„Arctic Philharmonic je úžasný projekt.“

„Goldene Drache je silný příběh, velice aktuální právě tím, že zasáhne lidské srdce.“

„Pro mě osobně je současná hudba jednou z nejdůležitějších součástí života.“

Petr Popelka patří k mimořádné mladé české dirigentské generaci třicátníků, která sklízí úspěchy na zahraničních pódiích. Absolvent kontrabasu na Pražské konzervatoři pokračoval studiem u prof. Božo Paradžika na Hochschule für Musik ve Freiburgu. Dirigentské zkušenosti sbíral u Vladimíra Kiradjieva i na mistrovských kurzech Pétera Eötvöse, Alana Gilberta, Jaapa van Zwedena a Johannesa Schläfliho. V roce 2017 získal Cenu Neeme Järviho pro nejlepšího mladého dirigenta Menuhinova Festivalu & Akademie ve Gstaadu. Jako skladatel se uvedl svou kompozicí Labyrinth of the Heart na Podium festivalu v Mödlingu, jehož byl rezidentním skladatelem. Od roku 2010 žije v Německu jako zástupce vedoucího skupiny kontrabasů v Sächsische Staatskapelle v Drážďanech. Od příští sezóny je jmenován šéfdirigentem Orchestru norského rozhlasu KORK a hlavním hostujícím dirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava.

Jste nejen kontrabasista, dirigent, ale i skladatel. Nevyužil jste koronavirové krize ke složení nějakého opusu? Jak jste prožíval nucenou přestávku při uzavření operních domů a koncertních síní?

Jako skladatel takovou krizi člověk moc nevnímá. Lépe řečeno, na tzv. „denní práci“ skladatele má lockdown malý vliv. Skladatel totiž nejvíce potřebuje čas a klid. V současné době píši skoro každý den. Pracuji na věcech, co už mám déle rozdělané, i na nových kompozicích. Musím ale říci, že rychlé zavření všeho mě zastihlo v poměrně velkém pracovním tempu a vytížení. Moc jsem do té doby nesledoval zprávy, takže takový rychlý lockdown byl pro mě veliký šok. Stále pociťuji v sobě takový neklid z toho, jaká budoucnost hudební svět vůbec čeká. Kdy, jakým způsobem, za a potenciálně na jak dlouho se budeme moci vrátit k práci. Takhle je na tom ale, myslím, většina hudebníků.

V březnu jste měl dirigovat v Maďarské státní opeře Bizetovu Carmen. V jakém stádiu příprav koronavirus vše zastavil?

V době, kdy Česká republika vyhlásila nouzový stav, jsem byl v Norsku ve městě Bodø, kde jsme s tamním komorním orchestrem připravovali koncert s ruskou hudbou dvacátého století (Šostakovič, Schnittke, Gubajdulina). Zkoušeli jsme jeden den a na druhý den se koncert v rámci protikoronavirových opatření zrušil. V Česku začal druhý den platit nouzový stav, tak jsem jel z Norska rovnou do Německa do Drážďan, kde ještě v současné době žiji. Následující týden jsem měl jet do Budapešti a měli jsme začít zkoušet obnovené nastudování Carmen. Ještě ten samý den jsem dostal zprávu, že se představení ruší. V tu dobu to bylo jako lavina, rušilo se úplně všechno. Všichni na tom byli stejně.

Orchestr norského rozhlasu KORK je známý velikou šíří svého repertoáru. Hraje nejen klasiku od baroka až po současnost, ale také jazz, rock a pop. Od příští sezóny jste jmenován jeho šéfdirigentem. Zjevně jste si orchestr získal, poněvadž přijal Vaše jmenování s nadšením. Nadšení neskrývala ani kritika a novináři. To se mnoha dirigentům nestává. Jaké jsou Vaše plány jako šéfdirigenta, co připravujete na příští sezónu i eventuálně na sezóny příští?

Za spolupráci s orchestrem norského rozhlasu a to, jak k ní došlo, jsem moc a moc rád. Vše se stalo velmi rychle. Minulé září jsem u orchestru poprvé hostoval. Od prvního momentu zkoušky jsme měli krásnou atmosféru. Měli jsme pak krásné turné po severu Norska. Asi za měsíc na to mi zavolal ředitel orchestru, že odezva hudebníků na naši spolupráci byla velmi pozitivní, že jsou ve fázi hledání šéfdirigenta a že o mně v této souvislosti členové orchestru mluví. Poté proběhlo hlasování orchestru a na konci listopadu jsem jel do Osla na podepsání smlouvy na 3 roky.

