„Byl zamilovaný do jazzu a nechtěl studovat klasiku.“

„Až mnohem později ho jeho žáci přesvědčili, aby opět veřejně vystupoval.“

„Byl nejstarším hrajícím kytaristou na světě, jak sám tvrdil. A dodával k tomu, že i nejstarším chodícím.“

V prosinci se uzavřel dlouhý a naplněný život kytaristy Jiřího Jirmala, jednoho ze zakladatelů české kytarové školy, interpreta klasické, jazzové i taneční hudby, oblíbeného a úspěšného pedagoga. Vzpomínat na podobné osobnosti se dá různým způsobem. S patosem, oficiálně, vážně. A nebo tak, jak to udělali jeho přátelé a žáci, když se sešli v sobotu v sále pražské galerie Villa Pellé. S pietou, vděčností a úctou, to samozřejmě, ale jinak a hlavně uvolněně, s úsměvem. Bez patosu, bez oficialit… a i docela nevážně.

Jirka Malej, tak prý vzniklo jeho umělecké jméno. Jir – Mal. Když po válce začal Jiří Novák hrát v kapele swingového zpěváka a skladatele Arnošta Kavky, bylo totiž potřeba odlišit ho od houslisty stejného jména… „Byl zamilovaný do jazzu a nechtěl studovat klasiku,“ zaznělo nyní při vzpomínání na Jiřího Jirmala. Ale když se v roce 1948 dostal na konzervatoř ke Štěpánu Urbanovi, nastal přerod jazzmana v klasického kytaristu. Technika hry je v obou případech opravdu jiná. Nakonec přestal hrát i s Arnoštem Kavkou. Během dalších desetiletí ale nakonec stejně nezůstal jen u klasiky. V padesátých a šedesátých letech spolupracoval s Orchestrem Karla Vlacha a s orchestrem Karla Krautgartnera, později také s klarinetistou Ferdinandem Havlíkem, s kontrabasistou Antonínem Gondolánem a mnoha dalšími.

Po autonehodě v polovině šedesátých let přestal Jiří Jirmal koncertovat. Učil na pražské konzervatoři a nějakou dobu i v Saarbrückenu, kam ho vzali mezi pedagogy díky jeho umělecké pověsti. Na AMU v Praze se do pedagogického sboru naopak nedostal a zřejmě ho to mrzelo… Když se stáhl z pódií, věnoval se také studiu starých tabulatur. Až mnohem později ho jeho žáci Stanislav Barek a Rudolf Dašek přesvědčili, aby opět veřejně vystupoval.

Během sobotního vzpomínání sice jeho žáci sami nezahráli, zato našli několik videozáznamů, na kterých hraje a rozšafně mluví Jiří Jirmal. Dokumentují jeho poslední roky, kdy už byl určitě nejstarším hrajícím kytaristou na světě, jak sám tvrdil. A dodával k tomu, že i nejstarším chodícím kytaristou. Když se jeho život uzavřel, bylo mu čtyřiadevadesát.

Předloni měl spoluúčinkovat na koncertě k padesátému výročí okupace Československa. Když zjistil, že koncert na zbraslavském zámku je ve druhém patře, chtěl vystoupení vzdát. Stanislav Barek, který byl u toho, natočil, jak profesora Jirmala dva muži vynášejí nahoru po schodech na židli. „Chtěl se tam hraní už vyhnout, ale nevyšlo mu to,“ usmíval se teď s ostatními. Na legendy se dá vzpomínat i hodně nevážně.

Jiří Jirmal je autorem řady skladeb vycházejících z latinskoamerické hudební tradice, ale také učebnic hry na kytaru. Jak připomněl publicista Aleš Benda, právě díky těmto publikacím oslovil vedle svých přímých žáků tisíce dalších mladých lidí. Mezi jeho nejúspěšnější žáky z konzervatoře patřil Vladimír Mikulka, ale patří k nim mnozí a mnozí další. Třeba Marek Velemínský, který už přes tři desetiletí stojí za soustavnou prací Pražského kytarového kvarteta.Také Petr Bierhanzl, který se svou ženou Janou už několik desetiletí hraje v Českém kytarovém duu. Nebo Jaromíra Ježková, která učí na „Ježkárně“, celým názvem Konzervatoři a Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka v Praze. Ale neučí tam tu hru na kytaru, která je vzhledem k zaměření školy na žánry populární, jazzové a muzikálové hudby tamním středem zájmu, ale kytaru klasickou.

Když s ní hovoříte, záhy společně dojdete k tomu, že právě takové propojení je dnes logické a nutné. Kytara je mnohostranný nástroj a potřebuje a uplatní jak klasickou techniku a řád klasické hudby, tak rockový tah i jazzové harmonie. Právě k takové všestrannosti a k takovému přesvědčení vedl své žáky Jiří Jirmal, připomíná Jaromíra Ježková. Je dobrým příkladem toho, že na podobně výrazné osobnosti se dá vzpomínat s vděčností a úctou, ale současně i uvolněně, s úsměvem. To když hovoří o Jirmalově manželce, lékařce Žofii Novákové-Caldové, a když přímo s ní vzápětí vzpomíná na to, jak je po těžké hodině, když se vyučovalo u profesora doma, dávala v kuchyni dohromady. Povídají si spolu – a je jasné, že žáci patří dodnes tak trochu přímo do rodiny.

Foto: archiv KlasikyPlus, Petr Veber

Facebook X E-mail WhatsApp