesťů znělo monumentálně a v poměrně malém sále Reduty bylo ohlušující, ale postupně spělo původním tanečním tématem do finále. Další skladbou byla Slovanská rapsodie č. 3 As dur, kterou zahájilo harfové sólo, evokující Smetanův Vyšehrad, které se několikrát ještě vrátilo. Houpavý rytmus postupně přešel do skočné, která rozzářila sál, v melodických vstupech se uplatnily čistě a pevně znějící lesní rohy, dřeva i violoncella, zazářilo sólo prvních houslí mladého primária Patrika Sedláře a zhutňující se proud hudby vedl k vítězným fanfárám žesťů.

Na závěr zazněla melancholická Slovanská rapsodie č. 2 g moll, která překvapila hutností melodických témat i jejich zpracováním, taneční plochy se prolínaly s dramatickými, podpořenými plochami žesťů, z nichž se dynamicky nejvíce prosazovaly s nadšením trombóny. Závěrečné accelerando spustilo tryskající vodopád hudby, která burácela akusticky příjemným, ale pro symfonickou hudbu poměrně malým sálem. Moravská filharmonie Olomouc přesvědčila, že má potenciál velkého symfonického orchestru a že by si zasloužila skutečný moderní velký koncertní sál, ve kterém by mohla soupeřit s ostatními evropskými symfonickými orchestry. Snad se někdy i Olomouc zařadí mezi ta města, která si uvědomují, že moderní kulturní infrastruktura tvoří tvář, a zejména prestiž města a že koncertní sál k ní neodmyslitelně patří.

*******

Foto: Daniel Schulz