„Janáček je mým nejstálejším hudebním souputníkem. Reakce na jeho hudbu se nepodobají mým reakcím na kteréhokoli jiného skladatele.“

„Silnou dělá Janáčkovu hudbu vášeň jeho vize.“

„Že Angličan převezme ocenění z Janáčkova Brna, je velmi emotivní a mimořádně výjimečné.“

Nigel Simeone, britský janáčkovský badatel, autor publikace Janáček Compendium, převzal na začátku listopadového festivalu Janáček Brno 2024 medaili Nadace Leoše Janáčka. Stalo se tak na základě jeho mimořádných zásluh na poli janáčkovské publikační a popularizační činnosti. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se vyznává z lásky ke skladatelově hudbě, popisuje, jak ji vnímá a jak ji přibližuje veřejnosti, vyzdvihuje zásluhy dirigenta Charlese Mackerrase a zamýšlí se nad podobnostmi mezi Janáčkem, Puccinim a Bartókem.

Janáčkova medaile. Blahopřeju! Jaká byla první reakce?

Děkuju! První reakce: překvapení a opravdové potěšení: je to tak obrovská čest a – jak jsem řekl ve svém malém projevu při předávání: to, že Angličan převezme toto ocenění z Janáčkova Brna, je velmi emotivní a mimořádně výjimečné.

A potom?

Upřímné poděkování – zejména třem lidem, kteří mě nejprve povzbudili, abych své nadšení pro Janáčka rozvinul v něco podstatnějšího: Johnu Tyrrellovi a Charlesi Mackerrasovi (oba jsou předchozími držiteli stejné medaile) a muzikoložce Aleně Němcové, kterou znám od sedmdesátých let. Bylo skvělé potkat se v ní v Brně a mít čas na dobrý dlouhý rozhovor. Velkým přítelem po mnoho a mnoho let je mi Mark Audus, který se zabýval verzí Její pastorkyně z roku 1904. Strávili jsme spolu už mnoho a mnoho hodin debatami, sdílením myšlenek a nadšení pro Janáčka. Jsem moc rád, že dvacátého listopadu i on obdrží stejnou medaili.

Jak, kde a kdy jste se poprvé setkal s Janáčkovou hudbou? Vzpomenete si?

Samozřejmě, že vzpomínám! Když mi bylo dvanáct, děda mi pustil nahrávku kvartetů – byla to ta slavná nahrávka brněnského Janáčkova kvarteta pro Supraphon. Naprosto mě to chytlo! Velmi brzy na to, v roce 1970, následovalo koncertní provedení Glagolské mše a poté – úplnou náhodou – návštěva představení Bystroušky v Deutsche Oper am Rhein během školní návštěvy Düsseldorfu. Šel jsem tehdy sám, zatímco moji přátelé byli na výletě – na prohlídce doků v Essenu… To byl jeden z velkých zážitků mého života. Brzy poté jsem mohl vidět většinu dalších Janáčkových oper – a v úžasných provedeních…

Existuje větší množství knih o skladatelích, podobných vašemu „Janáček Compendium“? Kde jste našel pro takový typ publikace inspiraci?

Janáčkovské kompendium bylo součástí toho, co vydavatel zamýšlel jako seriál: začali Vivaldim a Rameauem. Formát se mi líbil – jakási skladatelská encyklopedie: díla, lidé, místa, budovy, nakladatelé… a tak dále. Byl jsem přesvědčen, že by to mohlo u Janáčka opravdu dobře fungovat, tak jsem jim svůj nápad navrhl. Líbil se jim. Ale myslím, že v této sérii další knihy pak už nebyly.

Napsal jste knihy i o Leonardu Bernsteinovi, o Olivieru Messiaenovi a dalších. Máte nějaká období zvýšeného zájmu o některé osobnosti?

Kniha je velmi dobrý způsob, jak se vyjádřit – a obvykle to bylo kvůli nějaké vzrušující příležitosti vycházející ze studia archivů. V případě Messiaena to byla Yvonne Loriod, která mi umožnila strávit tři měsíce prací v jejím pařížském bytě na všech dokumentech, které po Messiaenovy měla. V Bernsteinově případě byly ke studiu dostupné rukopisy West Side Story a pak i mnoho stovek nepublikovaných dopisů. Ale jedna věc platila vždy – a v tom jsem měl velké štěstí: vždy jsem mohl pracovat s odkazem skladatelů, jejichž hudbu opravdu miluju.

S dirigenty to bylo stejné: moje úplně první kniha byla o skvělém britském dirigentovi Adrianu Boultovi, kterého jsem ještě stihl trochu poznat, byl už velmi starý. Potom, a to bylo nedávno, jsem redigoval velkou knihu o Charlesi Mackerrasovi, se kterým jsem se poprvé setkal v sedmdesátých letech; zůstali jsme v přátelském kontaktu. A úplně nedávno jsem uzavřel kruh dvěma knihami o Adrianu Boultovi a jeho nejdůležitějších hudebních přátelstvích – s Ralphem Vaughanem Williamsem, ta vyšla v roce 2022, a s Edwardem Elgarem, tam právě dělám korektury. S oběma skladateli Adrian Boult úzce spolupracoval, takže je hodně co říct.

