„Je obdivuhodné, že houslista vydrží jak fyzicky, tak duševně podávat stabilní virtuózní výkon v průběhu celého večerního koncertu.“

„Program byl proložen i společným duem Pavla Šporcla a Lukáše Sommera, což přineslo příjemný moment odpočinku od nepřetržité ryze houslové exhibice.“

„Zařazení se do světa šoubyznysu s sebou přináší i takové skutečnosti, mezi které tentokrát patřil příchod některých méně ohleduplných hostů.“

Přední český houslista Pavel Šporcl se rozhodl nastudovat a publiku představit vybrané kousky nejobtížnějšího houslového repertoáru. Projekt spojující vydání nové desky a následné turné připravil v průběhu roku 2020 a nyní jej prezentuje veřejnosti. Koncertní „šňůru“ Paganiniana započal v polovině září v Hradci Králové a v tomto týdnu dorazil do Prahy. V úterý a ve středu se svým hostem, kytaristou Lukášem Sommerem, vystoupil v Anežském klášteře.

Nikomu pravděpodobně nemohlo uniknout, že český houslista Pavel Šporcl spustil nový projekt nesoucí jméno Paganiniana. Jedná se především o turné navazující na desku, kterou interpret natočil pro německou značku hänssler Classic. Podstata repertoáru tohoto počinu tkví v tom, že je obtížné jej zahrát. Houslista provedené skladby v oficiální propagaci nazývá dokonce „Mount Everestem houslového repertoáru“ a trochu neskromně se řadí mezi „hrstku světových houslistů“, kteří si mohou dovolit po takových skladbách sáhnout. Mimochodem, a to hned na úvod, Mount Everest není horolezci považován za nejobtížněji zdolatelný vrchol, a v posledních letech se na něj dokonce stojí fronta…

Deska byla v našich končinách vydána 1. září letošního roku a přibližně ve stejném období začalo Šporclovo přidružené turné. Pražský koncert ve středu 6. října v Anežském klášteře byl tedy už několikátým v řadě a současně také reprízou koncertu z předchozího dne na stejném místě. Ačkoliv si houslista přede všemi pochvaloval, že hraje už druhý vyprodaný pražský koncert v řadě, dobrá čtvrtina míst v sále zůstala neobsazená. Mohla to být místa určená pro sponzory, ale kdo ví… I když koncert začal s asi čtvrthodinovým zpožděním, některá z nich se postupně zaplnila za opakovaného dusotu podpatků a rachotu židlí v průběhu úvodního Kreislerova Recitativu a Scherza – Capriccia, op. 6, kousku poměrně dobře známého, přesto stále svěžího, s trochu tajemnou úvodní částí. Šporcl jej zvládl bezvadně a jednalo se tak o interpretačně i dramaturgicky vydařený začátek.

Příjemným zpestřením programu Pavla Šporcla bývá jeho vlastní průvodní slovo a další občas i osobní promluvy k publiku. Ve své úplně první řeči tohoto večera projevil určitý respekt ke skladbám, které si vybral, a požádal publikum, aby mu drželo palce, neboť bude zdolávat vrchol houslové literatury, tak aby po cestě nespadl. Následovalo závěrečné téma s variacemi z cyklu 24 capricií pro sólové housle, op. 1 Niccola Paganiniho. Pořadatelé pravděpodobně zasáhli a začali pozdě příchozí pouštět dovnitř jen při potlesku. To však nezabránilo už přítomným zvednout se vprostřed skladby a odejít nebo třeba diskutovat o tom, že „jó, tohle už někde slyšeli“. Interpretovy pevné nervy, které nedokázal rozhodit ani nezanedbatelný ruch ze sálu, byly obdivuhodné.

