„Na konzervatoř jsem šla kvůli dětské lásce. Bylo mi jedno, co budu studovat, hlavně, když spolu budeme ve třídě.“

„Puccini se ve svých ženských protagonistkách odrážel; do každé z nich promítal nějakou část své osobnosti a byla jakýmsi jeho alter egem.“

„Mám ráda, když jsou inscenace jednoduché a psychologicky vystavěné.“

Sopranistka Petra Alvarez Šimková je osvědčenou sólistkou Opery Národního divadla a aktuálně jí je svěřena jedna z náročných rolí světového repertoáru. O tom, co pěvkyni přivedlo k opernímu zpěvu nebo jaké pojetí zvolila režisérka v nejnovější inscenaci, Alvarez Šimková mluví v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz. V roli Manon Lescaut debutuje na prknech Státní opery v sobotu 29. března společně s Peterem Bergerem jako rytířem des Grieux. 

Původně jste studovala popový zpěv. Jak jste se z popové zpěvačky stala operní pěvkyní?

Je to vlastně docela zábavný příběh. Já jsem se v dětství v ZUŠ zamilovala do jednoho houslisty a měla jsem vizi, že s ním chci chodit do školy a sedět s ním v lavici, on se do mě přitom zamiluje a budeme spolu chodit. Bylo mi jasné, že půjde na konzervatoř, takže jsem se rozhodla, že tam půjdu taky.

Začala jsem strašně moc cvičit na housle, ale postupně mi docházelo, že to asi nebude stačit. Tak jsem přemýšlela, co jiného bych na té konzervatoři mohla dělat. Nejprve padla volba na herectví, rok jsem se na to připravovala, dělala jsem přijímačky s Lindou Rybovou. Jenže to nevyšlo. Moje představa o společném sezení v lavici se hroutila. 

Jak padla volba na populární zpěv? Měla jste se zpěvem nějakou zkušenost?

Někdo si u přijímaček všiml, že hezky zpívám, a seznámil mě s mojí profesorkou Lídou Nopovou. Mně bylo úplně jedno, co tam budu studovat, hlavně, abych byla na konzervatoři. A jelikož ten chlapec byl o rok mladší, tak to akorát vyšlo, o rok později jsem se dostala na popový zpěv a chodili jsme spolu do třídy.

Zalíbila se vám opera tam? A jak to dopadlo s dětskou láskou?

Nejsem z hudební rodiny, ale s operou jsem se setkala už předtím. Poprvé jsem byla nějakým omylem na Rusalce, ale to jsem nevydržela, musela jsem odejít, protože mě hrozně štípaly punčocháče. (smích) Pak mě nadchla Její pastorkyňa, ta se mi moc líbila. Na konzervatoři jsem si ale z operních zpěvaček vždycky dělala spíš legraci a napodobovala jsem je. Jeden spolužák se mě tehdy ptal: „Petro, proč neděláš operu?“ Řekla jsem: „Protože je to hrozný!“ (smích) 

Po maturitě jsem dostala nabídku jít na rok studovat do Itálie. Nicméně tam byla možnost zpívat jen klasiku, což se mi vůbec nechtělo, ale nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím. Když už nic jiného, tak se aspoň naučím italsky. Když jsem pak přišla na první hodinu, tak mi profesorka tak zazpívala, že mě to chytlo a začala jsem to chtít dělat. Paradoxně jsem toho houslistu začala zajímat až v tu chvíli, kdy jsem do Itálie skutečně odjela, tehdy jsem pro něj začala být zajímavá a nakonec jsme spolu chodili osm let. Takže sen se mi vlastně splnil.

Bylo pro vás těžké začít zpívat klasiku? Měla jste nějaké popové zlozvyky?

Já nevím, do jaké míry se člověk narodí s tím, že umí zpívat, a do jaké míry je to něco, co se dá naučit. Já jsem spíš ten typ, co se to naučil. Hrozně jsem dřela a chtěla jsem se to naučit opravdu dobře. Některé kolegyně prostě zpívají a pořádně neví, jak to dělají, já to mám asi víc vydřené, musela jsem se víc hledat. A čím dál víc zjišťuju, že zpěv souvisí s psychologií. Někdo má všechno na háku a příliš se věcmi nezabývá, někdo zase všechno příliš řeší – a já jsem rozhodně „řešitelka“. (smích)

Samozřejmě jsem byla populárním zpěvem „postižená“, musela jsem se spoustu věcí přeučit. Nicméně teď to vnímám ne jako nevýhodu, ale jako přínos, hlavně v práci s hrudním rejstříkem. 

V Národním divadle zpíváte hlavní roli v nové inscenaci Pucciniho Manon Lescaut. Pro autora to byla poměrně přelomová opera. V čem je podle vás tak zajímavá, že díky ní prorazil jako operní skladatel?

Myslím, že je velmi sofistikovaná. Všichni mají rádi Bohému nebo Turandot, které chytí na první poslech, ale Manon si musíte pustit víckrát, abyste se k ní proposlouchala, abyste objevila její hloubku. Kdybych tu posloupnost neznala, klidně bych řekla, že to může být Pucciniho poslední opera, vůbec to není nějaká nedotažená „prvotina“ a pěvecky je velmi těžká. Jsou v ní místa, která třeba v Bohémě nenajdu. A naopak. 

