„Chtěl jsem vyzkoušet kombinaci Chopina s Boulezem – je to dost neobvyklé.”

„Tatínek zpíval a hrál k tomu na klavír. Chtěl jsem to taky zkusit.”

„Nejdůležitějším profesorem byl Pavel Gililov. Pomohl mi stát se profesionálním klavíristou.”

Česko-německý klavírista Robert Bílý na sebe poprvé výrazně upozornil v roce 2014, kdy získal první cenu na prestižní mezinárodní soutěži v Ettlingenu. O dva roky později zabodoval v Eurovizi pro mladé hudebníky, kde byl oceněn druhou cenou. Od té doby úspěšně koncertuje po celém světě – od koncertů v Čechách a Německu až po Velkou Británii, Ameriku a Japonsko. V květnu tohoto roku byl vybrán jako jediný kandidát z České republiky na mezinárodní Soutěž královny Alžběty v Bruselu, kam se probojoval až do semifinálového kola. V září ho čeká další soutěž – své umění předvede na ARD v Mnichově.

Na jaře jsi intenzivně cestoval. V květnu jsi strávil dva týdny v Bruselu na Soutěži královny Alžběty a v červnu jsi odletěl na týden do Japonska. Při jaké příležitosti jsi tam odcestoval?

V Japonsku jsem vystoupil na třech koncertech. První z nich byl díky mezinárodní soutěži Hamamatsu, kde jsem minulý rok na podzim vyhrál cenu. Všech šest laureátů předešlého ročníku hrálo na koncertě vítězů v Kioi Hall v Tokiu. Poté jsem měl ještě dva sólové recitály v Ósace a přímo v Hamamatsu. Tuto koncertní příležitost mi zprostředkovala japonská firma Kawai.

Jaký program jsi tam hrál?

Sestavil jsem program s Dvanácti notacemi od Pierra Bouleze, Sonátou č. 2 b moll, op. 35 od Fryderyka Chopina a jeho prvním Scherzem h moll, op. 20. V druhé polovině recitálu jsem publiku představil první část z Debussyho Obrazů, Ravelova Kašpara noci (jen Ondine), Sonátu od Henriho Dutilleux a Pět bagatel od soudobého australského skladatele Carla Vina.

Když připravuješ recitál, jak nad výběrem skladeb přemýšlíš?

Většinou se snažím vyhýbat seskládání recitálu jen s náhodnými skladbami. Snažím se vždy přijít s určitým nápadem. Teď jsem chtěl například vyzkoušet kombinaci Chopina s Boulezem – je to totiž dost neobvyklé. Chci v tom mít systém: Třeba Beethovenova Sonáta č. 29, op. 106 zvaná „Hammerklavier“ a Boulezova Sonáta… sám skladatel totiž o této skladbě řekl, že je to jeho Sonáta Hammerklavier. Nebo mě teď ještě napadá třeba zkombinovat Schumannovu Fantazii, op. 17 s Lisztovou Sonátou – je totiž věnována Robertu Schumannovi. Pokouším se o kreativitu.

Poprvé jsem tě slyšela na tvém recitálu v Klášteře Teplá před pár lety, kam se letos na podzim vracíš. Byla jsem pak opravdu nadšená, že jsem tě mohla podruhé slyšet v semifinále Soutěže královny Alžběty v Bruselu. První dvě kola se hrála v sále ve Flagey. Jak se ti hrálo v jeho akustice?

Ten sál byl perfektní, hrál jsem tam první a semifinálové kolo. Klavír byl skvěle připraven. Měl jsem dokonce možnost mluvit s ladičem, klavír byl ale tak dobře naladěn a vyintonován, že nebylo co dodat. Zvukově a barevně se velice dobře ovládal.

Semifinále bylo rozděleno na dvě části. V první jste museli provést jeden ze čtyř předvybraných klavírních koncertů od Wolfganga Amadea Mozarta za doprovodu excelentního Orchestre Royal de Chambre de Wallonie pod taktovkou arménského dirigenta Vahana Mardirossiana. Jaká byla spolupráce během zkoušek?

Musím říct, že dirigent byl perfektní a velice sympatický. Měli jsme dvě zkoušky. Výsledky vlastně byly k dispozici den před první zkouškou pozdě v noci ze soboty na neděli. V neděli jsme už brzy ráno zkoušeli. Semifinálové kolo jsem pak hrál hned ten další den. Bylo to pro mě trochu náročné zkoušet s určitým spánkovým deficitem, ale zvládl jsem to.