A Janáček – u něj jde o váš neustálý a neměnný zájem?

Absolutně. Vždy jsem cítil k jeho hudbě obrovskou lásku. Je to viscerální, fyzický druh reakce – něco velmi zvláštního a nepodobného mé reakci na kteréhokoli jiného skladatele. Takže ano, Janáček byl a je asi od roku 1970 mým nejstálejším hudebním souputníkem.

Svědčíte o vášni v jeho hudbě, pokud je právě ona vaší hlavní inspirací?

Ano, ale jde ještě o víc než jen o vášeň: je u něj přítomen úžasný patos (v opeře Z mrtvého domu), srdcervoucí nostalgie (ve scéna v hostinci před finále Lišky Bystroušky) a neuvěřitelné hudební vzrušení (na konci druhého dějství Její pastorkyně nebo ve finále Věci Makropulos. A mnoho dalšího. Ale především je tu jakási planoucí lidskost, která zaplavuje veškerou jeho hudbu.

Jak nejlépe říci, jaký byl význam dirigenta Sira Charlese Mackerrase pro českou hudbu?

Na to mohu odpovědět dvěma způsoby. Jednak z osobního hlediska. Sir Charles mně byl nesmírně nápomocný, když jsem poprvé pracoval na Janáčkovi – půjčil mi své kopie orchestrálních partitur několika oper, když byla k dispozici pouze Její pastorkyňa. To bylo v sedmdesátých letech. A pak – a mnohem důležitější – to byla jeho inspirovaná představení Káti Kabanové, Z mrtvého domu, Věci Makropulos, Výletů páně Broučkových… Ta všechna jsme měli v Londýně v sedmdesátých letech a byla nezapomenutelně úžasná. Později přidal i Osud a Bystroušku.

Druhý je pohled veřejnosti: právě jeho britské janáčkovské inscenace, více než jakékoli jiné, udělaly z Janáčka jednoho z operních velikánů dvacátého století. Vedle Pucciniho, Strausse, Berga, Brittena a dalších. A pak se totéž stalo o něco později s jeho sérií nahrávek oper.

K tomu ale musím dodat ještě jednu věc – a doufám, že není nemístné uvádět jména: od dob Sira Charlese se objevilo několik skvělých mladších janáčkovských dirigentů. Pro mě jsou v současnosti největšími interprety jeho hudby všichni Češi, ale dva z nich výrazně působí v Británii: mluvím o Jakubu Hrůšovi a Tomáši Hanusovi. Oba jsou obrovskými zastánci Janáčka. A Brno má obrovské štěstí, že má dalšího takového v Marko Ivanovićovi. Janáčkova hudba je dnes mnohem srozumitelnější a neděsí orchestry jako dříve, alespoň v Británii ne. A myslím, že každý by asi souhlasil s tím, že to byl Sir Charles, kdo tomu všemu položil základy. Ať už v Británii, v Česku, nebo kdekoli jinde.

A pro britskou kulturu?

Sir Charles byl skvělý dirigent – a to je důležité: nejen „specialista“. Ať už tedy řídil jakýkoli repertoár – Händela, Mozarta, Beethovena, Verdiho, Wagnera, Smetanu, Dvořáka, Strausse, Sullivana, Elgara… – měl obrovskou fantazii a energii, vše podpořené mimořádnou vzdělaností a inspirativním muzikantstvím. Jeden můj vídeňský přítel kdysi popsal Charlese jako ‚ein Dirigent, der denkt!‘. Dirigent, který myslí! Myslím, že ho vystihl docela dobře… Příští rok v listopadu by měl Sir Charles sto let. Tak doufám, že najdeme dostatek příležitostí, jak to oslavit. V Británii i v Česku.

Co je podle vás důvodem, že Janáčkův styl byl a je tak nenapodobitelný?

Řekl bych, že existují tři hlavní důvody: Je u něj přítomen zcela nový přístup k formě – ve velkém i malém měřítku. Skládal s drobnými generativními hudebními buňkami (někdy – ne vždy! – souvisejícími s nápěvky), z nichž vznikají mnohem větší struktury. Zrovna nedávno jsme si s jedním anglickým přítelem povídali, jak to funguje ve smyčcovém kvartetu „Kreutzerova sonáta“. Zadruhé je v jeho operách přítomen úžasně brilantní smysl pro dramatické načasování. V tom se mu, myslím, vyrovná jen Verdi. A zatřetí, báječně originální je Janáčkův harmonický jazyk, který se nepodobá nikomu jinému. Někdy je důsledkem prvního důvodu – představte si něco jako závěrečnou scénu Makropulos…

Existuje nějaká podobnost mezi operami Janáčka a Pucciniho?

