„Spřízněnost Jaroslava Mihuleho s Bohuslavem Martinů? Troufám si říci, že ti dva si byli prostě souzeni.“

„Jeho jazyková vybavenost jej předurčila k tomu, že byl zván k přednáškové činnosti na univerzitách doslova po celém světě.“

„S Poličkou je Jaroslav Mihule spojen dobrých šedesát let.“

První prosincový den se úctyhodných devadesáti let dožívá Jaroslav Mihule. Přiblížit jeho osobnost na několika málo řádcích není lehkým úkolem, neboť Jaroslav Mihule je vpravdě renesanční osobností s velmi širokým záběrem aktivit. Celoživotně činný byl především jako muzikolog, nicméně neméně důležitá byla jeho činnost pedagogická, skladatelská či diplomatická. Jeho jméno je většině z nás známé především ve spojení s osobností Bohuslava Martinů, jemuž zasvětil velkou část profesního života. Na svém kontě má desítku knižních publikací věnovaných Martinů a další dvacítku odborných studií, které se zaobírají buď přímo tímto skladatelem, nebo příbuznými tématy.

V roce 1974 vyšla první monografie Jaroslava Mihuleho Bohuslav Martinů. Profil života a díla. Původně mělo jít jen o tenký svazek v edici Hudební profily, kterou vydával Supraphon. Protože však byl Martinů velmi plodným skladatelem, nebylo možné dostat veškeré informace do formátu útlého brožovaného výtisku, a publikace Jaroslava Mihuleho tak neplánovaně dostala podobu reprezentativní vázané knížky. Byla to také nejfundovanější práce o skladateli, která v tehdejším Československu vyšla. Do té doby o Martinů psal pouze Miloš Šafránek, který sice skladatele znal osobně, ale nebyl profesí muzikolog (jeho texty jsou faktograficky precizní, ale nezasahují do oblasti odborných rozborů). O to cennější byla Mihuleho monografie, která se naopak soustředila především na tyto rozbory a úmyslně opomíjela podrobnější životopisné informace.

V roce 2002 vyšla zcela nová a rozsáhlá monografie Jaroslava Mihuleho pod názvem Martinů. Osud skladatele. V ní autor pozoruhodně rozšířil svou původní práci. V Osudu skladatele nalezneme každičký detail ze života i díla Martinů, autor předkládá informace z kronik, matrik, úředních dokumentů, ze starých ročníků novin a časopisů, ale též ze soukromé korespondence, čerpá dokonce z do té doby nikdy nepublikovaných rukopisů, držených v soukromých rukou. A v kontrastu k publikaci z roku 1974, která svou akcentací odborných analýz může působit poněkud akademicky, je jeho práce z roku 2002 nejen vysoce fundovaná, ale také čtenářsky přívětivá, čtivá. O rovných patnáct let později, na sklonku roku 2017 – a to dokonce přímo k narozeninám skladatele – vyšlo 8. prosince nové přepracované vydání Mihuleho knihy Martinů. Osud skladatele. Výpravná publikace slučuje všechny klady předchozích autorových prací, které oživuje četný obrazový materiál (ten v předchozí publikaci chyběl). Jaroslav Mihule navíc text monografie revidoval a doplnil o řadu nových informací – ve svém výsledku by se tak dalo hovořit téměř o práci nové.

Zmíněné publikace patří ke stěžejním, byť ne jediným autorským pracím profesora Mihuleho. O propagování osobnosti Bohuslava Martinů se zasloužil i v dalších oblastech aktivit: stál u zrodu Společnosti Bohuslava Martinů (a dlouhá léta byl členem výboru celostátní SBM), byl členem správní rady Fondation Martinů se sídlem v Basileji ve Švýcarsku a místopředsedou podobné rady Nadace Bohuslava Martinů v Praze. Jeho jazyková vybavenost (vlivem politických událostí se v průběhu let povinně učil němčinu a později ruštinu, ze zájmu pak navíc francouzštinu, latinu, starořečtinou a také angličtinu) jej předurčila k tomu, že byl zván k přednáškové činnosti na univerzitách doslova po celém světě, aktivně se také účastnil celosvětových muzikologických konferencí. Osobnosti Bohuslava Martinů z jiného – osobnějšího úhlu pohledu jsou věnovány i některé pasáže Mihuleho knih Hudební eseje a morality (2015) a Tinnitus (2016).

