pondělí, 31 srpen 2020 10:20

Monika Holá: Odešla stálice hudebního Brna, teoretik a hudebník Jiří Beneš

Autorka:

„V profesním životě Jiřího Beneše bylo velmi důležité období, kdy se stal členem obnoveného Moravského kvarteta.“

„Díky umělecké zralosti Moravského kvarteta se těleso stalo profesionálním souborem Státní filharmonie Brno a jeho členové byly vyjmuti z povinnosti pravidelně se účastnit orchestrálního koncertního dění.“

„Interpretační sféra ale nezůstala jedinou v Benešově činnosti.“

 

1

 

Ve věku nedožitých 92 let zemřel v noci z 23. na 24. srpna muzikolog a hudebník Jiří Beneš. Patřil neodmyslitelně ke stálicím hudebního Brna, byl živoucí pamětí brněnské filharmonie, s níž jej pojilo více jak půlstoletí spolupráce. Udivoval rozsáhlými vědomostmi a byl nekonečnou studnicí profesních vzpomínek, jeho elán byl vzdor věku nezměrný a dobrá nálada jej snad nikdy neopouštěla. Pro Brno je jeho odchod velkou ztrátou – kdo jej znal, se s ním může přijít v pondělí 31. srpna naposledy rozloučit.

Jiří Beneš se narodil 24. září 1928 v Komárně, ve svých deseti letech se s rodiči přestěhoval na Moravu, nejprve do Kroměříže, kde vystudoval reálné gymnázium, později do Brna. Zde začal studovat současně hru na violu na konzervatoři a krátký čas pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity, než se rozhodl přestoupit na fakultu filosofickou a vystudovat zde obor estetika-hudební věda. Hudební vzdělání si doplnil později ještě studiem na brněnské JAMU. Jak sám říkal, mládí prožil v době obrovského brněnského rozmachu kultury, jehož mohl být součástí: ještě v době konzervatorijních studií se stal violistou nově založeného Moravského komorního orchestru, od roku 1951 nově zřízeného Symfonického orchestru kraje Brněnského jako zástupce prvního violisty a od roku 1956 se stal hráčem nově vzniklé Státní filharmonie Brno. Zde měl možnost poznat velké dirigentské osobnosti: Břetislava Bakalu, Jaroslava Vogla či tehdy v Brně působícího Václava Neumanna, s nímž jej pojilo osobní přátelství vycházející z porozumění a stejných uměleckých hodnot.

V profesním životě Jiřího Beneše bylo velmi důležité období let 1965–1992, kdy se stal členem obnoveného Moravského kvarteta. Těleso na sebe upozornilo v roce 1965 vítězstvím v soutěži o Cenu Italského kvarteta (Premio Quartetto Italiano) v Benátkách a úspěch to byl de facto dvojí: jednak v československé rozehrávce, na jejíž přípravu mělo kvarteto dle Benešových vzpomínek pouhých deset dní (!!) a v níž vyřadilo pražské soubory, a pak v samém benátském soutěžním klání, kde se stalo laureátem a spolu s bulharskými kolegy si odvezlo společnou první cenu.

 

6

 

Moravské kvarteto, které převzalo pomyslnou štafetu po ukončení činnosti původního Moravského kvarteta s primáriem Františkem Kudláčkem, hrálo v mladém obsazení: Rudolf Šťastný – 1. housle, Ludvík Borýsek – 2. housle, Jiří Beneš – viola a Bedřich Havlík – violoncello. Beneš se zde výrazně spolupodílel na jeho umělecké profilaci, snažil o repertoárové odlišení souboru, který začal být brzy považován doma i v zahraničí za specialistu na soudobou hudbu. „S krachem socialistického realismu, povinného v socialistickém táboře, získali tvořící skladatelé možnost zapojit se konečně do současného vývoje euroamerického hudebního myšlení – a v koncertním, rozhlasovém a teprve se rozvíjejícím televizním provozu mohutně vzrostla poptávka po soudobé tvorbě. Nové Moravské kvarteto, o němž bylo známo, že dovede i v soudobých skladbách dělat muziku (soubory vystupující tehdy na večerech Svazu hudebních skladatelů praktikovaly svůj úkol většinou tak, že primárius se naučil odehrát svůj part čistě a rytmicky tak, aby byl přijatelný pro rozhlasovou techniku, a ostatní se prostě přidali), začalo být na roztrhání, zvlášť po rozpadu pražského Novákova kvarteta, které se na tuto činnost do té doby specializovalo. Své úspěchy v tomto ohledu doplnil mladý soubor prvními cenami ze soutěží na festivalech soudobé hudby v Neapoli a v Santiagu, jejichž pořady obohatil zahraničními (někdy dokonce absolutními) premiérami nových českých skladeb.“

Díky umělecké zralosti Moravského kvarteta se těleso v roce 1969 stalo profesionálním souborem Státní filharmonie Brno a jeho členové byly vyjmuti z povinnosti pravidelně se účastnit orchestrálního koncertního dění. Mohli se tak naplno věnovat jen kvartetní hře. A díky úspěchům z mezinárodních soutěží se stal jedním z mála souborů v celém tehdejším Československu, který mohl i v období normalizace cestovat do západních zemí. Beneš vzpomínal, jak na některých dlouhých zájezdech, strávených v režimu „hotel-koncert-přejezd-hotel“, často chybělo málo, aby přišla tzv. „hráčská ponorková nemoc“, tedy nesoulad mezi lidmi, kteří spolu trávili příliš mnoho společného času. Tehdy byl jeden z hotelových pokojů „pravidelně dějištěm hojně navštěvované a hltem skotské whisky oživené besedy, v níž se ventilovaly všechny osobní problémy dříve, než mohly vyvolat nežádoucí ponorkový konflikt.“