Před první zkouškou jsme měli i krátkou konzultaci se samotným dirigentem, koncert ale není složitý, tak jsme neměli moc co řešit.

Jak ses cítil během hraní na pódiu s tak skvělým orchestrem?

Přestože to byla pro mě nová skladba, hrál jsem ji poprvé veřejně s orchestrem, tak jsem se cítil opravdu příjemně. Myslím, že se mi to vydařilo.

V druhé části jste museli zahrát jeden ze dvou předpřipravených recitálů s povinnou skladbou Two studies for Piano od operní skladatelky Anny Sokolović napsanou přímo pro tento ročník. Finální rozhodnutí poroty o programu jste se všichni dozvěděli až den předem. Bylo to pro tebe náročné?

Nebyl jsem tolik nervózní. Recitál měl trvat jen do pětatřiceti minut. Měl jsem je oba dobře připravené, tak to nebyly takové nervy. Nakonec jsem hrál Beethovenovu Sonátu č. 31, op. 110. Byl jsem upřímně trochu zklamaný, přál jsem si totiž hrát svůj druhý program, kde jsem měl například již zmíněnou Sonátu od Henriho Dutilleux. Zajímavé pro mě bylo, že porota u každého kandidáta vybrala program právě s Beethovenem.

Soutěžní repertoár jsem si vybíral podle toho, co se mi dobře hraje. V čem se jednoduše cítím nejlépe. Boulez není moc známý, hlavně se nehraje vůbec na soutěžích, tak jsem se k němu přiklonil. Do finále jsem měl pak připravený Brahmsův Koncert č. 2 B dur, op. 83. Chtěl jsem se naučit i něco nového, proto ten Brahms.

Na soutěž sis připravil i zřídka hrané skladby například od Carla Vina či Henriho Dutilleux. Je ti hudba 20. a 21. století blízká?

Je mi hodně blízká. Rád se na ni zaměřuju. Mám s ní i velký úspěch u publika, často mi říkají, že ji hraju jako hudbu, ne jen jako noty. Baví mě to.

Upřímně je ale někdy opravdu náročné hrát povinnou soudobou skladbu na soutěžích, někdy to podle mě není vůbec dobrá hudba. Musíme ji ale často hrát.

Rád bych s někým spolupracoval i osobně. Doufám, že se mi to někdy v budoucnu povede.

Během soutěže každý kandidát bydlel u hostitelské rodiny. Jak vzpomínáš na tu svou?

Byli to ti nejlepší lidi. Měl jsem to štěstí, že jsem bydlel u postarší paní Claudie z Německa. Můj druhý jazyk je totiž němčina. Opravdu se o mě starali, všude mě vozili… Rád vzpomínám na jejího pejska, který mi při cvičení na klavír vždycky ležel u nohou.

Máš vymyšlený určitý systém cvičení na nástroj? Mění se, když se chystáš na velkou soutěž?

Cvičím šest až osm hodin denně, někdy i devět, když něco musím rychle připravit. Ve cvičení plánuju, co chci do kdy umět. Dva měsíce před soutěží bych chtěl všechno umět zahrát s notami a měsíc před soutěží už chci umět hrát zpaměti. Pak vím, že jsem dobře připravený a poslední měsíc můžu doladit všechny detaily.

Když mám možnost, snažím se všechny skladby alespoň jednou obehrát veřejně, ale ne vždy se to povede. Je to pak jiný pocit, když už to člověk jednou venku hrál. Samotná skladba se tím změní.

Máš trému?

Jo, mám ji. Jsem přece člověk. Nedokážu si představit ji nemít. Není to nic extrémního. Už jsem zvyklý. Myslím, že kdybych ji neměl, tak bych tak dobře nehrál. Už vím, jak ji kontrolovat.

V dětství jsi prošel několika soutěžemi, mezi nimi i mezinárodní soutěží Eurovision Young Musicians. Jak tě tahle zkušenost ovlivnila?

Byla to úplně odlišná zkušenost, spíš televizní událost. První kolo proběhlo v České televizi, kde jsme byli s druhým semifinalistou téměř bodově vyrovnaní, ale nakonec se rozhodli, že kandidátem za Českou republiku zvolí mě. 

Ve finále jsem hrál třetí větu z Barberova Klavírního koncertu. Byl jsem trochu smutný, když mi udělili nakonec druhou cenu. S tím se musí na soutěži počítat. Soutěže s různými hudebními nástroji je těžké hodnotit. Byl to v každém případě moc hezký zážitek.

Hudbu máte v rodině. Tatínek působí jako zpěvák v operním domě v německém Halle. Proč sis vybral nakonec klavír?

