„Hájil jsem názor, že pořady je třeba posuzovat nejen odborně, ale také z pohledu budoucího televizního diváka.“

„Cen bylo méně než pořadů, za které bych dal ruku do ohně, neboť mě přiměly k prožitku z umění, k úvahám o sobě i o době a výjimečně i k slzám.“

„Za titěrný rozpočet plní Zlatá Praha vzorně jeden z úkolů média veřejné služby.“

Sotva jsem loni po zralé úvaze završil svoje letité moderování na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha, poctil mě jeho ředitel Tomáš Motl nabídkou, jaká se neodmítá. Zastupovat na příštím, jednašedesátém ročníku této respektované soutěžní přehlídky Českou republiku v mezinárodní porotě, která bude posuzovat desítky pořadů z celého světa, rozdělené do tří kategorií. Rok utekl bohužel jako voda. A v pondělí 23. září jsem se ocitl na prahu dvoudenního maratonu, v jehož cílové pásce čekalo pětici porotkyň a porotců udělení minimálně pěti cen.

Kromě symbolických vavřínů, na jejichž výběr si vyhradily právo EBU a IMZ, pořádající Česká televize či Nadace Václava a Dagmar Havlových, se totiž na Zlaté Praze soutěží o hlavní ocenění. Jmenovitě Grand Prix Golden Prague a nejlepší snímky ve třech kategoriích (dokument o hudbě či tanci a záznamy koncertů nebo operních, případně divadelních představení). Statut umožňuje porotě ocenit též výjimečný tvůrčí počin udělením Zvláštního uznání. To vše se stalo úkolem nebo spíš údělem rozumně sestavené poroty. 

O údělu lze hovořit právem, protože prohlédnout si pozorně bezmála devět desítek soutěžních pořadů není nic snadného. Pamatuji doby, kdy porotě nezbývalo, než se v Praze sejít několik dnů před festivalem, zavřít se na Kavčích horách či jinde do čtyř stěn a dívat se společně na jeden pořad za druhým. S rizikem, že unavená mysl, o očích ani nemluvě, už nebude mít sílu vnímat závěrečnou kolekci snímků stejně pozorně jako ty úvodní. A nechtěně přehlédne skvost, který by si zasloužil ocenění. Toto riziko vyřešil nástup nových technologií. Dnes měla naše pětice, rekrutující se z Norska, Finska, Rakouska, Německa a hostitelské země, už poněkolikáté k dispozici soutěžní snímky dlouho doma, ve svém počítači, kam jim je patřičně zakódované zaslal festivalový štáb s bezmála tříměsíčním předstihem. Vychutnali jsme si tudíž možnost studovat pořady nejprve ve svém prostředí a ve vhodných chvílích, se zápisníkem v ruce. I tak jsem spočítal, že pokud průměrná délka soutěžního pořadu odpovídá až půldruhé hodině, zabralo nám sledování v celkovém součtu pět dnů života, uloupených letním radovánkám. Nebo spíš týden, protože k některým snímkům se člověk nezbytně vracel jednou, dvakrát.

Když jsme se tváří v tvář setkali v projekční místnosti České televize, přicházeli jsme proto již s poměrně vyhraněnými představami. Zároveň ovšem s dobrou vůlí naslouchat si navzájem, potěžkávat v hlavě odlišné či přímo opačné názory. Zasedli jsme nad kolekcí třiceti pořadů, neboť každý z nás předtím zaslal z domova tabulku bodů za „umělecký výkon“ a „technické provedení“, rozuměj za obsah a formu. Jejich součtem, pro férovost zbaveným nejvyšších a nejnižších známek, vznikl jakýsi Top Ten v každé kategorii. A aby to nebylo tak jednoduché, rozhojnit jej mohl každý z nás ještě o snímek, kterému udělil „divokou kartu“.

