„Dnes víme, že Znojmo bylo velmi kosmopolitní a tolerantní a že Šebastián Freytag z Čepiroh na postu opata premonstrátského Louckého kláštera toleroval i zdejší konání evangelických mší.“

„Capella Sebastiana je projektový ansámbl, založený cíleně za účelem provozování skladeb, které se nacházejí ve znojemských archivech.“

„Soubor byl odměněn zaslouženým potleskem.“

Dramaturgickou lahůdkou se stal koncert, který se konal ve znojemském kostele sv. Michala v neděli 20. července v rámci festivalu Hudba Znojmo. Zazněly skladby renesančních mistrů rudolfínské Prahy ze znojemských archivů, a to v podání souboru Capella Sebastiana. Ukázaly Prahu i Znojmo jako města po stránce náboženské i kulturní velmi tolerantní a kosmopolitní. 

Šebestián Freytag z Čepiroh byl katolickým premonstrátským opatem v Louckém klášteře ve Znojmě. Býval dvořanem Rudolfa II., jako opat zdědil vynikající kapelu, která hrála bez problémů skladby protestantských skladatelů, jako byl například Philippe de Monte, Jacobus Handl Gallus, Johann Knöfel, či Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Díla těchto skladatelů byla zakoupena znojemskou městskou radou a místní capellou provozována.

Jde o hudbu, která se provozovala na rudolfínském dvoře, ale také na dalších duchovních místech Evropy a znojemská rada i duchovní si tyto skladby nechali opisovat. Dnes proto víme, že i Znojmo bylo velmi kosmopolitní a tolerantní a že Šebastián Fraytag z Čepiroh na postu opata toleroval i zdejší konání evangelických mší. Dramaturgie festivalu, kterou zajišťuje jeho prezident Jiří Ludvík, nabídla hloubavým posluchačům lahůdky z tehdejší doby. 

Capella Sebastiana je projektový ansámbl, založený cíleně za účelem provozování skladeb, které se nacházejí ve znojemských archivech. Ve složení Eduard Tomaštík (tenor a umělecký vedoucí – rozhovor s ním čtěte ZDE), Yvetta Fendrichová a Kateřina Šujanová (soprány), Ondřej Múčka (tenor/alt) a Martin Šujan (bas) nabídli posluchačům interpretaci skladeb v perfektně vycizelovaném souzvuku, s duchovním nábojem a soustředěným napětím, ve vyváženém harmonii i tempu. Všichni zpěváci pracovali s ušlechtilým zvukovým témbrem a barva jejich hlasů spolu příjemně ladila. Ve výsledku vytvářeli barevně zajímavé hudební plochy, precizně vypletené jako krajkoví a čistě znějící. Na varhanní pozitiv soubor doprovázel a sóla hrál Marek Čermák.

Koncert zahájila svěží skladba Johanna Knöfela (1530–1617) Cantate Domino. Byl to protestant, který pocházel ze Slezska, a jeho díla se hrála ve všech evropských kostelích. Psal hudbu na latinské texty, což zaručovalo šíření jeho skladeb. Působil a zemřel v Praze, v kostele sv. Jindřicha. Další ukázkou byla skladba Madrigali Spirituali o umučení sv. Kateřiny Alexandrijské, jejímž autorem je vlámský skladatel Philippe de Monte (1521–1603). Pocházel z Mechelen, dnešní Belgie, procestoval Evropu jako zpěvák a skladatel a byl dvorním kapelníkem ve Vídni. S Rudolfem II. zakotvil v Praze, kde i zemřel. Byl plodným skladatelem a patří k vrcholům renesanční doby. Ukázkou z jeho díla byla dvouvětá skladba, nejprve 1. Su l´alte eterne ruote – prima parte, tu zahájil sólový první soprán, na který soustředěně navázaly další hlasy. Občasná a střídavá akcentace jednotlivých hlasů přinášela zajímavou plasticitu. 2. L´alma sul divin monte – seconda parte měla pomalejší tempo a emoci smutku, hlasy zněly rovně a přirozeně a celkový dojem byl velmi uklidňující. Další skladbou bylo dílo anonyma, Toccata d moll, příležitost pro varhanní pozitiv a sólový vstup Marka Čermáka. Zvukově byl nástroj trošku tlumený, přesto znělý a dobře artikulující, s měkkým zvukem. Volné akordy tvořily podklad běhům v diskantu, poté přišlo i klidnější tempo. Nástroj působil i vizuálně efektně, se zdobnou skříní a zvedajícími se měchy.