V Česku je námět Manon velmi populární díky básnické adaptaci Vítězslava Nezvala. Je díky tomu českému publiku bližší?

Určitě ano. Věřím, že si to diváci propojují a řeknou si třeba: „Aha, Manon! To znám, to jsem četl,“ a budou chtít operu vidět. Třeba na Werthera jsem šla, protože jsem četla Goetheho knihu. 

Zároveň je velmi populární Massenetova opera na stejný námět. V čem se pro vás tahle dvě díla liší?

My o tom vedeme s manželem trochu spor. (úsměv) Je to samozřejmě věc vkusu, je to jako srovnávat růži s kopretinou. Puccini je mi ale bližší, má tam různé polohy, je rozmanitější a myslím, že jeho opera má větší spád. 

Jaká vnímáte postavu Manon? Ztotožnila jste se s ní?

Když jsem si četla libreto, zaměřila jsem se na to, že je to mladá dívka, které je osmnáct let a má nějaká očekávání od života. Ten věk je pro mě velmi důležitý. Když bylo osmnáct mně, odcházela jsem studovat do Itálie a myslela si, že všechno bude lepší. Manon doufá, že jí změna prostředí a peníze zajistí pohodlný život. Zároveň vnímám, že její klíčovou vlastností je lehkomyslnost nebo jistá naivita – neuvědomuje si, že svým chováním ubližuje a že na něj jednou doplatí, respektive si to uvědomí až příliš pozdě. Když pochopí, že životní hodnotou nejsou peníze, ale věrnost a láska, už s tím nic nezmůže. Nicméně to je můj pohled, v inscenaci, o které mluvíme, je její pojetí trochu jiné. 

Jaká je Manon v režii Slávy Daubnerové? 

Myslím, že ji vnímá jako trochu starší, vypočítavější. Jedná už s určitými životními zkušenostmi, je už trochu ostřílenější, odvážnější. Já osobně ji jako takovou mrchu nevidím, ale to je samozřejmě jen můj osobní názor, mně se líbí i verze paní Daubnerové, která vnáší do inscenace velké vztahové napětí, ironii, bezohlednost – a to mě moc baví. Vlastně by se dalo říci, že ve spoustě aspektů jsem díky paní Daubnerové svůj naivní pohled na tu postavu změnila. 

Přináší režisérka jakožto žena do příběhu nějaký nový pohled?

Mám ráda, když jsou inscenace jednoduché a psychologicky vystavěné, velmi se nám s Petrem Bergerem líbilo hrát si s tou energií, pnutím. Není to jen příběh nějaké lehkovážné holky, je tam mnohem víc. Je mi velmi sympatické, že jednání postav není prvoplánové, že každá z nich není jen kladná nebo jen záporná. Lidé, kteří se milují, se k sobě někdy v extrémních situacích chovají krutě.

Velmi jsem se třeba ztotožnila se situací, kde se v posledním dějství des Grieux ptá Manon, jestli trpí a jestli má žízeň. Ona se přitom sotva vleče a samozřejmě, že žízeň má. Vzpomněla jsem si na svůj porod, kdy jsem taky měla hroznou žízeň a můj manžel to nepoznal, takže jsem se s ním na porodním sále pohádala. (smích) Realita občas není tak přeslazená a v jistém smyslu je mi blízký i naturalistický, drsný pohled na ni. Baví mě, že pod stejnými slovy můžeme vyjádřit jiný podtext. Čili když Manon zpívá, že hrozně trpí a má žízeň, mezi řádky je „to sis jako nevšiml, jsi slepej?“. Není to žádné patetické „ťuťu, ňuňu“.

Máte ráda moderní pojetí oper? Do jakého časového rámce je zasazená „vaše“ Manon?

Naše inscenace je zasazená do devadesátých let, takže třeba první dějství se místo v zájezdním hostinci odehrává v motelu u dálnice. Mám ráda civilní inscenace, líbí se mi symbolika, která se tam promítá – celý ten příběh se vlastně odehrává na cestě, která je zároveň symbolem životní cesty, kterou Manon prošla. Myslím, že všechno nemusí být nutně popisné – když je řeč o lodi, nemusí přece být nutně na jevišti loď. Otázkou je samozřejmě, zda to diváci přijmou. 

Zpívala jste Mimi nebo Tosku. Je pro vás role Manon v něčem výzvou?

Z těch, které jsem zpívala, je určitě nejtěžší. Hlavně, protože je tam více poloh. Druhé dějství je téměř celé v kuse, pořád zpíváte, neodpočinete si. Je to zajímavé, protože Manon přitom z nich má být nejmladší, ale pěvecky do ní musíte dozrát. To je vždycky úžasné, jak si skladatelé představují, že je to osmnáctiletá dívka, ale můžete to zpívat až po čtyřicítce…

Mají pro vás pucciniovské ženské postavy něco, co je spojuje?

Líbí se mi teorie, že Puccini se ve svých ženských protagonistkách odrážel, že do každé z nich promítal nějakou část své osobnosti a byla jakýmsi jeho alter egem. Spojuje je to, že jsou to silné ženy, každá z nich prožívá lásku spojenou s jistým utrpením, s bolestí. Dokážu se identifikovat se všemi z nich.

Facebook X E-mail WhatsApp