Jako třetí na řadu přišla Poslední letní růže, jejímž autorem byl původem moravský houslista Heinrich Wilhelm Ernst. Šporcl během těchto variací chvílemi vstupoval do hrstky světových houslistů, chvílemi ji možná opouštěl. I když i to je diskutabilní. Ernstovo virtuózní dílo je opravdu už dost náročné. Některé skutečné „špeky“, jakými je třeba pizzicato levou rukou za současného běhavého akordického doprovodu přes všechny struny nebo flažolety ve dvojhmatech (které mu nicméně vyšly senzačním způsobem), interpret publiku přiblížil a vysvětlil jejich náročnost. Přitom vtipně a trefně poznamenal, že paní ve třetí řadě se tomu sice směje, avšak ve skutečnosti to vůbec žádná legrace není.

Na scénu poté přišel Šporclův host, kytarista a skladatel Lukáš Sommer. Svou přítomností připomněl, že Paganini byl rovněž vynikajícím kytaristou, a jemu a dalším mistrům tohoto nástroje věnoval svou vlastní skladbu. Ta měla nádech španělské kultury, a přestože rozhodně také nebyla jednoduchá, tvořila příjemný doplněk k „divočině“, která se doposud odehrávala v houslích. Ostatně Sommer je jedním ze soudobých autorů, jehož hudbu může poslouchat široké spektrum obecenstva, a co víc, má z ní i pozitivní zážitek.

Ve druhé polovině koncertu bez přestávky pak zaznělo Schittkeho A Paganini zpracovávající život italského houslisty, Šporclovy Variace na píseň Kde domov můj? a závěrečná Milsteinova Paganiniana, která představuje vlastně jinak zpracované variace na Paganiniho téma z už provedeného čtyřiadvacátého capriccia. Bystří posluchači neopomenuli polohlasně poznamenat, že „to dnes už jednou hrál“. Program byl proložen ještě společným duem Pavla Šporcla a Lukáše Sommera, což opět přineslo příjemný moment odpočinku od nepřetržité ryze houslové exhibice.

Otázkou je, co vůbec vedlo houslistu k uspořádání takového typu koncertu. Zařazení jednotlivých virtuózních, navíc perfektně zvládnutých skladeb jakožto ozdob jiných koncertů působí vždy osvěžujícím dojmem. Sestavení programu jen z toho „nejtěžšího“ působí přinejmenším neskromně, a to s přihlédnutím k narážkám srovnávajícím svou osobnost se samotným Paganinim či nepřímým označováním se za pokračovatele české houslové školy a následníka Otakara Ševčíka, Jaroslava Kociana a Václava Snítila. To v současnosti sice nelze zpochybnit, ale přeci jen by to spíš měla ukázat až historie. Ale zpátky k programu – kde byl Ysaÿe? Nebo Bach? – pravda, toho Šporcl zařazuje na koncerty i jinak neklasického rázu. Škoda tedy, že tentokrát nezazněl, protože jej zahrát umí. Zkrátka to vypadá, že Paganini se prodává lépe než obyčejný koncert.

Na jednu stranu je obdivuhodné, že houslista vydrží jak fyzicky, tak duševně podávat stabilní virtuózní výkon v průběhu celého večerního programu (navíc jeho koncertní diář vypadá tak, že v současné chvíli hraje téměř každý den jeden koncert, a to i střídavě s různým repertoárem). Na druhou stranu je trochu škoda, že se i dle svých slov zařazuje do světa šoubyznysu a že speciálně tento jeho projekt, který propaguje jako „návrat do niternějších hudebních sfér“, s sebou nese tolik komerce a možná snahu vyvolat až přehnanou senzaci. Přináší to s sebou totiž i takové skutečnosti, mezi které tentokrát patřil příchod některých méně ohleduplných hostů.

Výjimečné Šporclovy umělecké schopnosti nelze zpochybnit a dokáže je skvěle uplatnit na poli klasické hudby i během svých jiných populárních projektů (například cikánské nebo vánoční hudby). Tento projekt stojící přesně na rozhraní je bezesporu odvážným krokem ze strany umělce a bude pravděpodobně na každém z posluchačů, s jakými očekáváními na koncert půjde a jakými dojmy se pak nechá ovládnout.

Foto: Fotopoet, Fb L. Sommera