„Barbara Maria Willi svou zapálenou, živou a ryzí interpretací barokního repertoáru umělecky na nejvyšší úrovni boří mýty o barokní hudbě.“

„Už od prvních tónů Bachovy Suity h moll bylo na hře Collegia Marianum nápadné jejich vnitřní sepětí, které se projevilo naprostým souzněním v cítění hudební fráze i afektu dané části.“

„Když se na pódiu setkají osobnosti, které jsme měli možnost slyšet, tak není pochyb, že loď popluje správným směrem.“

Prostory Konventu Milosrdných bratří v Brně se opět rozezvučely slavnostní, důstojnou a hrdou, ale zároveň přirozeně lidsky hravou a taneční hudbou vrcholného baroka. Barbara Maria Willi uvedla první z cyklu koncertů staré hudby, jímž otevřela 16. ročník jejího zdařilého a v Brně hojně navštěvovaného hudebního projektu, ve kterém se na pódiu setkávají špičkoví interpreti a osobnosti české i zahraniční historicko-interpretační scény. Čtvrteční večer diváky zavedl na dobrodružnou cestu se dvěma nositeli jména Bach a do období vrcholného baroka.

Kvalitní umělecké výkony, stejně jako i pestrost dramaturgie celého koncertního cyklu si ve spojení s osobností profesorky Willi a s jejím nápaditým, humorným a zároveň vřelým slovním uvedením vždy znovu získávají srdce posluchačů. Není divu, že se rádi vracejí ke kouzlům baroka a jeho obsahovému bohatství.

Existují dvě skupiny posluchačů hudby – ti, kteří odmítají chodit na koncerty barokní hudby s odůvodněním: „Vždyť je to nuda! Je to pořád to stejné!“ Nebo: „Vždyť to neladí! Vždyť ty nástroje stejně nejsou skoro slyšet!“ Tato skupina, zatvrzele přesvědčená o pravdivosti svých domněnek, však ke své škodě bohužel nejspíš už nikdy na koncert ryze barokní hudby nevstoupí, aby totiž nemohli být zdařilou interpretací záhy přesvědčení o opaku svých tezí. Škoda takových předsudků! Naštěstí vedle této skupiny existuje paralelně také skupina nadšených posluchačů barokní hudby, z jejichž úst se v protikladu můžeme doslechnout, že ve večerních hodinách snad ani nic jiného než baroko poslouchat nemůžou a že jim zkrátka barokní hudba dělá dobře (na duši i na těle). A v Brně takoví příznivci barokní hudby jistě pravidelně navštěvují i koncerty cyklu Barbary Marii Willi, která spolu se svými hosty tyto mýty boří a vyvrací je z širokého mínění obecenstva. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. 3. v Konventu Milosrdných bratří. Zazněla Orchestrální suita č. 2 h moll (BWV 1067) Johanna Sebastiana Bacha, jeho Braniborský koncert č. 5 D dur (BWV 1050) a Ouvertura g moll Bachova vzdáleného bratrance z erfurtské větve Johanna Bernharda Bacha.