Moc si vážím jejich odvahy a rozhodnosti, že mi spolupráci nabídli po jednom společném projektu, a moc to pro mě znamená! Od našeho prvního setkání jsem s mnoha hudebníky v kontaktu a jsem velice rád, že jsem v Oslu mohl najít nové přátele a kolegy. Orchestr jako jediný rozhlasový orchestr v zemi má pro Norsko velikou důležitost. V současné době plánujeme alternativní program na „náš první“ koncert v srpnu, pro který jsme měli nastudovat norsko-český program: Geirr Tveitt a Antonín Dvořák (od Dvořáka konkrétně předehra Karneval a osmá symfonie). V listopadu by nás měly čekat dva beethovenovské koncerty k Beethovenovu roku. Jen doufám, že se budou moci koncerty v nějaké podobě uskutečnit.

Myslím, že jste první český dirigent, kterému bylo nabídnuto, aby dirigoval za polárním kruhem. Kromě rozhlasového orchestru KORK budete dirigovat i Arktickou filharmonii v Tromsø a Bodø, u nás naprosto neznámou. Můžete nám tento orchestr představit?

Arctic Philharmonic je úžasný projekt. Menší ansámbly ve městech Tromsø a Bodø na severu Norska se spojí dohromady a hrají po názvem Arctic Philharmonic. Je neuvěřitelné, že tyto soubory a posléze celý projekt Arctic Philharmonic začínaly před několika lety naprosto z ničeho. Celou historii mi vyprávěl Rolf Lennart Stensø (v současné době ředitel orchestru norského rozhlasu), který vlastně – ještě když byl hráč na bicí a žil na severu Norska v Bodø – stál na úplném začátku celé idey Arctic Philharmonic. Orchestr má opravdu velikou kvalitu. Ve městě Bodø je navíc i krásný nový koncertní sál, Stormen Concert Hall. Arctic Philharmonic je nesmírně důležitá instituce a hudební aktivita na severu Norska.

Na zájezdu v severním Norsku jste s orchestrem KORK uvedl v jednom koncertu Verdiho, Korngolda, Kálmána a Kodálye. Ve střední Evropě by podobná dramaturgie koncertu působila dost neobvykle. Jak reagovalo norské publikum? Jaké vlastně norské publikum je?

Ze svých zkušeností z koncertů po severu Norska s orchestrem norského rozhlasu jsem měl dojem, že publikum bylo mimořádně vděčné. Navíc – v každém z měst, kde jsme vystupovali, nastudovalo pár tamních mladých muzikantů první skladbu programu, což byla předehra Romeo a Julie norského skladatele Johana Svendsena (mimochodem velice dobře napsaná věc, tak trochu ve wagnerovském stylu). Tito mladí muzikanti měli pak možnost se zapojit do orchestru a hrát na koncertě s námi.

Loni na podzim si Vás členové orchestru KORK vybrali na základě Vašeho účinkování v Norské národní opeře a baletu. Co jste tam nastudoval? Připravujete i něco dalšího s norskou operou? A jak se Vám líbí supermoderní nová budova NNO&B?

Budova norské opery je skutečně nádherná stavba. Opera se stala takovým novým symbolem města. Přitahuje velikou spoustu lidí. Myslím, že kulturní instituci se nemůže stát nic lepšího.

V opeře v Oslu jsem pracoval zatím dvakrát. Jednou jsme připravovali a provedli scénickou podobu Mahlerovy Das lied von der Erde v úpravě Arnolda Schönberga pro komorní orchestr a jednou jsem s orchestrem opery doprovázel zpěváky, sólisty ansámblu na koncertě. V orchestru hrála tzv. „na výpomoc“ houslistka právě z rozhlasového orchestru, která mě po koncertě doporučila svému orchestru. K tomu došlo právě minulé září.

Jak se Vám pracovalo s Dánským národním symfonickým orchestrem, který je vlastně také orchestr dánského rozhlasu? My máme tendenci dávat všechny skandinávské národy dohromady. Existují rozdíly mezi norským a dánským publikem?

S orchestrem dánského rozhlasu je to velmi osobní záležitost. Spolupráce se vyvinula úplnou náhodou. Před dvěma lety jsem se zúčastnil dirigentské soutěže „Malko Conducting Competition“, kterou pořádá a hraje právě orchestr dánského rozhlasu. Tenkrát jsem se dostal jen do semifinále a nedostal žádné ocenění, ale někteří muzikanti, kteří v orchestru hráli, mě pak doporučili vedení orchestru a díky tomu jsem dostal pozvání na menší projekt. Z toho se pak vyvinula další a další spolupráce. Velice rád se do Kodaně vracím!