Za předsedu poroty vybral festivalový ředitel Tomáš Motl zkušeného harcovníka televizní tvorby, zaměřené na ztvárnění hudby a tance na obrazovce. Nora Arilda Erikstada, viceprezidenta IMZ neboli Mezinárodního hudebního centra se sídlem ve Vídni, činného ovšem též v EBU, Evropské vysílací unii s centrálou v Ženevě. Tým dále tvořily dvě ženy, helsinská specialistka na televizní koprodukce či prodej pořadů Maria Kivinen a vídeňská mediální právnička Barbara Palier. Producentský stav hájil Berlíňan Bernd Hellthaler, zakladatel prestižní privátní firm Euroarts, a zastupování veřejnoprávního sektoru se díky mé letité spolupráci s ČT stalo mojí výsadou. Shrnuto, každý z nás mohl posuzovat pořady ze svého úhlu pohledu, v lecčem odlišného, ale zásadně praktického, nikoli odtrženého od reality. Mudrování teoretika, který řečeno s Karlem Čapkem „ví, jak by to dělal sám, kdyby to dělat uměl“ zde nemělo místo. Za zmínku také stojí, že porotu tvořili lidé různého věku, různých pohlaví, prozatím naštěstí jen dvou, a různých profesních i lidských zkušeností ze zemí svého původu.

Na předsedův návrh jsme postupovali tak, že jsme si každý z pořadů připomněli několikaminutovými ukázkami, mapujícími jeho klíčové části, a poté o něm zevrubně diskutovali. Osobně jsem hájil názor, že je třeba pořady posuzovat nejen odborně, ale také (a možná ještě víc) z pohledu budoucího televizního diváka. Vnímat, který ze soutěžních snímků nás ihned vzal za srdce, poté zaměstnal naši mysl a po celou dobu udržel chvění v žaludku svým napětím. Jakkoli to zní samozřejmě, sluší se ještě podotknout, že naše rozhodování nikdo neovlivňoval; štáb Zlaté Prahy, vedený projektovou manažerkou a zástupkyní ředitele Johanou Mravcovou, nám na místě poskytl diskrétní servis v podobě asistentky a technika, jinak nám do ničeho nemluvil a choval se trpělivě, přestože jím lomcoval neklid ohledně toho, kdo získá vavříny a koho z oceněných bude nutno v rekordně krátkém čase kontaktovat, získat, přivézt, dopravit na slavnostní vyhlašování cen. Také bylo předem dohodnuto, že pokud by se někdo z poroty na některém ze soutěžních pořadů podílel, vzdá se svého práva hlasovat.

Na závěr dlouhých dvou dnů, kdy jsme se práci věnovali od rána do večera, nastal okamžik, který jsem si pro sebe překřtil na muka výběru. Cen bylo méně než pořadů, za které bych dal ruku do ohně, neboť mě přiměly k prožitku z umění, k úvahám o sobě i o době a výjimečně i k slzám. A než se propracuji k poznámkách o těch vítězných, začnu letmým přehledem soutěžních snímků, na které se při oceňování nedostalo, ale přesto by byly ozdobou vysílání ČT art, pokud by je Česká televize chtěla a mohla zakoupit.

Silný dojem ve mně zanechaly hned tři. Dokumentární portrét Misty (Mlhavo) amerického velikána jazzového klavíru Erolla Garnera, na kterého mezi ukázkami jeho uvolněné a přitom tak oslnivé hry vzpomíná hrstka přeživších. Způsob, jakým o něm mluví a jak se přitom dotýkají předmětů s ním spojených, je neodolatelně něžný. A mimoděk ladí se sametovými tóny, jaké dokázal Garner z kláves vyloudit. Však také tento pořad režíroval empatický Francouz Georges Gachet, který bezmála před čtvrtstoletím dokázal ve snímku Noční rozhovor rozmluvit uzavřenou Marthu Argerich. A nedávno natočil také cenný film Bach v pagodě o Beatu Richterovi, pediatrovi a cellistovi, jenž založil v Kambodži několik dětských domovů či škol. Druhý pořad, na kterého v tlačenici kvalitních snímků nezbyla cena, vznikl ve tvůrčím týmu norského veřejnoprávního vysílatele NKR. Vypráví příběh tamní výtečné trumpetistky, nazvaný The Sound of Tine Thing Helseth, mladé ženy ovládající stejně dobře klasiku z not jako jazz v improvizacích; její vzpomínka na období, kdy bojovala s rakovinou, je dojemná právě tím, jak je nesentimentální a věcná. A do třetice? Bezchybně pořízený záznam losangeleského koncertu Dvacet let koncertního sálu Walta Disneyho, který je dílem německého televizního režiséra Michaela Beyera. Pod taktovkou Gustava Dudamela v něm vystupují jak hvězdy klasiky, tak třeba Herbie Hancock; emocionálním vrcholem je pak okamžik, kdy dirigent přivede na pódium třiadevadesátiletého architekta a posadí ho do křesla vedle svého stupínku, aby si veterán, nám blízký svým Tanečním domem, svoji hudební poctu vychutnal zblízka.