Táta mi vždycky vyprávěl, že jeho sen byl být klavíristou. Nevzali ho ale na hudební školu kvůli věku. Byl prý moc starý. Proto jsem si řekl, že pokud to byl jeho sen, tak bych to mohl tedy zkusit já. On pořád zpíval a hrál k tomu na klavír, mně se to vždycky líbilo, když jsem byl malý, tak jsem to jednoduše zkusil. A tak to začalo.

Kdyby sis měl vybrat úplně jinou kariérní cestu, jaká by to byla?

Určitě stolní tenis. Miluju sport. Hrál jsem ho hodně dlouho. Když mi bylo dvanáct let, musel jsem se rozhodnout, jestli chci hrát stolní tenis nebo se věnovat klavíru. Byl jsem dobrý tenista, hrál jsem mezinárodní turnaje. Dostal jsem se jednou dokonce i do čtvrtfinále. Nakonec však zvítězil klavír.

Když jsme si poprvé telefonovali, zmínil jsi, že jsi doma. Kde je pro tebe vlastně to doma?

Evropa! V dětství jsme hodně pendlovali mezi Děčínem a Halle, hodně času jsem ale strávil v České republice. Teď žiju trvale v Halle, předtím jsem žil v Salcburku kvůli studiu. Halle je vlastně jen hodinu od Berlína, tak dojíždím na univerzitu. Snažím se ale najít něco přímo ve městě, tak uvidíme. Dostupnost bytů je tam opravdu nízká.

Většinu dětství jsi prožil na Ústecku, ale do školy jsi chodil už v Německu. Mohl bys mi přiblížit svá studia?

Jako dítě jsem začal na hudebním gymnáziu v Halle ve třídě Dirka Fischbecka. U něj jsem byl celých sedm let, často se s ním vídám i nyní. I před Soutěží královny Alžběty jsme pracovali společně na mém soutěžním repertoáru.

Pak jsem studoval u Pavla Gililova v Mozarteu v Salcburku až do minulého roku. Teď jsem u pana profesora Markuse Groha na UDK v Berlíně.

Gililova mám hodně rád, spoustu mě toho naučil. Je to nejdůležitější profesor, kterého jsem kdy měl. Fischbeck mě naučil pevné základy, na kterých jsem pak mohl s panem Gililovem stavět, aby se ze mě mohl stát profesionální klavírista.

Kde hledáš inspiraci ke hře?

Inspiruje mě vlastně samotná láska k hudbě. Jednoduše mě inspiruje sama o sobě. Cítím to, myslím, že to mám v sobě. Líbí se mi hudba, to mi stačí. 

Jak trávíš svůj volný čas?

Volné dny moc nemívám. Když už nějaké mám, obvykle se nudím. Rád ale sleduju sport. Stolní tenis bych už taky hrát nemohl, měl jsem dříve úraz, který mi to znemožnil.

Rád chodím občas na klasické koncerty. Nejvíce mě teď zajímají hudebníci z Jižní Koreje, ti jsou opravdu dobří – například Seong-Jin Cho, který vyhrál před deseti lety Chopinovu soutěž ve Varšavě, je opravdu excelentní. 

Co tě teď v blízké době čeká?

V srpnu budu nahrávat CD ve Spojených státech ve Washingtonu díky ceně Vendome Prize, kterou jsem vyhrál před téměř dvěma lety. (KlasikaPlus.cz informovala ZDE.)

V září mě čeká další soutěž. Byl jsem vybraný do prvního kola na ARD, tak se teď budu celé léto připravovat.

Pak mě čekají ještě koncerty v Německu, možná i v Japonsku. Uvidíme, jak to vyjde. Jede to vlastně pořád dál.

Tak to je skvělé! Moc gratuluju. Co budeš nahrávat?

Nevím. Měl jsem už na mysli určitý repertoár, na soutěž v září mám ale napsaný úplně odlišný program, tak to musím celé ještě nějak zkombinovat. Určitě ale něco z dvacátého století, možná i trochu Chopina.

Mezi tvé další vášně, jak jsem se dozvěděla, patří i fotbal. Takže na závěr: Ronaldo, nebo Messi?

Ronaldo! Sleduju ho už od svých deseti let. Mám i jeho tričko. Jsem jeho hodně velký fanoušek, až fanatický. (smích) Mám od něj různé věci, dokonce i parfém. Minulý rok jsem ho viděl poprvé naživo, zrovna když hráli proti České republice. Dříve jsem sledoval každý jeho zápas.

Facebook X E-mail WhatsApp