Rozdíl v publiku upřímně řečeno necítím. Každý ale pochopitelně vycházíme z osobních zkušeností a zážitků a mně osobně nejvíce sedí taková určitá otevřenost tamních lidí. Mám vůbec dojem, že takový druh velmi demokratické a otevřené společnosti je velice skandinávský. Lépe znám jen Dánsko a Norsko, ale toto mají – podle mého názoru – obě země společné.

V Semperově opeře v Drážďanech jste premiéroval operu Pétera Eötvöse Der goldene Drache (Zlatý drak), jejíž libreto – práce a život ilegálních gastarbeiterů – je mimořádně aktuální. Co si myslíte o aktuálních tématech v opeře?

S Péterem Eötvösem jsem o tom trochu mluvil. Je zajímavé, že Eötvös napsal operu dlouho před nějakou migrační krizí. Goldene Drache je silný příběh vyprávěný v operním repertoáru velmi netradičně. Pět zpěváků zastává mnoho rolí. Prolínají se příběhy, kde časové posloupnosti nehrají prakticky roli. Příběhy o zvířatech a lidech, které se navzájem nějakým způsobem propojují a vedou v podstatě ke stejnému vyústění. Je to příběh z prostředí ilegální práce, lidí, kteří přebývají v zemi bez identity, o brutálnosti tohoto světa. Obávám se upřímně, že takové téma – i když různými způsoby vyprávěné – mohlo a může být aktuální skoro vždy… Ten příběh je velice aktuální právě tím, že zasáhne lidské srdce.

U Pétera Eötvöse jste absolvoval mistrovský kurz a seznámil jste se tak důkladně s jeho skladatelskými postupy, to Vám zcela jistě usnadnilo provedení. Ptát se soudobého skladatele, který navíc za své dílo získal cenu, jaký je jeho vztah k soudobé hudbě, je asi nonsens. Přesto mi to nedá – co pro Vás soudobá hudba znamená?

V osobnosti Pétera Eötvöse se pojí prvotřídní skladatel i dirigent. Jedno ovlivňuje druhé. Tak to bylo a, myslím, je u všech dirigentů, kteří komponují a naopak. Skladby Eötvöse jsou psané neuvěřitelně prakticky. Jako dirigent ví, co je v ansámblu možné a co není.

Pro mě osobně je současná hudba jednou z nejdůležitějších součástí života. Člověk – aktivní hudebník – by měl hrát a provádět hlavně (nebo alespoň také) hudbu doby, ve které žije. To je pro mě tak jasná myšlenka, že se jen těžko vžívám do lidí, kteří se uzavírají v jednom období anebo se té dnešní hudbě naprosto vyhýbají. Musím ale zároveň upřímně říci, že uzavříti se jen a jen do soudobé hudby by pro mě také nebylo zdravé. Myslím, že hudba dneška je neodmyslitelnou součástí historického vývoje hudby. Vše, co se na dnešních koncertech hraje – například z 19. století –, je naprostý zlomek veškeré hudby, která v 19. století byla napsaná. To, co se na repertoáru z tohoto století „udrželo“, je v podstatě nejužší výběr mistrovských děl. Pokud se dnes na koncertě hraje světová premiéra žijícího skladatele, je samozřejmě malá šance, že se jedná o mistrovské dílo. To ale nesnižuje důležitost tu či onu skladbu uvést. Musíme hrát a uvádět spoustu hudby, aby mistrovská díla z naší doby mohla zůstat.

Ptal jsem se i proto, že v Semperově opeře v Drážďanech příští rok nastudujete operu Gespenstersonate (Strašidelná sonáta) jednoho z nejvíce uznávaných současných německých skladatelů Ariberta Reimanna, jehož dílo je v Česku známé jen skutečným znalcům. Bylo Vám dílo nabídnuto vedením opery, nebo iniciativa vyšla od Vás?

Moc se těším, že díky tomuto nastudování hudbu Reimanna více poznám. Reimann je skladatel, který má, myslím, veliký cit pro divadlo a funkci hudby v něm. Aribert Reimann byl (je) v této sezóně tzv. Kapell-Compositeur (drážďanská podoba residenčního skladatele) u Staatskapelle Dresden a v rámci jeho portrétového koncertu jsem dirigoval jednu jeho menší skladbu Metamorphosen über ein Menuett von Franz Schubert. Aribert Reimann byl na zkoušce a poté jsem se dozvěděl, že byl spokojený a že mě doporučil vedení Semper2 jako dirigenta nastudování právě jeho Gespenstersonate, jejíž premiéra se v tu dobu na příští sezónu plánovala. Byl jsem za to moc rád! Nikdy před tím jsem Ariberta Reimanna neviděl.