Někdo považuje hudbu Johanna Sebastiana Bacha za strnulou a jeho kompoziční styl za příliš racionální a s domnělou vizí jeho hudby jakožto převážně duchovního, hlubokého a těžkého rázu ji rovnou smete ze svého posluchačského stolu dříve, než se do ní skutečně zaposlouchá. Avšak na včerejším koncertě jsme znovu mohli být přesvědčeni o tom, že jeho hudba jsou cokoli jiného, jen ne strnulost, vážnost a racionální těžkomyslnost. Barbara Maria Wiili, Jana Semerádová a Collegium Marianum v obsazení Lenka Torgersen a Vojtěch Semerád (housle), Andreas Torgensen (viola), Helena Matyášová (violoncello) a Ondřej Balcar (kontrabas) včera přednesli barokní hudbu mnoha tváří a výrazů, převážně však hudbu energickou, živou, tanečního rázu. Orchestrální suitu č. 2 h moll Bach komponoval jako čtvrtou a poslední v řadě svých orchestrálních suit (či ouvertur, jak bývá často zaměňováno). V době vrcholného baroka se tento reprezentativní žánr komponoval v tzv. smíšeném stylu (tj. styl, který spojuje tradici francouzskou a italskou), tedy s francouzskou ouverturou v úvodu, která je charakteristická svým ostře tečkovaným rytmem v úvodní a závěrečné části, která bývá energická a majestátní. Ty střídá odlehčenější střední část. Tuto francouzskou ouverturu potom následuje sled tanců, které byly jedním ze stěžejních projevů barokní hudby, což se odráží v množství dochovaných suit. Střídání tanců Rondeau, Sarabande, Bourées (I a II), Polonaise, Double, Menuett a Badinerie, jak jsou řazeny v Bachově suitě h moll, připravuje interpretům dostatečnou plochu, na které mohou předvést nejen své porozumění barokní taneční hudbě a hráčskou a technickou vysokou úroveň a virtuozitu, ale také cit pro vystihnutí charakteru a nálad. Zároveň je zapotřebí docílit takové souhry a soudržnosti všech částí, aby vytvořili skutečně dojem jednolitého a smysluplného hudebního celku. Takového provedení může docílit jedině těleso vynikajících interpretů, kteří rozumí hudbě i sobě navzájem a hudbu společně prožívají. Už od prvních tónů bylo právě na hře Collegia Marianum nápadné toto jejich vnitřní sepětí, které se projevilo naprostým souzněním v cítění hudební fráze i afektu dané části, zejména v přechodových pasážích mezi jednotlivými větami (tanci) nebo i mezi frázemi uvnitř tanců, při drobných změnách temp či v občasných a leckdy nečekaných drobných agogických pohybech, které měli interpreti zvlášť dobře promyšlené a společně procítěně. Každý jednotlivý tanec hráli s odlišením nálady a energie, kterou chtěli vyjádřit, avšak vždy naprosto jednotně. Bylo krásné pozorovat, jak jednotliví hráči mezi sebou na pódiu komunikují, jak si předávají vzájemně důležitost rolí i jejich spokojenost a radost z toho, že každý z nich je důležitou hybnou silou v celé tvůrčí činnosti.

Ouvertura zahraná se vší náležitou dramatičností a energií dala publiku signál, že se začíná skutečně „dobrodružný“ až „dramatický“ příběh, který nechce žádného posluchače nechat jen nevzrušeně a nezúčastněně sedět a poslouchat, ale že budou celý večer hrát s jasným cílem posluchače strhnout, zaujmout a bavit novými přístupy k těmto velmi dobře známým dílům. Bylo to slyšet i ve volbě poněkud odlišných temp, než které posluchač v daný moment očekával. Ouvertura vyzněla skutečně jako uvedení do hudebního dramatu (opery), následoval živý tanec Rondeau přednesený s lehkostí a jednoduchostí, přímo tanečně, vždyť interpreti sami a zejména flétnová dáma Jana Semerádová skutečně téměř tančili! Pak byl ovšem posluchač záhy poprvé v tomto večeru nucen zklidnit a nechat se vtáhnout hřejivým flétnovým tónem Jany Semerádové v tónech Sarabandy, v níž se naléhavost sdělení střídala s tóny plnými nadějného vzletu. Ač je sarabanda tanec spíše pomalého a niternějšího charakteru, v žádném případě nepůsobila zdlouhavě či smutně. Následovala dvě Bourré, energicky podaná a hravě odlehčená. Důkaz toho, jak překvapivě dynamická může hudba baroka být, když ji dokáže dobře dynamicky odstínit výborný ansámbl, třebaže neměl víc než sedm členů. Za zmínku také stojí příhodně zdůrazňované disonance, což celou tuto část skvěle oživilo. Následovala Polonaise a Double, které díky hybnějšímu tempu a střídání historických fléten v rukou sólistky vyzněly opět radostně a lehce, bez zbytečné a často k přednesu přidávané závažnosti. Po velmi pěkném a záměrně jen prostě zahraném Menuetu suita vrcholila ve své nejživější a virtuózní části Badinerie, kterou notoricky zná snad každý. Proto už dopředu do ní vkládá jisté očekávání a s napětím sleduje interprety, jak se s ním popasují, zejména pokud jde o sólový part flétny. Naši interpreti ale nenechali posluchače dlouho v napětí a opět překvapili, když Badinerii zahráli v tempu ještě vyšším, než by se mohlo zdát na barokní nástroje hratelné. Nezbylo nic jiného než okouzleně a nadšeně poslouchat až do konce téměř s neuvěřitelnou lehkostí zahrané tóny této virtuózní části. Zdálo se, jako kdyby pro Collegium zkrátka nic nebyl problém!