Interpretační sféra ale nezůstala jedinou v Benešově činnosti. Velmi výraznou stopu zanechalo jeho dramaturgické působení ve Státní filharmonii Brno (dnes Filharmonie Brno). Beneš se dlouhodobě snažil prosadit odlišnou dramaturgii, která nevycházela jen z uvádění běžného a posluchačsky vděčného repertoáru, ale představovala námětově ucelené koncertní řady s pravidelným zařazováním skladeb soudobých. Takto vytvářel dramaturgii pro filharmonické koncerty určené jak dospělým, tak i dětským posluchačům – je tvůrcem oblíbené řady Koncerty pro rodiče s dětmi, která vychovala dnes již dospělou posluchačskou generaci. Obdobně přistupoval i ke dramaturgické spolupráci s různými festivaly (Mezinárodní hudební festival Brno Moravský podzim, Mezinárodní festival třinácti moravských měst Concentus Moraviae, Podzimní festival duchovní hudby Olomouc), i zde usiloval o odlišení od dalších festivalů prostřednictvím jasného tematického vyhranění jednotlivých ročníků. Vytvořenou koncertní dramaturgii podporoval psaním fundovaných průvodních slov programů i moderováním koncertů; uspořádal a psal také texty pro řadu koncertních katalogů, vtipně glosoval hudební dění Brna v aktuálních či vzpomínkových textech.

 

5

 

V posledních měsících života se věnoval i větším hudebně-historickým pracím. V roce 2016 vydal Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno jeho publikaci Co nebude v učebnicích: kapitoly z hudebního Brna, v níž Beneš vtipným způsobem komentuje jak současné dění, tak na základě vzpomínek některé historické momenty hudebního Brna. Pro hudební časopis Opus musicum psal na pokračování erudované texty o Beethovenových smyčcových kvartetech (ve třech pokračováních dosud vyšlo zpracování 11 z 16 skladatelových kvartetů). A konečně v tisku je v této době kolektivní monografie Osobnosti Hudební fakulty JAMU II, do níž Beneš přispěl medailonkem představujícím jeho přítele a kvartetního kolegu, violoncellistu Bedřicha Havlíka.

Za svoji činnost v kultuře získal Jiří Beneš několik ocenění ať již jako kvartetní hráč (Premio Quartetto Italiano 1965; Smetanova medaile 1978; Premio ´900 Musicale Europeo, Neapol 1988), nebo za své dramaturgické zásluhy (Cena České hudební rady, 2002; Cena města Brna za rok 2010).

 

3

 

V rozhovoru pro portál Brno město hudby Jiří Beneš prozradil, že velmi významný vliv na jeho hudebně teoretický rozvoj v počátcích měl profesor Gracian Černušák, který v době jeho studií působil pedagogicky na konzervatoři. Dovoluji si tato slova na závěr ohlédnutí za Jiřím Benešem citovat a troufnu si označit je za jakési jeho krédo, neboť přesně takto Jiří Beneš všechny své texty koncipoval: „Na konzervatoři si mě všiml Gracian Černušák a začal mě zvát na soukromé hodiny. Když jsem u něj byl poprvé, přinesl jsem mu nějaký text a on začal s něčím, co mi připomnělo kvartu na gymnáziu. Rozebírali jsme gramatiku, význam jednotlivých slov a vazeb – nezdálo se mi, že tohle by měla být ta věda. On mě takhle ale učil přesně myslet: hudbu nelze vyjádřit přímo, musí se o ní psát obrazně, ale tím přesněji. Mnozí se domnívají, že se o hudbě může bůhvíjak fantazírovat, když je tak těžko postižitelná. To ale není pravda – člověk musí mít o tom, co chce říct, úplně přesnou představu a jednoznačně ji umět vyjádřit.“

 

0

 

-------------

Uvedené citace pocházejí z textu Jiřího Beneše pro chystanou publikaci Osobnosti Hudební fakulty JAMU II a z rozhovoru Jiří Beneš: Člověk musí mít přesnou představu, co chce říct na portálu Brno město hudby.

 

Foto: archiv Filharmonie Brno 

Monika Holá

Působí na Hudební fakultě JAMU, na níž přednáší zejména dějiny vokální hudby a dějiny opery. Osm let pracovala jako dramaturg Janáčkovy opery v Brně, působila též jako redaktorka časopisu Opus musicum. V oblasti janáčkovské problematiky se profilovala jako spoluautorka knihy Režijní přístupy k operám Leoše Janáčka v Brně (2004), na svém kontě má rovněž monografii janáčkovského režiséra Ota Zítek v dokumentech a vzpomínkách (2011). V současnosti působí též jako muzikolog v Centru Bohuslava Martinů v Poličce. Vedle řady popularizačních článků byla kurátorkou čtyř výstav o skladateli a v roce 2018 vydala publikaci Kresby Bohuslava Martinů: Martinů obrázky kreslící.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.