Pracovně byl Jaroslav Mihule celoživotně spjat s Fakultou tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, kde působil jako lektor, odborný asistent, docent a profesor. Jeho profesní kariéra na akademické půdě kulminovala v devadesátých letech, kdy byl na dvě funkční období zvolen prorektorem Univerzity Karlovy a v roce 1994 proděkanem její Pedagogické fakulty. Navíc byl v roce 1991 pověřen Ministerstvem školství zastupováním Československé federativní republiky v komisi pro UNESCO na 26. zasedání v Paříži jako expert pro otázky vysokých škol a v letech 1994 až 1997 působil jako první mimořádný a zplnomocněný velvyslanec České republiky v Nizozemsku.

Na svém kontě má Jaroslav Mihule i řadu ocenění, za všechny jmenujme dvě: Zlatou medaili Univerzity Karlovy 1994 a Výroční cenu Bohuslava Martinů za celoživotní zásluhy při vědeckém zhodnocení, šíření a uplatnění skladatelova díla z roku 2018 (uděluje Nadace Bohuslava Martinů).

V květnu 2019 získal Jaroslav Mihule čestné občanství města Polička. Byl tak vysloven dík „za jeho celoživotní mimořádné zásluhy o odborné propagování osobnosti a díla poličského rodáka Bohuslava Martinů doma i v zahraničí“. S Poličkou je Jaroslav Mihule spojen dobrých šedesát let. Při svých prvních návštěvách v padesátých letech 20. století měl ještě možnost osobně poznat skladatelovy sourozence, obzvláště nápomocna mu byla sestra Marie Martinů, která mu zprostředkovala řadu cenných materiálů při jeho badatelské činnosti. Poličku pak Mihule navštívil v průběhu let opakovaně, ať už jako doprovod paní Charlotte Martinů, vdovy po skladateli, či jako znalý průvodce členů pražské Společnosti Bohuslava Martinů po poličském kraji. V roce 1979 byl přítomen slavnostnímu aktu uložení ostatků skladatele do rodinného hrobu v Poličce po jejich exhumaci a převozu ze Švýcarska. Jeho velkým vkladem místní kultuře je vytvoření expozice o životě a díle skladatele v Centru Bohuslava Martinů v Poličce nazvané Barevný svět Bohuslava Martinů (od roku 2009 dosud). O ryzím vztahu k poličskému prostředí svědčí i fakt, že muzeu věnoval nemálo vzácných památek na Martinů, které původně vlastnila vdova po skladateli a Jaroslavu Mihulemu je darovala. Za všechny jmenujme torzo knihovny, kterou vlastnil skladatel, dvě alba osobních fotografií a v neposlední řadě klavírní výtah Martinů opery Juliette s vlastnoručními vpiskami skladatele. A vzájemnost dobrých vztahů s rodištěm Martinů dokládá iniciativa Městské knihovny Polička, která podnítila vydání Mihuleho publikace Hudební eseje a morality, v níž je shromážděno čtyřicet tři esejistických textů na nejrůznější kulturně-společenská témata.

Výše uvedené řádky dokládají profesní spřízněnost Jaroslava Mihuleho s Bohuslavem Martinů. Troufám si říci, že ti dva si byli prostě souzeni. Je až příznačné, že se oba narodili v prosinci v roce zakončeném nulou (Martinů 1890, Mihule 1930). Aby toho nebylo málo, je spřízněnost rozšířena i na rodinu, neboť přímo v den martinůovského výročí, 8. prosince 1930, se narodila i Mihuleho manželka Alena, stojící po manželově boku už od roku 1952 a s nezlomným elánem mu vytvářející ideální zázemí pro jeho odbornou činnost. Vzájemná spřízněnost je i niterná – Jaroslav Mihule si Bohuslava Martinů váží nejen jako skladatele, ale též lidsky pro jeho morální hodnoty, které s ním celoživotně sdílí. Vyznal se k nim opakovaně, naposledy v krátkém zamyšlení psaném pro brožurku k výročí čtyřiceti let pobočky SBM v Poličce v roce 2019. Vyzdvihl zde návrat svobody v roce 1989: „Martinů se ho nedočkal, ale nikdy v něj nepřestal věřit. Spolu s ním se k ideálu demokracie a svobody hlásili i ti, kdo měli rádi jeho hudbu a sledovali její vývoj i poselství během dlouhých desítiletí totality. (…) Plyne odtud morální závazek, který Martinů zázračně vyjádřil v jednom svém dopise. Vzpomíná tam, jak jako chlapec chodil okolo plastiky Vojtěcha E. Šaffa v Liboháji. ‚Je to jen kámen s plaketou, ale dole je napsáno: Mluv pravdu, drž pravdu; hlavně to – drž pravdu – mi utkvělo v paměti‘.“

S celého srdce přejeme Jaroslavu Mihulemu k jeho významnému životnímu jubileu vše dobré a upřímně děkujeme za vše, co pro kulturu učinil.

Foto: archiv CBM, Petr Klein, Petra Hajská, Zdeněk Holomý