K pořadům, které jsme odměnili cenami, lze dohledat zdůvodnění poroty. Každé je výsledkem vážných debat, jdoucích někdy až na dřeň, ale nakonec vždy jednomyslné. Čestné uznání připadlo snímku o opeře Melancholia podle filmu Larse Triera, i když byl dlouho ve hře niterný dokument osmasedmdesátileté režisérské legendy Andrease Morella, mně mnohem bližší. Pod názvem „John Neumeier – život zasvěcený tanci“ mapuje životní pouť i uměleckou dráhu této ikonické postavy světového baletu. Amerického tanečníka a choreografa Johna Neumeiera, především proslaveného letitým působením v Hamburku. Vypovídající je jak vhled do jeho nuzného dětství v Milwaukee či v Chicagu, tak návštěva jeho nynějšího německého bytu, kterému vévodí bezpočet vzpomínek na Neumeierův idol Vaslava Nižinského. Film nakonec získal Cenu pořádající České televize. 

Ze tří Křištálů pro vítěze v jednotlivých kategoricích mi v paměti navždy zůstane úžasný dokument Říkejte mi tanečník dvou amerických režisérek, které pět let sledovaly nadané dítě bombajské ulice, neúnavného mladíka Manishe. Od hiphopu, jímž oslňoval chodce, se propracoval až k vrcholné taneční kariéře, která ho vyzvedla z prachu k proslulosti. A z indické chudoby k americké prosperitě. Prospěch z ní nemá ani tak on, kterému ke štěstí stačí tanec, ale jeho rozvětvená rodina v Bombaji… Hlavní cenu, Grand Prix Golden Prague, si do Finska odváží Svěcení jara neboli záznam novátorsky pojatého koncertu britského orchestru Aurora. Ten se už deset let věnuje zvláštní pódiové disciplině. Zdařile propojuje ukázky z klíčových hudebních děl (nejen) dvacátého století, které kombinuje s hereckými etudami, popisujícími jejich vznik, zveřejnění a přelomový význam. V tomto duchu se loni zmocnili přelomové hudby Igora Stravinského, přizvali k tomu televizní tým režiséra Ilmariho Aha a společně se jim podařilo přenést do záznamu sílu i syrovost živého koncertního (nebo snad divadelního?) provedení. Jejich zásluha o propagaci hudební klasiky je nedozírná.

Za titěrný rozpočet plní Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha vzorně jeden z úkolů média veřejné služby. Soustřeďuje, propaguje, oceňuje a následně vysílá pořady pro menšinového diváka, o kterého má ČT ze zákona povinnost pečovat. Že má festival větší zvuk ve světě než doma, není neobvyklé. Těšilo mě, že jsem se na jeho prestiži mohl drobně podílet. Bylo nás v porotě pět, zůstalo nás pět, nikdo nikomu netelefonoval, nikdo nepráskal dveřmi. Hudba i tanec jsou bezpečným přístavem.

Foto: Facebook festivalu, Aurora Orchestra / Maarit Kytöharju/ Helsinki Festival, Wikipdia / Forgemind ArchiMedia / CC BY 2.0 (https://creativecommons.org/licenses/by/2.0/)