PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Do budoucna bych se určitě ráda věnovala autorům zahraničním.“

„Hudba by měla promlouvat a citlivě provádět světem, trochu vytrhávat z neúprosné reality.“

„Pražští komorní sólisté s Radkem Baborákem Honeggerovu symfonii, která není interpretačně úplně snadná, určitě zahrají na světové úrovni.“

Mezinárodně etablované klavírní Trio Bohémo, nedávno se navrátivší z turné po Spojených státech, tvoří houslista Matouš Pěruška, klavírista Jan Vojtek a violoncellistka Kristina Vocetková. Ta se v posledních měsících věnuje také nové a nečekané výzvě v podobě dramaturgických prací na festivalu Věčná naděje. Přehlídku představující zejména autory, kteří byli smutnou shodou okolností ve špatný čas na špatném místě, zahájí koncert Pražských komorních sólistů a dalších umělců 2. února ve smíchovské kapli Sacre Coeur.

„Tak excelentní, brilantní výkon orchestru v opeře jsem dlouho neslyšel.“

„Pěvecké výkony byly vzácně vyrovnané přes nutný nečekaný ‚záskok‘ v roli Senty.“

„Režie v Linci podruhé za sebou, po prosincové Butterfly, nenechala svou hrdinku ve své koncepci zemřít…“

V moderním Musiktheateru Linz slavila 25. ledna premiéru opera Bludný Holanďan Richarda Wagnera. Stalo se tak v hudebním nastudování šéfa opery i Brucknerova orchestru Markuse Poschnera a v režii intendanta divadla Hermanna Schneidera, podpořené scénou Dietera Richtera a s návrhem kostýmů Mentje Nielsen. Sbory nastudovala Elena Pierini a David Barnard. Pro velmi obtížnou titulní roli byl pozván výrazný řecký barytonista působící v Německu Aris Argiris. V roli Senty zaskočila na poslední chvíli německá sopranistka Dorotea Herbert, pro onemocnění sopranistky souboru. Místo jednoho plánovaného hosta tak byli na premiéře hosté dva a podruhé za sebou se v Linci smrt hlavní hrdinky nekonala…

„V druhé polovině 70. let, už jako učitel hudby, se zabýval otázkou založení hudebně vzdělávacího ústavu.“

„Stal se prvním ředitelem Varhanické školy, zároveň i jejím aktivním pedagogem. Po vzniku Československa ji transformoval v soukromou a poté ve státní konzervatoř.“

„Čestného doktorátu si velmi vážil a až do konce života se podepisoval jako Dr. Ph. Leoš Janáček.“

Leoš Janáček se narodil ve škole jako syn hukvaldského kantora. V jedenácti letech se stal žákem klášterní školy v Brně, kde chodil i do reálky a studoval na Slovanském učitelském ústavě. Hudební vzdělání završil na Varhanické škole v Praze a na konzervatořích v Lipsku a Vídni. V Brně pak učil budoucí učitele a vyučoval klavír a v roce 1881 založil Varhanickou školu; učil na ní a byl jejím ředitelem. Vyučoval pak i v brněnské pobočce Mistrovské školy Pražské konzervatoře… Jeho vrcholným kontaktem se školstvím bylo 28. ledna 1925 udělení čestného doktorátu Masarykovy univerzity.

„Posluchači se měli na co těšit a dali svůj zájem najevo už tím, jak rychle skoupili všechna místa zbývající vedle majitelů abonentek.“

„Nouzovského interpretace je oproštěna od mladistvých výbojů a jakýchkoli extravagancí, jde o provedení v poklidně poučeném duchu, někdy snad až příliš profesorské.“

„Výrazně posílený orchestr se hned od počátku vzepjal k bouřlivému výkonu a odstranil jakékoli obavy z nesehranosti.“

Na závěr ledna si Komorní filharmonie Pardubice naplánovala náročný program. Ve čtyřech večerech za sebou hraje Dvořákovu Novosvětskou a doprovází violoncellistu Petra Nouzovského v Koncertu h moll téhož autora. Třikrát se tak stane v domovské Sukově síni Domu hudby a jednou ve Fibichově sálu muzea v Chrudimi. První koncert v pondělí 27. ledna vyvolal vřelou přízeň publika.

„Úpravu Janáčkova zápisu lze ocenit jako projev Colliho otevřené mysli.“

„Colli dokázal, že technicky je schopen zahrát cokoliv.“

„Za takovou zvukovou mohutnost by se nemuseli stydět ani chlapi typu Yefima Bronfmana nebo Jana Bartoše.“

Sólový klavírní recitál Federica Colliho, který se konal v neděli 26. ledna v pražském Rudolfinu, byl už pianistovým druhým vystoupením v rámci recitálového cyklu Českého spolku pro komorní hudbu. Program nabídl mimo jiné zapomenuté transkripce proslulých děl a Colli ve své hře předvedl nejen mistrovskou kontrolu nad nástrojem, ale také originální přístup, neboť notový zápis mnohdy nevykládal doslovně.

