Státní opera je závěrečné fázi příprav nové produkce. Premiéry Šostakovičovy opery Lady Macbeth Mcenského újezdu se uskuteční 24. a 26. listopadu. Orchestr Státní opery řídí Hermann Bäumer, Sbor Státní opery vede Adolf Melichar. Vystupuje i Balet Opery Národního divadla, choreografie je Silvie Belákové, celá inscenace pak v režii Martina Čičváka. Hlavní sóla mají na starosti František Zahradníček, Josef Moravec, Alžběta Poláčková, Denys Pivnickij, Tamara Morozová, Jaroslav Březina a Ivo Hrachovec.

Ruský skladatel Dmitrij Šostakovič napsal Lady Macbeth Mcenského újezdu s libretistou Alexandrem Preisem podle stejnojmenné povídky Nikolaje Leskova. Skladatel označil svoji operu jako tragicko-satirickou. Hlavní postava Katěriny je vražedkyně, již stíhají výčitky svědomí. Právě tak ale Šostakovičova opera vypráví s hořce groteskní příchutí o morálním úpadku celé společnosti na jedné ruské vesnici. Tupé a bezohledné prostředí nutí své obyvatele k životu bez naděje a lásky a stane se i příčinou pádu hlavní hrdinky.

Režisér Martin Čičvák posunul děj opery do blíže neurčeného pracovního komplexu, kde jsou všichni zúčastnění pod bedlivým dozorem kamer, čehož i inscenačně hojně využívá. Hlavní ženská hrdinka, Katěrina Izmajlova, kterou ztvární Alžběta Poláčková, je frustrovaná svým postavením a neukojeností svých citů. Soužití se slabošským manželem Zinovijem (Josef Moravec) ji nudí. Nezalekne se ale svého hrubiánského tchána Borise (František Zahradníček). Hnána mimo jiné i svou nevybouřenou sexualitou se stává vražedkyní, ale nakonec je milencem Sergejem, kterého ztvárňuje Denys Pivnickij, sama ponížena. K pěvecké stránce Alžběta Poláčková poznamenává: „Orchestrace je mnohdy velmi mohutná, můj hlas se musí přes orchestr nést i v těchto vypjatých místech. Důležité je správně rozložit síly, aby bylo z čeho brát i v závěru opery. Ke konci zazní nádherná, čistá a klidná árie, která musí být beze všech operních manýr, prostě ,jen´ zazpívaná. Jen tak vynikne její síla.“

V této opeře není z povahy libreta nouze o napětí a sexuální scény. „V divadle není nic horšího než předstírat sex,“ říká Martin Čičvák a pokračuje: „Snažíme se o vkusné jemné erotické napětí, divák by měl mít pocit, že vše je opravdové, přitom by nemělo jít o nic odpuzujícího. Ovšem vše se odehrává pod dozorem kamer, což je metafora totalitní kontroly a totalitního bytí, ve kterém de facto uvězněná žena začne vraždit.“

„Šostakovičova opera je vrcholem operní literatury dvacátého století,“ poznamenává umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen. „Pozoruhodným způsobem se mu daří usmiřovat zdánlivě nesmiřitelné protiklady. Hlavní hrdinka Kateřina je monstrum, masový vrah, ale postupně si získává sympatie diváků. Opera je navíc plná humoru,“ dodává.

Opera byla poprvé uvedena s velkým ohlasem v leningradském (petrohradském) Malém divadle roku 1934. Její úspěch však trval jen do ledna 1936, kdy navštívil představení v moskevském Velkém divadle Stalin. Následně vyšel v komunistickém listu Pravda nechvalně proslulý článek Chaos místo hudby a opera musela být v Sovětském svazu stažena z repertoáru. Je příznačné, že nesměla být hrána ani v nacistickém Německu.

Tři dny potom, kdy Stalin zhlédl moskevské představení, měla opera premiéru ve vůbec prvním německém nastudování, a to v Novém německém divadle v Praze (dnešní Státní opeře) v nastudování dirigenta Georga Szélla a režiséra Renata Morda. V Rusku mohla být Šostakovičova Lady Macbeth uvedena znovu až v roce 1963, stalo se tak však v nové úpravě opery s názvem Katěrina Izmajlova.

Po Šostakovičově smrti se většina operních domů vrátila k původnímu znění opery, z něhož vychází i nová inscenace ve Státní opeře. Scénu nové pražské produkce navrhl Hans Hoffer, kostýmy Georges Vafias, světelný design je z dílny Jana Dörnera, dramaturgem je Beno Blachut. Opera je zpívána v ruštině, k dispozici jsou české a anglické titulky.

Foto: Zdeněk Sokol