Jak se těšíte na spolupráci s Janáčkovou filharmonií Ostrava, kde od příští sezóny budete hlavním hostujícím dirigentem?

Spolupráce s Janáčkovou filharmonií pro mě znamená mnoho. Janáčkova filharmonie je pro mě vlastně první opravdová spolupráce s českým orchestrem. Není to ještě ani dva roky zpátky, co mi z čista jasna zavolal manažer JFO Ondřej Daněk (v té době jsem neměl ani webové stránky, ani agenturu, která by mě zastupovala). Někde na mě sehnal telefonní číslo, říkal, že se o mně dozvěděl, a pozval mě na první spolupráci s orchestrem. Moc si vážím tohoto projevu důvěry, kterého se mi od JFO dostalo, a těším se na každý projekt, co nás v budoucnu čeká!

Jste stále ještě zástupcem koncertního mistra kontrabasů Sächsische Staatskapelle v Drážďanech? Jak se dá sloučit pravidelný koncertní provoz Staatskapelle s Vašimi dirigentskými aktivitami, zvláště když jste zároveň Conductor Fellow u NDR Elbphilharmonie v Hamburku?

Po nabídce od rozhlasového orchestru v Oslu jsem se rozhodl Staatskapelle ke konci této koncertní sezóny opustit. Začínal jsem v Drážďanech v roce 2010 a strávil tam krásných 10 let. Nicméně se teď už pro mě hraní v orchestru nedá časově skloubit s mými dirigentskými závazky.

Conductor Fellow je něco jako pozice asistenta u NDR Elbphilharmonie Orchester v Hamburku, kterou založil tamní šéfdirigent Alan Gilbert. S ním jsem se poznal na dirigentských kurzech v Luzernu (když jsem s dirigováním prakticky začínal), poté jsme se potkali znovu, když Alan Gilbert hostoval u Staatskapelle. Říkal mi, že chce tuto pozici v Hamburku založit a jestli bych neměl zájem se zúčastnit předdirigování (konkurzu) o toto místo. Jedná se o místo omezené na jeden rok. Byla to úžasná zkušenost, za kterou jsem moc vděčný! Mnoho jsem se za tento rok u Alana Gilberta naučil. On je naprosto výjimečná dirigentská osobnost.

Vychází Vám ještě čas na vlastní komponování?

Moc si přeju, aby mi vycházel. Je to ale skutečně těžké. Při práci dirigenta člověk stráví spoustu času přípravou a studiem. Už tento rok jsem zažil spoustu týdnů, kdy mi na komponování prostě nezbyl čas a především energie. Chci na tom ale pracovat, abych se ke komponování dostal.

Patříte k té vlně mladých českých dirigentů, kteří dobývají Evropu. Čím to je, podle Vás, že nám najednou vyrostla tak silná dirigentská generace?

Nemyslím si, že bych k takové vlně patřil, nebo že bych dobýval Evropu. Všude je veliká spousta mladých talentovaných lidí. Jsem rád, že to tak je. Hudba se tak může dělat na vysoké úrovni.

Každý dirigent má nějaký sen. Jeden by chtěl dirigovat některý z těch pěti nejvýznamnějších orchestrů, jiný by chtěl provést nějaké mimořádné dílo. Jaká je Vaše meta?

Velmi těžká otázka. Vlastně pokaždé – před každým projektem – mám takovou metu. Před každou zkouškou s orchestrem mám přání a cíl něčeho dosáhnout. Chci dosáhnout vyšší úrovně, kvality ansámblu, zvukové kvality, hloubky, opravdovosti. Těžko se pro to hledají slova, jedná se čistě o hudební záležitosti. Čím více se dosáhne, tím hlouběji se dá jít. Když se člověk s ansámblem potká příště znovu, začínáme už na jiné úrovni než poprvé.

Takovým tajným přáním ale je, abych se v budoucnosti mohl věnovat stejně opeře jako symfonickému repertoáru. A právě v operním repertoáru bych si jednou neskromně přál mít možnost udělat dobré nastudování Bergova Vojcka, Kouzelné flétny, Toscy, Tristana či Její pastorkyně, oper, které velmi miluji.

Foto: Katharina Kuhl, Matthias Creutziger, Fb Semperovy opery Drážďany, Fb Stormen Konserthus, Šimon Kadula