PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Středeční večer vybírá Dagmar Henžlíková z nabídky EBU: Jakub Hrůša a Orchestrem Akademie sv. Cecílie, Petr Popelka s Vídeňskými symfoniky…“

„Ve čtvrtek nabídne stanice D-dur záznam koncertu Kateřiny Kněžíkové a Kateřiny Englichové s názvem ‚Kdo v zlaté struny zahrát zná‘.“

„V sobotu se vydáme na návštěvu do loňského Salcburku a Jana Vašatová představí díla znovuobjeveného skladatele Mieczyslawa Weinberga.“

Stanice D-dur Českého rozhlasu vysílá výhradně klasiku, a to nepřetržitě. Ve všední dny „od čtyř do osmi“ je v projektu Klasika na dosah prostor dokonce pro nenápadné vzdělávání. Stanice s hudebním názvem je synonymem pro „samou hudbu“, pravidelně proto nahlížíme do jejího vysílání. Co tedy D-dur nabízí v týdnu od 10. do 16. února?

„Skladatel Pierre Wissmer byl Švýcar, ale měl ruskou matku, takže vliv ruské romantické hudby je u něho patrný.“

„Kateřina Englichová je pojmem v hudebním světě a učinila z harfy skutečně královský nástroj.“

„Leoš Svárovský kladl důraz na vyznění barevnosti instrumentace a na procítěnost a kontrast dramatických částí.“

Kateřina Englichová vystoupila spolu s Filharmonií Bohuslava Martinů pod taktovkou dirigenta Leoše Svárovského. Byl to 6. února výjimečný zážitek. Abonenti i náhodní posluchači měli možnost v Kongresovém centru vyslechnout skladby napsané pro harfu, jejíž tóny zní sólově v doprovodu orchestru jen vzácně. O to krásnější atmosféru interpreti vykouzlili.

„Dramaturgie koncertu vytvořila symbolický mezigenerační oblouk.“

„Nečasová ve své skladbě prokázala výjimečný smysl pro orchestrální práci.“

„Koncert byl krásným důkazem živoucí kontinuity se slibnou budoucností.“

První koncert cyklu Mladí sólisté s Janáčkovou filharmonií Ostrava se uskutečnil 6. února v Kině Vesmír. V programu na úvod premiérově zazněla nová kompozice psaná Marií Nečasovou na objednávku orchestru, následně se coby sólisté představili klavíristé ve vztahu pedagog–žák Ivo Kahánek a Pavol Praženica. Večer hudebně řídil Piotr Wacławik.

„Na koncertních pódiích se Schulhoffovy klavírní koncerty neobjevují často.“

„Originální hudební řeč autora ve vynikajícím provedení přizvaného německého klavíristy Olivera Triendla a skvělé spolupráci orchestru publikum nadchla.“

„Iwasaki měl obrovský aparát pod stálou kontrolou, dirigoval doslova celým tělem.“

Dalším koncertem, s dramaturgicky velmi zajímavým programem pokračovala Diamantová abonentní řada orchestru Plzeňské filharmonie. Kromě magnetu programu, Šesté symfonie Dmitrije Šostakoviče, bylo 6. února uvedeno i zajímavé dílo českého skladatele německo-židovských kořenů Erwina Schulhoffa, a to jeho První klavírní koncert.

„Tsalkovo pojetí považuju v obecnosti za racionální, výrazově spíše defenzívní a introvertní, raději spolehlivé než strhující.“

„Musica Florea se výborného materiálu zhostila na výbornou, dynamicky diferencovaně a zejména s maximálním hráčským nasazením, jak jsme u ní ostatně rádi zvyklí.“

„Vaňhal skutečně stojí za to.“

Jedinému skladateli Janu Křtiteli Vaňhalovi byl věnován čtvrteční koncert souboru Musica Florea. Dvou symfonií se ujalo těleso s uměleckým vedoucím v osobě Marka Štryncla samostatně, ke Koncertu pro kladívkový klavír a orchestr A dur pozvalo původem izraelského nejen pianistu Michaela Tsalku. Večer 6. února ukázal, že koncentrace věnovaná pozapomenutému klasicistnímu autorovi dává smysl.

„Spíše než o klasickou operu se totiž jedná o důmyslnou performanci.“

„Za největší přínos inscenace považuji celkové koncepční řešení se součinností mnoha složek souboru.“

„O autenticitu by mělo v umění jít především.“

Dva dny po masopustním úterý uvedl Festival Opera „komickou operu o třech dějstvích a dvou chodech“ Zabijačka. Tu napsal Ivan Acher a Martin Konvička na libreto Marty Ljubkové, Jiřího Havelky a Veroniky Kos Loulové. Poslední dva jmenovaní se ujali i režie a hudebně představení nastudoval Petr Šumník. Opera měla svou neveřejnou premiéru v prosinci 2022 v Národním muzeu u příležitosti předsednictví České republiky v Radě EU a veřejnou premiéru následujícího jara již v „domácím“ vršovickém Vzletu. Reflektované představení 6. února bylo derniérou.

„Seversky elegantní Joonas Pitkänen působil na dirigentském stupínku jako chápavý, leč pozorný a přísný kantor, neponechávající absolutně nic náhodě.“ 

„Jan Mráček ze sebe dává opravdu všechno, v případě Prokofjevova koncertu jde i o fyzicky velmi náročný výkon, kapesníček k otření čela a tváří je namístě.“

„Oceňme za strhující podání Sibelia opět všechny členy orchestru. Ale ještě o něco více trombonisty tělesa, jelikož ti zde mají důležitou a nezastupitelnou roli a ujali se jí bez jediného zaváhání.“

Filharmonie Hradec Králové pokračuje pozoruhodným tempem v mapování základních děl hudební literatury 19. a 20. století. Ve čtvrtek 6. února se její hráči pod vedením finského dirigenta Joonase Pitkänena s vervou pustili do poslední symfonie Jeana Sibelia, když předtím doprovodili úchvatného sólistu Jana Mráčka v Prokofjevově houslovém koncertu. Na programu večera ovšem byl i Beethoven.