„Nenápadným, ale nezanedbatelným aspektem večera je skutečně celorepublikový dosah MenARTu. Do žižkovském atria dorazili umělci z Pardubic, Brna, Poličky i Frýdku-Místku…“

„Mnohými nejočekávanějším bodem programu bylo vystoupení Nory Lubbadové.“

„Mladí umělci, ještě tolik neusměrnění konvencemi, přinesli kromě svého přednesu také notnou část sebe sama.“

Hudební Odyssea je projekt, který představuje mentory působící ve Stipendijní akademii MenART společně s jejich žáky napříč ročníky. V Atriu Žižkov tak 24. ledna vystoupili klavírista Ivo Kahánek a klarinetista Irvin Venyš, dvě výrazné osobnosti české klasické hudby, a spolu s nimi výrazně obdařené i pracovité hudební mládí. Podstatný podíl na pěkném vyznění měl také klarinetisty doprovázející Daniel Wiesner.

„Boj o peníze nebaví nikoho, všechny ostatní výzvy jsou vlastně radost.“

„Jde nám především o to, aby divadlo nějakým zajímavým způsobem vyprávělo příběhy, a je jedno, jestli to bude na látce, kterou zpracoval Mysliveček, nebo Szymanovski.“

„Předsudek, že kritici jsou odtržení od reality, a naopak diváci mají rádi jen to líbivé, je lichý.“

Bienále Festival hudebního divadla Opera je jediná periodická přehlídka reprezentativních inscenací tuzemských i slovenských profesionálních operních souborů zřizovaných státem či obcemi. Zásadní součástí programu jsou v současné době i projekty dalších nezávislých subjektů. Šestnáctý ročník, který je svým rozsahem největší v celé historii a začíná v Praze 29. ledna Janáčkovou Káťou Kabanovou v produkci Slezského divadla Opava, představuje ředitelka festivalu Lenka Šaldová.

„Na závěr pak jemný žesťový zvuk zalil celou scénu ‚omamné noci v oáze pod palmami‘ měkkým světlem… přišel rozbřesk.“

„Obecně byl tón Marie-Astrid Hulot nadmíru příjemný, noty do sebe vplouvaly pomocí takřka nekonečného legata.“

„Název první části zní Šalomounův sen, a vskutku hudba v introdukci jako by popisovala vynořování vizí a myšlenek z nevědomí.“

Posluchači Plzeňské filharmonie si 23. ledna na koncertě s názvem Joseph Haydn & Pražské jaro vychutnali jak hudbu notoricky známou, tak tu raritní takřka neslýchanou. Haydnův houslový koncert orámovaly dvě Orientem inspirované skladby, jedna od Camilla Saint-Saënse a druhá od Ottorina Respighiho. Pojítkem s Pražským Jarem byla sólistka Marie-Astrid Hulot, která se v minulém roce probojovala do finále pražskojarní soutěže a získala třetí cenu.

„Dirigent zvolil velmi energické pojetí a živá tempa, většině částí zrychlení překvapivě svědčilo, jiné ale zcela nevyzněly.“

„Kraemer byl důstojnou náhradou Byčkova, ale nepřinesl s orchestrem nic objevného.“

„Přesto je dobře, že se Bachova díla v prvním českém koncertním sále hrají a čeští posluchači si mohou rozšiřovat hudební obzory.“

Česká filharmonie uvedla ve dnech 22., 23. a 24. ledna v Rudolfinu pod taktovkou Nicholase Kraemera Bachovu Mši h moll také zvanou „Katolická“. Společně s Collegiem Vocale 1704 nabídla historicky poučenou interpretaci v komornějším obsazení a výsledek byl působivý, přesto zřejmě nelze mluvit o hudební události, která by se zapsala do dějin.

„Pokora tkví v důslednosti, to je naše motto pro rok 2025.“

„Na půdorysu spolupráce s Kateřinou Englichovou vznikl projekt s fenomenální sopranistkou Alžbětou Poláčkovou pojmenovaný podle písně Almy Mahler Ekstase.“

„Interpretovat skutečně autenticky můžu jen ty skladatele, které mám vedle sebe a můžu diskutovat o každém jednom hudebním záměru.“

Pomyslíme-li na hoboj, napadne nás jméno Viléma Veverky jako první. Vynikajícímu interpretovi se za dosavadní kariéru podařilo prosadit hoboj mezi jeden z nejžádanějších sólových nástrojů, obklopovat se podobně špičkovými interprety, a především mít velké zázemí v autorské spolupráci se současnými skladateli, kteří jeho nástroji umí zkomponovat náročné skladby určené přímo na míru. 29. ledna Vilém Veverka společně s kolegyněmi Kateřinou Englichovou a Alžbětou Poláčkovou vystoupí na Novoměstské radnici při premiérovém podání třetí edice jejich projektu Ekstase.

„Inscenácia je stávkou na to, že príbeh a vzťahy postáv budú fungovať aj v abstraktnejšom, pomerne komornom a navyše relatívne statickom prostredí.“

„Oveľa viac akoby režisérovi imponovala osudovosť a temnota príbehu, ktoré sa nemusia nutne spájať s intenzívnou drámou.“

„Výkon Arnheiður Eiríksdóttir považujem za najvyrovnanejší a najkomplexnejší.“

Po Fibichovej Šárke zaradila Opera Národního divadla medzi svoje premiéry ďalší titul, ktorého protagonistkou je výrazná ženská postava: Cherubiniho Médeu. Opera, ktorá sa rozhodne neradí k tým najviac uvádzaným zaznela v Stavovskom divadle po takmer dvesto rokoch. Nová inscenácia umožňuje vnímať dielo ako plnohodnotný opus, nielen ako kurióznu raritu. Zároveň však z naštudovania ostáva zreteľné, prečo sa záujem operných domov neobracia k Médei pravidelnejšie.