„Úlfur Eldjárn měl neobvyklý úkol prezentovat zvuky, které vydával první, obrovský počítač.“

„Komunikace mezi elektronikou a smyčci byla podivuhodná, někdy šly zvuky proti sobě, ale vždy se nakonec propojily.“

„Jak vlastně souvisí ‚zpěv‘ počítače s excentrickým tanečním výkonem, hraničícím s psychiatrickou diagnózou?“

Festival Moravský podzim letos vedle klasických koncertů, zaměřených primárně na britskou hudbu, zařadil i skladby ze severských zemí. V úterý 14. října ve Fait Gallery zazněla hudba islandského skladatele Jóhanna Jóhannssona s názvem IBM 1401, A User‘s Manual. Úlfur Eldjárn učil počítač zpívat, Ensemble Opera Diversa s dirigentkou Gabrielou Tardonovou ho doprovodili a emoce tancem vyjadřovala Erna Ómarsdóttir. 

Severská linie festivalu je pro publikum zcela jinou hudební zkušeností, než jsme u koncertů klasické hudby zvyklí. A skutečnost, že počítač může být i něčím jiným než jen technickým pomocníkem, byla jistě pro leckteré překvapením. Už industriální prostředí Fait Gallery podtrhovalo temnou stránku skladby pocházející ze země, která se polovinu roku utápí v temnotě.

„Jóhann Jóhannsson je islandský skladatel a producent, jehož skladba zazněla už na minulém ročníku Moravského podzimu. Rozhodli jsme se pokračovat v představování a zazní jeho rané dílo s názvem IBM 1401: A User’s Manual, které zkoumá vztah mezi technologií a hudbou. Tento projekt, inspirovaný prvním počítačem IBM 1401, kombinuje elektronickou hudbu s živým výkonem,” vysvětluje v programu ke koncertu dramaturg festivalu Vítězslav Mikeš. Na střídmě nasvíceném pódiu, které občas ještě potemnělo, aby se opět světla upřela na protagonisty, se na pravé straně usadil hráč na elektroniku Úlfur Eldjárn, který je současně i skladatelem, zejména pro film, televizi nebo divadlo. Má rád nové interaktivní formy hudby, například pro zážitkové hudební projekty pro mobily. V této skladbě měl neobvyklý úkol. Prezentovat zvuky, které vydával první, obrovský počítač, který byl vyvinut, a z jeho projevů vytvořit smysluplné, hudebně použitelné sekvence. Poté, co si publikum zvyklo na neobvyklé zvuky, nastoupil orchestr Ensemble Opera Diversa pod vedením dirigentky Gabriely Tardonové a díky melodičnosti a jasným tónům smyčců prozářil temnotu prostoru. Komunikace mezi elektronikou a smyčci byla podivuhodná, někdy šly zvuky proti sobě, ale vždy se nakonec propojily a vytvořily velmi specifickou atmosféru.

1. IBM 1401 Processing Unit (Procesorová jednotka)… v temném prostoru jen jeden hlas, rovný a technický – vydával jednotlivé tóny a postupně se pomalu přidávaly nástroje orchestru, umístěného v levém rohu pódia. Smyčce v pianissimu se postupně spojovaly a hudební tok mohutněl, motiv vytvořil klenbu. Světlo zesílilo a na pódiu před orchestrem se objevila drobná dívka. Ve vytahaném tričku a legínách, s dlouhými rozcuchanými vlasy, se pomalu rozcvičovala. Spolu s dynamikou zvuků i její projev postupně narůstal až do exprese, ponořená do svého nitra stále víc a víc prožívala svoje vnitřní nálady, což vyústilo ve výkřiky a válení se po zemi. Důvod? Záhada…

2. IBM 1403 Printer (Tiskárna)… nejprve údery, pak siréna a anglický text. Nějaké hlášení. Dívka pořád cvičí, hlášení další a další… až ztichne a ve vzduchu visí jeden osamocený tón. V tom se přidává orchestr, violoncella hrají táhlé tóny. Siréna se opět zvedá, orchestr opakuje sekvence v legatu a dívka pořád cvičí nebo běží na jednom místě. Zoufale, usilovně. Text v angličtině zní srozumitelně, pro angličtináře. A pak je opět ticho a ve vzduchu visí zase jen jeden tón. A dívka stále usilovně cvičí. 

3. IBM 1402 Card Read-Punch (Děrný štítek)… sólo violoncella na třech tónech, melodie příjemná, přidávají se housle. Dívka se zklidňuje, protahuje se, dokonce se i zasměje. Ale pak opět kvílí siréna a prolíná se s melodií, nastává hučení a narůstá napětí. Dívka opět usilovně cvičí a dostává se do euforie, vydává nelidský řev, který vystřídá hysterický smích. To už evokuje psychiatrickou léčebnu.

4. IBM 729 II Magnetic Tape Unit (Magnetická pásková jednotka)… zvuky chrčí, zřejmě se počítač čistí. Orchestr opět nastupuje z pianissima, pomalé smyčce se zvedají do výšek a z počítače jde naopak hluboký hukot. Opakování jednoho motivu, reproduktory hučí. Dívka zoufale naříká a kvílí, pak jen dýchá, na jednom tónu. Orchestr opakuje sekvenci jako zdálky, zvuk letadla, které odlétá. Vše se ponořilo do tmy.

Expresivní zážitek, při kterém bylo publikum donuceno hledat výklady a smysl celého dílo. Bylo jasné, že se jednalo o výjimečný počin, provedený s perfektním technickým i emočním nasazením, a to jak u hudebníků, tak především u tanečnice. Erna Ómarsdóttir, umělecká ředitelka Islandské taneční společnosti a zakladatelka performativní skupiny Shalala, propojuje mezinárodní a lokální aspekty současného umění, předvedla technicky i emočně neuvěřitelný výkon. Jen se nabízí otázka, jak vlastně souvisí „zpěv“ počítače, propojený s melodičností smyčců, s excentrickým tanečním výkonem, hraničícím s psychiatrickou diagnózou? Proč zrovna takovéto taneční a emoční propojení, jak to souvisí s propojováním uměleckého světa s elektronickým světem studeným, bez emocí? Kontrasty emocí a techniky, vedoucí k psychickému kolapsu? Možná, předpokládám, že si každý v publiku svůj výklad našel. Byla v něm převaha mladých lidí, jejichž zkušenosti a znalosti jistě posunuly výkladově zážitek ještě o kus dál. 

Nicméně potlesk byl intenzivní a došlo i na přídavek. Píseň The Sun‘s Gone Dim and the Sky‘s Turned Black byla opět velmi expresivní. Orchestr nastoupil v sestupných stupnicích v houslích a do toho se opět ozval počítač. Jalový mužský rovný hlas deklamoval pomalou melodii s anglickým textem, náhle se ozval ženský hlas do výše a orchestr pokračoval v pregnantním rytmu, a návrat melodie pomalu ustával v diminuendu až do úplného konce. Přijetí ze strany publika bylo nadšené, přesto se mnozí rozcházeli s rozporuplnými pocity a s nevyslovenými otázkami a odpověďmi. Ale tak to snad má u umění být – je to přece jeho posláním, nebo ne?

Foto: Jan Prokopius / Moravský podzim

Facebook X E-mail WhatsApp