„Parcelu na nábřeží koupila spořitelna v červnu 1873. Stavělo se v letech 1876 až 1881 a roku 1884, rok po definitivním otevření českého divadla, byla monumentální a krásná stavba hotova.“

„V dnešní Dvořákově síni, mezi válkami zasedacím sále, československý parlament třikrát zvolil prezidentem Tomáše Garrigue Masaryka.“

„S Rudolfinem jsou spojeny hned první ročníky festivalu Pražské jaro, jehož založení inicioval dirigent Rafael Kubelík. A tak právě tam v květnu 1946 Leonard Bernstein poprvé dirigoval mimo americký kontinent.“

Sto čtyřicet let provozu a jen o jedenáct roků méně od prvního koncertu České filharmonie, osmdesát ročníků festivalu Pražské jaro a třiatřicet let od znovuotevření po zásadní rekonstrukci… To jsou některá základní data a jubilea připomínaná v roce 2025 v souvislosti s pražským Rudolfinem. Nejstarší z nich připadá na 7. února. Nový svatostánek umění, velkoryse projektovaná novorenesanční stavba s koncertním sálem a výstavními prostorami, se oficiálně otevřel veřejnosti ten den v roce 1885.

„Strauss je pro mě důležitý skladatel. Určitě bych si jednou ráda zazpívala Maršálku nebo Ariadnu.“ 

„Mozarta chci zpívat tak dlouho, jak jen to půjde, protože je pro mě něco jako vokální škola.“

„Produkce Rusalky v La Scale byla náročná, speciálně o konci opery jsme měli hodně diskusí s italskou režisérkou Emmou Dante.“

V Praze poprvé vystoupí ukrajinská sopranistka Olga Bezsmertna. Naše publikum už ji mohlo slyšet na loňském festivalu Smetanova Litomyšl, kde zpívala sólový part v Brucknerově Te Deum, ale především ji zná jako Dvořákovu Rusalku z inscenace milánské La Scaly, kterou před časem odvysílal kanál ČT art. Teď se pěvkyně chystá na Čtyři poslední písně od Richarda Strausse, které zazní v rámci koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu 10. února pod taktovkou Roberta Jindry.

„Teml vybavil svou novotu odvážně utkanými, avšak logicky a posluchačsky relativně dobře sledovatelnými harmoniemi.“

„Blackfordova skladba i přes svou nestabilní kvalitativní úroveň pod Netopilovým vedením dozrála ve šťavnatý plod interpretačního umění.“

„Již první ‚skica‘ dala na vědomí, že se orchestrální těleso nespokojí toliko s pastózním vrstvením barevných ploch.“

Česká filharmonie pod dirigentským vedením Tomáše Netopila naložila rudolfinskému publiku hned dvě světové premiéry významných tvůrců soudobé artificiální hudby Jiřího Temla a Richarda Blackforda. Jako sólistka se v plné záři ukázala violoncellistka Alisa Weilerstein, jež na sebe tradičně upozornila svým virtuózním a osobitě jedinečným přístupem k technicky obtížným a výrazově mnohovrstevnatým místům. Zatímco Temlův Labyrint paměti opětovně potvrdil neotřelost a originalitu svého tvůrce, Blackfordův Koncert pro violoncello a orchestr posluchače zasáhl svou hudební obrazností a deskriptivním nábojem, který však šel místy na úkor hudební přesvědčivosti.

„Pokud cítíme nějaké autorovy životní těžkosti, tak opravdu jen velmi latentně.“

„U Belfiata platí, že co hráč, to osobnost.“

„Pokud někdo hraje Ravela v úpravě, co není Ravelova, neztratí se kus Ravela?“

Těžko se píše o něčem, co bylo takřka dokonalé. Jedno takové vystoupení si připsalo dechové kvinteto Belfiato 4. února ve Španělské synagoze na Starém Městě pražském. Během večera v rámci festivalu Věčná naděje zazněla také Terezínem inspirovaná soudobá kompozice Ondřeje Zámečníka.

„V opeře lze příběh zažít zcela bezprostředně, jako by vás hudba vedla přímo do nitra, pod povrch viděného, do hloubky.“

„Puccini je moderní a současný. A je nejen skladatelem, je skvělým dramatikem, vystavuje své hrdiny zkouškám, nutí je rozhodovat a jednat, zkrátka vypráví příběh.“

„Úkolem režiséra je autorovu myšlenku inscenovat tak, aby komunikovala s diváky, s naší současností.“

Národní divadlo v Brně připravuje na 7. února další premiéru. Tentokrát je to opera Giacoma Pucciniho Manon Lescaut a k režii byl vyzván kmenový režisér činohry divadla Štěpán Pácl. Jak se dostal od činohry k opeře a proč, prozradil před premiérou v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

„Závěr opery podle Szymanowského staví neřešitelné hádanky nejen pro diváky a posluchače, ale i režiséra a inscenátora.“

„Orchestr je překvapivě umístěn na pódiu a toto řešení přináší několik kontroverzí.“

„Jednoznačnou devizou představení je polský barytonista Michał Partyka v titulní roli.“

Festival hudebního divadla Opera přivezl 4. února na prkna Stavovského divadla operu Král Roger. Dílo jednoho z nejznámějších polských skladatelů Karola Szymanowského (1982–1937) v nastudování Opery Národního divadla Košice režíroval Anton Korenči a hudebně vedl Peter Valentovič. Inscenaci lze označit za problematickou.