Jacobus Handl Gallus (1550–1591) pocházel ze Slovinska, působil jako dvorní kapelník ve Vídni, poté byl biskupským kapelníkem v Olomouci a v Kroměříži, jeho skladby jsou uloženy i v kroměřížském archivu. Stýkal se se Šebastiánem Freytagem z Čepiroh a jeho dílo bylo tehdy velmi populární. Zejména Harmoniae morales, čtyřsvazková sbírka latinských madrigalů na antické verše a přísloví. Díky ní se velmi v Evropě proslavil. Večer ve Znojmě zazněly čtyři části, 1. Turpe referre pedem – satirická, pichlavá staccata, úsečná a vylehčená. 2. Dulcis exuviae – pomalé tempo, pohodové, soprány svítily do výšek. 3. Tempore felici – nejprve žertovně rytmizované, pak zpomalení s glissy až do úplného zklidnění. 4. Plus laudatori s radostným frázováním, které se po odsazení rozjelo do acceleranda a náhlého, „useknutého“ konce. Ukázka z díla autora, který nepostrádal vtip a nebál se posluchače pobavit. Lamberto de Sayve (1548–1614) reprezentuje vlámskou kompoziční školu a má největší sbírku duchovní hudby Sacrae symphoniae (1612). Mistr z opatství v Melku působil jako kapelník na dvorech rakouských arcivévodů. Ve Znojmě zněla moteta ze sbírky. 1. Domine non est exaltum, provedení a cappella akcentovalo vysoké, táhlé tóny a fráze jednotlivých hlasů se poklidně proplétaly každý sám za sebe, celek však působil velmi logicky a kompaktně. 2. Sicut ablactatus est zahájil první soprán, vzápětí se přidaly tenorové hlasy a profondo bas podporoval akcenty frázování, které jednotlivé linie spojilo do unisona. Consonance stravaganti autora Giovanniho Marii Trabaciho (1575–1647) byla příležitostí pro sólový pozitiv a také pro Marka Čermáka, který ukázal svoji technickou erudovanost.  

Jacobus Handel Gallus se objevil ještě jednou, a to skladbou Laudate Dominum. Zpěv a cappella byl krátce rytmizovaný, jen jeden soprán, dva tenoři a bas. Akcentovaný text byl výrazný a pomalejší druhá část se nesla v měkkém legatu. V opakované první části se profiloval zpěvák s hutným basem. Následovalo jedno ze dvou dochovaných motet renesančního učence a cestovatele Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic (1564–1621), neslavně popraveného na Staroměstském náměstí. Moteto Qui confidunt in Domino připojil ke svému cestopisu, proto se dochovalo. Kánon po sobě nastupujících a proplétajících se hlasů ukončilo klidné unisono na tónice. 

Chorál Wir glauben zahájilo jednohlasé unisono, pak pokračovaly mužské hlasy, tenorové sólo bylo prosté, narativní a prosebné, závěr patřil mužským hlasům. V programu to nebylo bohužel specifikováno, ale šlo o chorál Martina Luthera, který byl autorem textu vyznání víry a také melodie. V kontextu programu působilo jako malé zjevení. Na závěr zaznělo opět dílo Johanna Knöfela Veni Sancte Spiritus, zahájil pozitiv a pak již ve zpěvu a cappella postupoval kánon od tenoru postupně k sopránu. Hlasy jeden po druhém vystupovaly z hudebního toku, poté dostal zase prostor pozitiv. Hudba je invenční a zpěvná a skladatel dokázal pracovat s kontrastními tempy a s dynamikou. Následovalo ve stejném duchu po sobě pět částí, které nebyly v programu uvedené, což mátlo publikum, které po každé části začalo tleskat v domnění, že je už konec. Poslední část končila pohodově a soubor byl odměněn zaslouženým potleskem. Byl to večer skutečně výjimečný, neboť díla těchto skladatelů se běžně ani na koncertech staré hudby nehrají. Byl to vhled do cítění a kultury lidí, kteří prožívali podobnou dobu jako my dnes, jen bez technických vymožeností a spěchu.

Foto/zdroj: Libor Ondráček / Hudba Znojmo

Facebook X E-mail WhatsApp