Novoroční koncerty jsou dnes již téměř povinnou výbavou všech symfonických orchestrů. Po vzoru Vídeňských filharmoniků se k této tradici přihlásila i Moravská filharmonie Olomouc. Skladby krále valčíků Johanna Strausse mladšího konfrontovali hudebníci 6. ledna v sále Reduty se skladbami W. A. Mozarta, zejména Koncertem pro klavír a orchestr d moll, KV 466, který přednesl mladý klavírista Jan Schulmeister. Nechybělo pěvecké vystoupení sólistky opery Heleny Beránkové a dirigoval šéfdirigent Zsolt Hamar.

Vzniklo z toho takové malé Rakousko-Uhersko-moravské vyrovnání, kdy nároky na preciznost souhry a na cizelaci zvuku s klasickou důkladností a vídeňským šarmem se pojily s neústupnou energií maďarského dirigenta Zsolta Hamara a s moravskou citovostí hudebníků. Zahájil Císařský valčík, op. 437 Johanna Strausse mladšího, který dirigent držel v pomalejším, vznosném tempu, aby zdůraznil noblesu 19. století. Následoval Koncert pro klavír a orchestr d moll, KV 466 Wolfganga Amadea Mozarta, který přednesl nadějný klavírista Jan Schulmeister, ještě student JAMU u profesora Jana Jiraského. Nadýchaný začátek Allegra postupně nabíral na energii a na suverenitě provedení, které nepostrádalo ani něhu, ani údernost. Romance přinesla subtilní něžnou melodii a poté virtuózní běhy v klavíru, které si klavírista užíval. Allegro assai nastoupilo pevně a s rychlým tématem si klavírista vesele pohrával, až s dětskou radostí. Na vycizelované kadence navázala taneční část, obdivuhodně precizovaná. Klavírista sklidil nadšený obdiv, který ztlumil přídavkem. Zaznělo Snění od Roberta Schumanna, kterým se klavírista s publikem rozloučil.   

Ještě začátek druhé poloviny koncertu se tvářil vážně a s energií mohutně vpadla předehra k opeře Figarova svatba, KV 492 WolfgangaAmadeaMozarta. Další předehra také vpadla burácivě a perlila, ale už s vídeňskou rafinovaností. Byla k operetě Johanna Strausse juniora Netopýr a zahájila část čišící sladkostí, vtipem i razancí. Ó, jako ráj tato noc se zdá… chtělo se notovat s orchestrem. Nicméně se W. A. Mozart nenechal odstrčit a kontroval árií Královny noci Der Hölle Rache z opery Kouzelná flétna, KV 620. Sopranistka Helena Beránková dštila z pódia pekelné koloratury do publika a možná si někdo také vzpomněl na škodolibé tvrzení, že Mozart při psaní této árie měl na mysli obraz své tchyně… Překvapením bylo zařazení skladby Josefa Hellmesbergera mladšího. Lehkonohá polka, op. 184, dravá a uštěpačná, se u nás příliš nehraje. Zato valčík Zlato a stříbro, op. 79 Franze Lehára opět navodil noblesní a pohodovou atmosféru. Závěr opět patřil Johannu Straussovi mladšímu a obecenstvo potěšila sopranistka Helena Beránková. Tentokrát se převtělila do Adély, služebné z operety Netopýr a v árii Mein Herr Marquis hýřila vtipem i perlivými běhy ve výškách. Škoda jen, že zpívala jiný text, než je zažitý a nebylo mu příliš rozumět, ale hra těla a mimiky byla jasná. 

Následoval valčík z operety Vídeňská krev, op. 354, nejprve sladkobolné kvartetní sólo, plné jemných fines i espritu, které pokračovalo nárůstem dynamiky, a oficiální program ukončila ještě rychlá polka Vergnügungszug op. 281 (Zábavná jízda). Ale co by to bylo za novoroční koncert, kdyby hlavní prskavky nebyly teprve jako přídavky. Nejprve se dirigent publika zeptal pečlivě nacvičenou češtinou, co by jako přídavek preferovalo: Strauss nebo Mozart? Protikladné odpovědi vyřešil lakonicky: „Dobrá, tak tedy oba…“ A první přídavek nejprve publikum zaskočil, zahřměl totiž Komtur a zazněla předehra k opeře Don Giovanni W. A. Mozarta, ale po první frázi orchestr naskočil bez varování, attacca, s polkou Bez starostí. Starosti ale opět přinesl Don Giovanni, opět následně vystřídaný polkou. Toto vrstvení se opakovalo ještě jednou, ale na závěr přece jen vše důstojně zakončil Mozart. Ale jen na chvíli. Po vzoru Vídeňských filharmoniků sborově orchestr popřál jménem Moravské filharmonie Olomouc publiku „ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK“ a sálem zabouřil Pochod Radeckého, s řízeným potleskem publika dirigentem. Závan vídeňského vzduchu byl téměř hmatatelný!

A to bylo samozřejmé už proto, že za dva dny jeli hrát do Vídně, kdy vystoupili 8. ledna ve Zlatém sále Musikvereinu, aby prokázali, že vídeňské muzicírování zůstalo hudebníkům pod kůží i na Moravě. A že pod taktovkou maďarského dirigenta Zsolta Hamara získalo ještě větší šťavnatost. Ve Vídni hráli ovšem jiný program, Klavírní koncert č. 20 d moll, KV 466 v provedení Jana Schlulmeistera sice zůstal, ale následovala stylově Olomoucká symfonie č. 6 F dur, KV 43 téhož autora. A závěrem ve Vídni zazněl Ludwig van Beethoven a jeho Symfonie č. 2 D dur, op 36. 

Koncert v Olomouci měl patřičnou noblesu a publikum ho dokázalo ocenit. A že svůj orchestr podporují doopravdy, ocenil i ředitel David Gerneš, který neopomněl publikum pozdravit. „Stále více si uvědomujeme důležitost naší filharmonie, neboť tmelí společnost a bourá bariéry mezi lidmi. Uvědomuje si to stále více našich podporovatelů, a i proto byl založen Klub mecenášů.“ Představil mecenáše s číslem 1, manželé Ludmila a Mojmír Součkovi nastartovali dárcovství a ředitel vyzval publikum k následování. Bude zajímavé sledovat, jestli se tato aktivita do budoucna ujme a rozšíří na další mecenáše s číselnou řadou. Orchestr Moravské filharmonie Olomouc by si to určitě zasloužil, a to nejen v roce 2026!

Foto: Šimon Kadula

Facebook X E-mail WhatsApp