Barbara Maria Willi své úvodní uvítání uzavřela slovy, že se „těší na toto společné dobrodružství s Bachy“. Zajisté tím měla na mysli právě tuto otevřenou možnost tvoření odlišných barev souboru, vytváření prostoru pro nový pohled na téměř notoricky známý repertoár, objevování nových obzorů a světů ve světě barokní hudby, jehož se citliví interpreti snaží docílit, aby mohli posluchačům zprostředkovat nevšední zážitek, který oni sami na pódiu prožívají.  A když se na pódiu setkají osobnosti, které jsme včera měli tu možnost slyšet, tak není pochyb, že loď popluje správným směrem a náš hudební příběh se bude odvíjet k radosti a spokojenosti všech zúčastněných. V podání Barbary Marie Willi a jejích společníků hudba baroka zněla s nenucenou přesvědčivostí taková, jaká by měla být – pestrá a nikoli jednotvárná, živá a nikoli strnulá, emocemi nabitá a nikoli vážná, vzrušivá a nikoli nudná. Byla zkrátka taková, jaká by měla být a jakou si posluchač přeje slyšet… A nad to interpreti prokázali rovněž své mistrovství po stránce technické.

Druhou polovinu koncertu uvedla Ouvertura g moll Johanna Bernharda Bacha. Skladba je psaná v tradiční formě s francouzskou ouverturou následovanou řadou tanců ve sledu: Ouverture, Air, Rondeaux, Loure, Fantasie a Passepied. Toto původně pouze smyčcové dílo doplnilo Collegium Marianum o part flétny, který dubloval či zastupoval part houslový. Tato úprava ale v žádném případě nebyla ke škodě, průzračně čistý tón Jany Semerádové, která v této suitě vystřídala kromě barokního traversa též zobcovou flétnu a barokní pikolu a dokázala svou hrou, že je všechny bez problémů a s lehkostí ovládá, jen přidávala celému tělesu na barvě a lesku. Pozoruhodná byla intonační čistota souboru, která vynikla právě tehdy, když sólově vystoupily některé z hlasů nebo se flétna připojila k hlasu houslí. Z úsměvů na tvářích bylo znát, že tuto hudbu hrají skutečně rádi, že se v ní cítí naprosto přirozeně a že jim dovoluje naplno ukázat dynamické, barevné i hráčské kvality souboru i jednotlivců. Nápadně krásně například působilo tvoření ornamentů a veškeré barokní zdobení sólových hlasů flétny či houslí v druhé části Air, které poskytlo výraznou plochu k předvedení umění barokní ornamentiky. Něžný a místy až bolestivý Air pak následovaly tance spíš odlehčeného, svěžího a výrazně zpěvného charakteru a navzdory tónině g moll, jejíž charakter bývá někdy vykládán jako „vážný a velkolepý,“ častěji ale spíš vyznívá jako „bolestný, melancholický a niterný,“ celá suita předkládala v podání Collegia jen příjemné, mírné a pozitivně laděné emoce. Ač žádný z tanců nebyl vyloženě virtuózní, střídání instrumentace navodilo příjemný dojem pestrosti. Pro oživení soubor v závěru Passepied navíc použil oblíbený efekt zrychlování tempa, čímž tak posluchači toužícímu po rychle hraném baroku dopřál vlastně i tuto radost.

Koncert vyvrcholil třívětým Braniborským koncertem č. 5 D dur Johanna Sebastiana Bacha, který byl ústředním bodem programu koncertu. Je s podivem, že v samém závěru večera po dvou skvěle zahraných velkých suitách byli interpreti schopni vyšetřit tolik sil, aby se stal skutečným vrcholem večera. Zdálo se ale, že si hudbu užívají stále víc a víc a i během toho technicky náročnějšího díla ani na chvíli nezmizel úsměv z jejich tváří. A ten je přece to, co posluchač na živých koncertech od interpretů chce a na co se tolik těší, ne? A že Bachova hudba je plná radosti a života, to nám opět dokázali. Pro prostor Konventu Milosrdných bratří bylo dobré, že se nesnažili hrát v nejvyšších tempech a hnát rychlost, dynamiku či odlišnost afektů a nálad do extrémů. Snadněji jsme se tak mohli věnovat detailům a dobře je vyposlouchat. Znovu je třeba vyzdvihnout hráčskou virtuozitu sólových partů flétny a houslí, které byly Janou Semerádovou a Lenkou Torgersen zahrány přesvědčivě, vyrovnaně a zároveň s lehkostí a vyváženou barvou. Nadto je třeba ocenit mistrovsky provedenou sólovou cembalovou kadenci první věty, kterou s veškerou virtuozitou a elegancí přednesla Barbara Maria Willi.

Ačkoliv nadšený potlesk obecenstva přivolával přídavek, interpreti nemohli vyhovět, protože pospíchali na vlak do Prahy. Posluchači se proto museli spokojit s tím, že se má vždy skončit právě v tom nejlepším. A náš hudební příběh a jeho dobrodružství byly dovedeny ke šťastnému konci…

Foto: Stanislav Vítek