Ano! S čerstvým dojmem, pár dní po vyslechnutí nové inscenace Matěje Broučka v Brně, musím konstatovat, že konec první části, odehrávající se na Měsíci, je čistý Puccini. A také v Kátě jsou velké náznaky na Pucciniho. Jak asi víte, jeho oblíbenou Pucciniho operou byla Madama Butterfly. Ale v „měsíčním“ duetu v Broučkovi je to Bohéma. Každopádně si myslím, že podobnosti jsou docela fascinující – částečně proto, jak předpokládám, že je nutně neočekáváme.

Bartók je maďarský Janáček, prohlásil nedávno pianista András Schiff. Je to pravda?

Řekl bych ano i ne. Proč ne? Janáčkův přístup k technice kompozice byl úplně jiný – Bartók byl v některých ohledech daleko ‚organičtější‘ a jeho obsese se často týkaly načasování a symetrií. Zlatý řez a podobně. Ale jako dva velcí východoevropští sběratelé lidových písní – což je činnost, která měla také obrovský dopad na hudbu, kterou oba skládali – pak ano. Určitě mezi nimi existují silné podobnosti. Ale jsou to zároveň dva vysoce originální géniové. Rozhodně neznějí stejně.

Jakým způsobem popisujete Janáčka, když o něm chcete předat představu lidem v Británii?

Doufám, že jsem to už v odpovědích naznačil: v Janáčkově hudbě je jakási životní jiskra a jakási kinetická energie, která je podle mě jedinečná. Ale to, co ji činí tak silnou a dojemnou (spíše než jen trochu neurotickou, čímž by se všechna ta energie také mohla stát), je lidskost a vášeň jeho vize. Ať už v kterékoli z velkých oper, v Glagolské mši, nebo v Sinfoniettě a v Tarasu Bulbovi, v kvartetech, nebo dokonce v malém mistrovském díle jako Říkadla.

A jaký způsob byste volil v Čechách?

Velmi podobný – ale myslím, že by v Čechách a na Moravě mohl být lépe pochopen navíc i díky souvislostem mezi jeho hudebním stylem a češtinou. Nemám na mysli jen melodii mluvy, ale obecnější vzorce českého jazyka a řeči: zdá se mi, že za Janáčkovou hudbou je toho hodně….

Co cítíte, když jste v Janáčkově památníku v jeho zahradním domku v Brně?

Je to vždy velmi jedinečné a zvláštní. Za ta léta jsem byl už víckrát na Hukvaldech, v Luhačovicích a samozřejmě i v Brně, abych se prošel po Janáčkových stopách. Ale zahradní domek je vždy nejdůležitějším „poutním místem“, chcete-li. Mimochodem, dalším místem, které má podobný účinek, je Těsnohlídkův dům v Bílovicích nad Svitavou – tam je přítomnost Bystroušky naprosto cítit!

Objevují se zprávy o novém moderním Janáčkově muzeu, které snad – a konečně – bude otevřeno v Brně v roce 2028 v budově bývalé Varhanické školy, jen pár metrů od jeho domku. Co si myslíte o výstavách a expozicích týkajících se skladatelů?

Tuhle skvělou zprávu mi před pár dny řekl Jiří Zahrádka. Trvá to už tak dlouho…! Od roku 1990. A bohatost janáčkovského archivu je taková, že může poskytnout materiály pro stálou expozici, ale i pro libovolný počet výstav věnovaných konkrétním dílům – když nastane příležitost je oslavit….

Napadá vás nějaký nezbytný rozdíl, který musí viditelně vyvstat mezi muzeem ve dvacátém a v jedenadvacátém století?

To je velmi zajímavá otázka. Samozřejmě, že možnosti sofistikovaných audiovizuálních prostředků jsou nyní docela ‚staré‘, i když mnohá skladatelská muzea jsou i ně dost líná. A ne vždy se vám chce chodit po výstavě se sluchátky na uších… I tak ovšem hudební muzeum rozhodně musí mít hudbu! Bez znějící hudby by bylo jako výtvarné muzeum, ve kterém byste se dozvěděli vše o umělcově životě, ale neviděli byste jeho obrazy… Existují i jiné možnosti se soupravami pro virtuální realitu a podobně – ale to už jsou věci, o kterých by měl mluvit někdo mladší a technicky zdatnější než já!

Co dalšího pro Janáčka a o Janáčkovi chystáte?

V lednu máme v Royal Opera House v Londýně inscenaci Jenůfy. Připravujeme s přítelem Jakubem Hrůšou předpremiérovou akci, která, jak doufám, bude pro lidi hodně zajímavá. Bude se živě streamovat na youtube. Pak jsou nějaké další úkoly pro BBC… A píšu programové eseje k představením Broučka a Káti, které je potřeba dokončit v nejbližších týdnech… Co se týče větších věcí, mám pár nápadů, ale momentálně si nejsem úplně jistý, co z nich by mohlo fungovat nejlépe.

Foto: Janáček Brno / Marek Olbrzymek, archiv JAMU, Facebook BBC Symphony Orchestra, archiv Klasiky+